Hlas

- HLAS -

- „Kdo jsi?“
- „Kdo jsem?“, lehké pousmání, „Povím ti, kdo nejsem: Nejsem ďábel a nejsem Bůh, nejsem anděl a nejsem démon, nejsem král a nejsem sluha, nejsem živý, ale nejsem mrtvý. Můžeš se mě dotknout, můžeš cítit můj pohled, vrátit mi jej, můžeš slyšet můj hlas, ačkoli má ústa jsou němá a nehybná. Nemůžeš mě cítit, ale já tě cítím velmi jasně...Stále netušíš?“
Mladý muž vrhl zpod unavených víček zmatený a nechápavý pohled.
- „Kdo jsi?“, zaprosil o odpověď se zoufalstvím v prázdných pomněnkových očích.
- „Dobrá...Poslouchej pozorně: Já jsem ten hlas, který tak miluješ a nenávidíš, hlas ve Tvé hlavě. Já jsem ten lesklý stín, vlnící se Tvým pokojem. Já jsem očima, jenž tě sledují z tmavého kouta, kam jsi je sám uschoval. Já jsem ten hrůzný přízrak, zjevující se v Tvých nejobávanějších a nejtoužebnějších snech. Já jsem ten vtíravý pohled, který tak zřetelně cítíš v zádech. Jsem temná část Tvojí duše, hluboké prázdno v Tvém srdci, zhýralý oheň, kolující Tvými žilami, jsem ledový pohár, jenž zvolna beze zbytku a nenávratně pohltí tenhle plamen. Jsem Tvým zbožňovaným nepřítelem, divoký vlk s beránčí tváří.
Vypadám jako mramorová socha čistoskvoucího archanděla, ale má křídla nejsou myriádami bělostných pírek. Jsou to rozepjatá hebká křídla černočerného netopýra, jenž i v pravé poledne halí Tvou celu do nejhlubší tmy. A ty kapky na mých rukou, na mých šatech, na mých rtech, to nejsou slzy, ozářené rozbřeskem, jenž by se smiloval a přišel o něco dříve, nejsou to ani perly, zbarvené Rudým mořem - je to Tvá vlastní krev!
Podívej...Tělo...leží na podlaze...bez dechu, bez krve, bez života...Podívej! Podívej se na mě! Podívej se na sebe!“, chraptivě ševelí ten děsivý hlas.
- „Ale já nechci! Nech mě být!“, bezmocně skládá uplakanou tvář do dlaní.
- „Kdo jsem?“, znovu se v dramaticky tlumené tónině ozve hlas, „Kdo jsi ty? Už víš?!“, stále sílí, už nešeptá, ale bezostyšně řve do ticha, podkreslován jen steny klečícího mladíka.
- „Ptám se: Už víš, kdo jsem já a kdo jsi ty?!“, vřeští hlas.
- „Ty jsi ty a já jsem já...“odvětí tichounce, bázlivě se krčíc před strašlivým sokem.
- „Ne! Copak nic nechápeš?! Není žádné TY a není žádné JÁ...je jenom MY...“
- „Ne!“, bránila se chabě ta ubohá hromádka kostí, kůže a ošacení.
- „Ach proč...Proč se bráníš?! Je to přece tak zřejmé...“
- „Ne! Já tě neposlouchám! Zmiz už! Zmiz!“, vzepřel se s nově nabytou energií.
Vší silou, vztekem, beznadějí a hněvem vzepne se ten zhroucený človíček. V pohledu už nemá strach, únavu ani zoufalství, ale hrozivé odhodlání v bezbřehé nenávisti.
- „Zmiiiiz!!!!“

***

Tříštivý výkřik řítících se střepů se zařízne do nočního chladu.
- „Už není žádné TY a není žádné MY...jsem jenom JÁ...“
S povzdechem dopadne na studené linoleum a znovu se rozeštká, zcela vyčerpán tou nejtěžší bitvou, ale spokojený se svým vítězstvím. Vyhrál přece nad tím nejhorším protivníkem!
Posléze se tedy jeho vzlyky mění v něco docela jiného. V smích. Žalostný smích šílence! S nepříčetným výrazem se směje a vříská jakýmsi nepochopitelným a politováníhodným štěstím, dokud nepřiběhnou tři zřízenci v bílých uniformách a nepřipoutají ho k posteli pod dávkou sedativ.
Z pořezaných paží zvolna stéká krev a z nasáklého prostěradla odkapává na zem, kde se mezitím v měsíčním svitu dál leskne potrhaný stín - kusy skla, potřísněné krví. Už se nevlní, ale leskne se stále stejně...
Mezi nachovými krůpějemi se náhle mihne obraz! Oči...Ty oči...

***

Celou noc opět problouznil, tak jako všechny předchozí i všechny další až do vlastního krutého konce. Opuštěn rodinou, zavržen přáteli. Blázen. Muž, který se chtěl zbavit svého stínu, svého odrazu. Muž, kterého porazilo zrcadlo...