Krabice

Světlo proniká dovnitř.
Dopadá těsně vedle mne a já na něj jen toužebně zírám... Jak bych mohla... Ještě kousek...
Povedlo se. Natáhnout ruku ještě o kousek dále. Prohlížím si ten zlatavý proužek, lesknoucí se na mé kůži. Oslepující. Ojedinělý ve vší té černotě.
Ale k čemu je mi? Jen dává planou naději. Vždyť vím, že jeho stvořitele se mi nikdy nepovede spatřit. Zůstane jen v mých představách. Proto, abych mohla žít. Bez jeho obrazu před očima bych dávno nedokázala dýchat.
Otázkou je, zda lze v této situaci vůbec říci, že dýchám. Spíše si někdo přeje, aby tomu tak bylo. Stejně jako já si přeji pryč odtud. Jako nic jiného na světě.

Paprsek se dere dovnitř.
Chtěl by mne potěšit. Utěšit... Avšak není to v tomto případě jen jeho lítost? Touha být nápomocen potřebnému a cítit se pak užitečný?
Možná zvědavost... to bude pravý důvod.
Občas zvenčí slýchám hlasy. Povídají si o mně a o tom, co se mnou bude. Pokud možná co nejtišeji, aby se o mé existenci nikdo další nikdy nedověděl. Protože jsem tajemství. Soukromé, nenáviděné, za nějž se lze jen stydět. Nebo se snažit zapomenout.

Slunce postoupilo o kousek dále.
Již nedosáhne k oknu a před chvilinkou se se mnou rozloučilo. Ví, že na něj budu zítra čekat. A znovu a znovu, den co den. Neboť mi nic jiného nezbývá.
Naděje... zvláští věc je to. Zatracuji ji, ale zároveň mne naplňuje.
Však... co jiného bych zde mohla? Pro pláč mi již nezbyly slzy, hledání únikové cesty dávno ztratilo význam. Povídat si nesmím a za ta léta už ani neumím...
A přemýšlet nad smyslem života?
K čemu? Vždyť přeci...

Já jsem

Idea vězněná v dřevěné krabici.
Příliš velká, abych pronikla jejími škvírami.
Příliš malá, aby někdo stál o mé osvobození.