Strom života (1.část)

Stmívalo se. Stál na kraji skály daleko za městem. Ticho se rozléhalo krajinou a prostupovalo mu každičkým kouskem těla, všemi póry, jako by chtělo naplnit to prázdno v něm. Slunce zapadalo za horizont a jako zlatavý med se roztékalo po obloze. Ochladilo se. Bezděčně si objal ruce a trochu se otřásl. Z města za lesem se sem linul kouř z komínů, neomylně hlásající nastávající zimu. Odněkud sem doléhal štěkot psa a jásavý křik dětí, které svou bezstarostnost hrdě stavěly na odiv. Slunce už pomalu zapadlo celé, jen malý srpeček měděného kotouče čněl v dáli za loukami. Zbytky světla vykreslovaly na obloze nádherné barvy, měnící se od tmavé červeně, oranžově zlaté až po růžolící se červánky. Rád sem chodil, byl tu vždy jen on sám, bez lidí, jen se svými myšlenkami. Ach ty myšlenky, pomyslel si bolestně, jak by bez nich bylo lépe, všechno by bylo snazší. Stál na samém kraji skály, která sice nebyla velká, ale měla pod sebou obrovské špičaté kameny. Jak by se tady hezky umíralo… Představoval si, jak padá dolů, jen jediný krok a byl by konec. Konec všemu trápení, bolesti a zpackanému životu. Jenže, co když ještě není všemu konec? Co když ještě opravdu někde něco čeká? Něco, co by ho naplnilo, dalo mu smysl, cíle a touhu? Kdo ví…
Otočil se směrem k městu, naposledy nasál vzduch nezkažený přítomností mnoha lidí a vykročil. Musel jít lesem, jinudy cesta nevedla. Už se setmělo a sem nedoléhalo žádné světlo z městských lamp, na to byl daleko. S nataženýma rukama vešel do lesa, ohmatával si cestu narážel do stromů a zakopával o vyčnívající kořeny. Chvíli si připadal jako Sněhurka v Temném lese, ale humor ho přešel, když si uvědomil, že už jde moc dlouho, že už by dávno měl být na kraji u silnice. Šel dál, obavy mu rozechvívaly dech a strach roztřásal jeho ruce a bradu. Stromy se více a více rozestupovaly, až se objevil na malé mýtince. To je divné, nikdy předtím jsem jí tu neviděl, napadalo ho. Že bych došel až do sousedního města? To je hloupost. V tu chvíli si uvědomil, že tady svítí jasně měsíc, přímo na jemnou ležící trávu a v lese nebylo na cestu vidět. Světlo měsíce bylo opravdu silné, osvětlovalo celou plochu a drobné kapičky se třpytily na stéblech trávy. V pozadí mýtiny stál zvláštní strom. Vypadal jako dub, však jeho kůra byla jemná, snad jako lidská kůže. Jeho listy, sklánějící se na nejnižších větvích téměř nad zemí byly jako z hedvábí. Zkoušel jeden utrhnout, ale byl natolik pevný, že se mu to nepovedlo ani největší silou. V tu chvíli se z vyšší větve snesl jeden opravdu malinkatý lísteček. Ozval se podivný zvuk. Zněl jako táhlé úpěnlivé zavytí, snad ani nebylo lidské. Lísteček pomalu padal k zemi, zdálo se to jako věčnost. Dopadl do malé studánky pod stromem. Té studánky si předtím ani nevšiml. Byla zvláštní. Šel z ní ledový chlad a zároveň jakási přitažlivost. Zkusil se dotknout vodní hladiny, ale nedokázal to. Jako by těsně nad ní byla neviditelná vrstva ledu.Zkoušel tam prorazit větší silou, ale v tu chvíli jím projelo chladivé mravenčení, snad jako by se mu i srdce zastavilo. Ani ten lístek, co spadl, na hladině neplaval. Ani na dně neležel. Kam se poděl? Tohle místo bylo zvláštní. Měl z něj nepopsatelný a neznámý pocit. Ani ne strach, jako by něco v něm vědělo, co je tohle místo zač, ale nemohl na to přijít. Připadalo mu, že už je tu několik hodin, pohladil ten neznámý strom, otočil se a rychle vyběhl cestou, kterou sem přišel. Netrvalo to dlouho a stromy před ním byly osvícené městskými lampami, před ním se linula silnice a začínaly zde ze země vyrůstat první domky. Vydal se nejkratší cestou k domovu, ale málem by ani vlastní dům nepoznal, natolik se mu v hlavě usadila ona mýtina…