Strom života (3.část)

Byl pod hladinou, voda byla temná. Věděl, že už tu byl. Nořil se dolů. V dálce se rýsovalo nějaké světlo. Ale bylo to vůbec v dálce? Mohlo to být těsně před ním, ale tady neexistovala vzdálenost, ani čas, neexistovaly pojmy. Světlo bylo stále jasnější, měnilo tvar a žhnulo, zadíval se do něj a viděl. Viděl sebe. Byl malý chlapec, sotva pětiletý, seděl na klíně nějaké staré dámy a jedl třešně. Byla to babička. Měl malinké šortky, které si umazal kusem třešně. Byl tam otec, zlobil se na něj, že je nepořádný, že neumí jíst. Babička ho utěšovala, když plakal, že mu to vypere. Pak otec odešel, už ho nikdy neviděl. Ani on ani matka. Zadíval se znovu do světla a viděl otce. Byl teď o hodně starší, než předtím, měl už prošedivělé vlasy, seděl v houpacím křesle, díval se z okna, stále do jednoho místa. Byl u něho doktor, prý ztratil paměť, už je tomu 15 let. Stála tam ještě nějaká starší žena, jeho přítelkyně, to kvůli ní je opustil, kvůli ní zůstal s matkou sám. Ale nebyl s ní dlouho, když je opouštěl, měl autonehodu a od té doby je v péči doktorů. To všechno viděl. A věděl. Díval se dál. Viděl, jak matka bere nějaké léky, byly to prášky na uklidnění, aby to všechno zvládla. Viděl sebe, jak pohřbíval svého malého psíka, kterého mu někdo otrávil, když mu bylo 9 let, viděl, jak jeho nejlepší kamarád leží na zemi a nehýbe se, potom, co spadl z té vysoké hřbitovní zdi, neměli si tam chodit hrát…Nemusel by umřít. Viděl, jak ho jeho dívka podváděla, viděl všechny lidi, kteří mu kdy ublížili, kteří mu kdy lhali. Světlo změnilo jas, začalo vyzařovat trochu jiným odstínem, to však stačilo, aby si toho všiml. Vedlo ho to. Měnilo tvar, pokud vůbec někdy nějaký mělo. Vlnilo se, zužovalo a rozšiřovalo, sálalo na všechny strany, ponořovalo se do sebe. Byla to pastva pro oči. Nemělo snad jedinou sekundu stejný tvar. Světlo se zastavilo, došel až k němu, blízko. Cítil jeho elektrizující teplo, hřejivou plnost. Dotkl se ho. Jeho ruka proklouzla světlem, protékalo mu mezi prsty, omotávalo mu je, byl to krásný pocit. Kdyby cítil své tělo, snad by cítil, jak mu vstávají i nejmenší chloupky na těle. Slyšel šumění elektrizujících částic, slyšel jak samo jeho tělo šumí tím napětím. Slyšel vzdálené ševelení hlasů… neznámých hlasů… lákaly ho.. volaly a vábily… šeptaly: „Pojď“…

Probudil se… Svět se ještě utápěl v noční šedi, on se však cítil odpočatý jako nikdy předtím. Vydal se po bytě, nakoukl do matčiny ložnice – ta ještě v klidu spala – a chvilku jí pozoroval. Co se jí asi zdá? Je tak klidná, jen tik v levém očním víčku, který jí zůstal po otcově zmizení, přetrvával i ve spánku. Její dlouhé hnědé vlasy se rozprostíraly po polštáři, byla pořád krásná, ale zůstávala sama. Otec… Něco se mu zdálo o otci… určitě ano. Ale co? Zatracený sny, proč jen si na ně nepamatuji? A co se to se mnou vlastně děje? Samé otázky a žádné odpovědi. Vzpomněl si, že dnes jedou se třídou na ten výlet k jezeru. Byl vůbec včera ve škole? Jako by na jeho vzpomínkách ležel mlžný opar, přes který se nedalo nakouknout.
Když se do oken začaly drát první ranní paprsky, odcházel už z domu. Dnes všechno a všechny poznával. Ale jako by si i zároveň uvědomil, proč mu to všechno přišlo tak neznámé. Protože jsou to jen masky. Masky skutečného světa. A pod povrchem každého, za každou maškarádou se skrývá ta dobře utajovaná pravda. A když pravda vykoukne ven, ať má stejný plášť, má jiný obsah, lidé jí nepoznávají. Ale lidé jí vlastně ani nevidí…