Těžká perspektiva

Zamyšleně si prohlížela bublifuk. Ten škaredý pes před ní seděl už pěkně dlouho a pořád na ni zíral. Znervózňovalo ji to.
„Jdi pryč,“ řekla nevrle.
Pes zavrtěl opelichaným ocasem. Jen nad tím zatřásla hlavou a vrátila se k bublifuku.
„Proč jenom přestal bejt barevnej? Proč sakra všechno přestalo bejt barevný?“ zeptala se ho.
Zvíře samozřejmě mlčelo.
„A kde to vůbec jsem? Proč tady není nikdo jinej?“
Pes zamžoural svým jediným okem.
„Chci odtud pryč... A kde to vůbec sakra jsem?!“ udělala několik bublin.
Světlo na nich nevytvořilo duhu jako vždycky. Odrážely se v nich jen šedé obrysy okolních budov.
„Právě se nacházíš v městě Malé Nekonečno,“ ozval se hlas.
Polekaně sebou trhla, ale nikde nikdo. Zamračila se na psa. Vyplázl jazyk, z něhož odkápla hnusná slina.
„Nedívej se tak na mě,“ řekl pes.
Zamračila se ještě víc.
„Ne. Ty nemluvíš,“ zasmála se a vytvořila další uklidňující rej bublinek.
„Ale jo. Slyšíš mě přece, ne?“ nespokojeně povytáhl obočí.
„No tak fajn. Tak si mluv. Já budu doufat, že se za chvíli probudím,“ řekla a šla... někam... dál ulicí.
Pes ji následoval.
„To je dnes krásný slunečný den, že?“
„Co? Vždyť je hnusně... A šedo...“
„To je tady pořád. Vidíš? Teplé slunce svítí, po nebi se honí obláčky...“
„Nech toho. Je hnusně. A vůbec, řikej něco... Normálního.“
„A co?“
„Já nevím. Třeba, jak to, že mluvíš?“
„A ty?“
„Co já?“
„Proč mluvíš?“
Namísto odpovědi dala krátký život hejnu bublin.
„Tak vidíš,“ řekl pes.
„Proč jsem tady?“
„Můžeš si za to sama. A ještě tahle věc,“ ukázal čumákem k bublifuku.
„Cože? To je přece kravina...“
„Není.“
„Ale jo, je.“
„Ale ne, není.“
„Je! A nebudu se hádat s tak hnusným čoklem, jako seš ty.“
„Tak se nehádej.“
„To je absurdní. Ten rozhovor. A taky to, že tady nejsou žádný barvy. Svět přece nemůže jen tak najednou ztratit všechny barvy!“
„To není jen tak najednou.“
„A jak to teda je? Já byla v normálním městě, s normálníma barvama, normálníma lidma a normálníma nemluvícíma zvířatama a najednou všechno zmizelo. To nejde.“
„Ale jde, za to mohl bublifuk. A za ty barvy může mocný Hitler, který je díky nejmodernější technologii v Malém Nekonečnu prostě zrušil. Jenom žábám zůstaly. Žáby jsou pořád zelený. Ale těžko tady nějakou uvidíš.“
„Hmm... To jsou kraviny. Hitler je přece mrtvej.“
„To je pravda. Ale barvy se kvůli tomu nevrátěj.“
„A lidi? Kde jsou lidi?“
„Jsou zalezlí doma. Nemají důvod chodit ven. I když je dnes tak krásný den. Kouří doma voňavý konopí. Říká se totiž, že potom můžeš některý barvy znova uvidět. Ale není to pravda.“
„Hmm... To je zajímavý.“
„To je.“
Chvíli šli mlčky.
„Co mám dělat? Nemůžu tu přece zůstat.“
„A co bys chtěla jinýho dělat?“
„Třeba se vrátit domů... Kruci, v tom bublifuku už skoro nic nezůstalo!“
„Nemyslím, že se ti to povede.“
„A když jsem se sem dostala bublifukem, nemůžu se s ním i vrátit zpátky?“
„S tímhle těžko. Není už barevný.“
„A nějakej jinej barevnej je?“
„K tomu se nedostaneš.“
„Takže je?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„K tomu se nedostaneš,“ zopakoval pes s jistotou.
„A proč ne?“
„Je ukrytý v kanále a chrání ho zelená nevěsta.“
„A helemese, další barva.“
„Je to taky žába. Ale obrovská. A vlastně ani nevypadá jako žába. Ale je s nima asi nějak příbuzná.“
„Zavedeš mě tam?“
„Ale ty se k tomu bublifuku nedostaneš, pochop to!“
„Třeba jo. Nešli jsme už tudy?“
„Šli. Obešli jsme tenhle blok.“
„Zavedeš mě k barevnýmu bublifuku?“
„Ne. Jenom k zelený nevěstě.“
„Tak fajn.“
„Je to velká hnusná příšera, co sežere všechno, co se k ní přiblíží. Jedině pichlavou růži ne.“
„To je taky nějaká příšera?“
„Ne. To je kytka.“
„A proč ji prosímtě nesežere?“
„Je pichlavá.“
„Aha. To zní logicky,“ řekla sarkasticky a pokusila se ještě z bublifuku dostat alespoň něco, „je vážně úplně prázdnej.“
Naštvaně ho odhodila za sebe. Zase mlčeli.
„Bolí mě nohy... Pojď si někam sednout,“ prosebně se obrátila na psa.
„Ale ne, už jsme tady.“
„Kde?“ rozhlédla se.
„U příšery,“ kývl hlavou směrem ke kanálu.
„A neměla bych nejdřív sehnat tu růži? Jako k obraně?“
„V celým Nekonečnu růži neseženeš,“ řekl tónem, jako by to mělo být jasné i tomu největšímu idiotovi.
„Aha...“ váhavě si prohlížela kanál.
„No, vlez tam,“ strčil do dívky čumákem.
„Tak jo...“ sehnula se k poklopu, „to přece nemůže jít jenom tak otevřít. Musí to být nějak přišroubovaný... Nebo tak něco.“
„Tenhle půjde. Jednoduše nadzvedni tu mřížku.“
„Nevejdu se tam. Je to moc úzký!“
„Nevymlouvej se.“
Nějak se jí do toho přestalo chtít. Už teď cítila smrad plazící se z kanálu. S povzdechem chytila mřížku oběma rukama. Chvíli s ní zápasila, ale nakonec se dívce povedlo ji nadzvednout a odsunout stranou.
„Tak...“ naklonila se nad vzniklý otvor.
Pořád se jí zdálo, že je moc úzký.
„Co teď?“
„Prostě tam skoč,“ poručil pes netrpělivě.
„Cože?! Nevím jak je to hluboký.“
„Moc ne.“
Nevěřila mu. Ale co mohla dělat jiného? Žádný žebřík nebo cokoli tam nebylo...
„No... Tak ahoj. A dík za pomoc... A mimochodem, jmenuju se Marie,“ rozloučila se se psem.
„Já rád. Těší mě, já jsem Škaredý pes,“ usmál se a otočil se k odchodu.
Marie polkla. Poslední okamžik, kdy se na to může vykašlat. Ale neudělala to. Nohama napřed se spustila do temnoty pod sebou.
Pustila se rukama.
Pád netrval dlouho. S velkým bum a žbluňknutím dopadla do slizké páchnoucí pomalu se převalující břečky.
„Ech... Fuj...“ přikrytím nosu se snažila bránit, ale stejně to pořád cítila.
Zvedla se. Za chvíli se rozkoukala ve tmě a šla stokou pomalu vpřed.
Hned za prvním rohem ji uviděla. Zelená nevěsta jí stála v cestě stejně klidně jako fialová kráva Milka v reklamě. Měla masivní ocas a nos vypadající jako rozjetá krychle. Vážně se trochu podobala ropuše. Dokonce měla i bradavice. Jedna z nich praskla a vyvalil se z ní hnědozelený sliz. A teď už taky dívka věděla, proč zrovna nevěsta. Přes hlavu jí viselo cosi jako chaluhy a připomínalo to tak závoj.
„Ahoj,“ pozdravila Marie a snažila se o přátelský tón.
Když mluví psi, co by nemohly mluvit příšery?
Nevěsta otevřela tlamu velikosti osobního auta. Marie zkřivila tvář odporem a opět se pokusila bránit rukou proti přívalu smradu. A opět jí to bylo k ničemu. V nevěstině tlamě viděla sliz, desítky ostrých zubů a placatý jazyk, jenž také vypadal jako velký ztuhlý kus slizu. Ale bohužel, příšera nepromluvila. Vydralo se z ní jen zvracivý zvuk.
„Můžu si půjčit barevný bublifuk?“ zeptala se Marie se strachem v hlase a donutila svoje nohy, aby se daly do pohybu směrem k tomu nechutnému stvoření.
Už měla pocit, že ho za jejím tělem zahlédla tu malou růžovo žuloto modrou nádobku, ale potom se dala nevěsta do pohybu.
Že by opravdu sežrala všechno, co se k ní přiblíží? Proletělo dívce hlavou. Až teď začala prchat, ale už bylo moc pozdě. Nevěsta byla až neuvěřitelně rychlá. Marie ani neměla kam uhýbat. Přitiskla se ke zdi. Zavřela oči. Nevěstiny zuby se přiblížily...

***

„Španělsko! Temperamentní Španělsko! Španělsko bylo vždycky temperamentní, olé!“ pořvával muž na vedlejším lůžku a s peřinou v rukou předstíral, že je toreador.
„Nééé...“ zaúpěla tiše Marie.
Teď věděla, kde je. Přesně tam, kde usnula. Na lůžku, v blázinci. A mimochodem, rozhodně to už nebyla dívka, nýbrž dva a čtyřicetiletá žena.