Bouře

Nad nekonečně línými vlnami těžce visela mlha. Válela se těsně nad hladinou. Hustá, mokrá neprostupná. Jemný větřík si s ní pohrával, dorážel na ni zas a zas, ale její důstojností pohnout nemohl. Byla to totiž pravá slaná mořská mlha. Ta může vydržet hodně dlouho, nebo naopak jen chvilinku. Podle nálady, či osobního rozpoložení. A nikdy není jasné, jak na tom je. Mají s ní trable rybáři, zájezdní parníky a dokonce i delfíni. Jednou totiž jakýsi delfín vyskočil z nenadálé radosti z vody, a měl štěstí, že nevrazil přímo do boku velké rybářské lodi. Tak hustá byla mlha, že vůbec nevěděl kam skáče. Ten den ale byla mlha velice nestálá. Když nepořídil vánek, přiřítil se náhle divoký a prudký severák. Zadul do bílého mraku a jako mávnutím kouzelného proutku roztrhal mlhu na cáry. Ty se jako velké chomáče suchopýru honily s posledními silami nad hladinou moře, která ale již dávno nebyla tak klidná jako předtím. Dlouhé líné vlny se roztrhaly a z náhlého zmatku se vydala každým směrem. Vrážely do sebe ze všech stran, bezhlavě a bez rozmyslu. Voda v moři se začala míchat a prát. Vítr sílil, voda vřela a poslední cáry mlhy byly rozmetány po moři. Malá mořská vlaštovka unavená dalekou cestou do svého hnízda na pobřeží se pokusila usadit na hřebenu jedné vlny, ihned ale zase vzlétla a raději se vydala pryč. Rozbouřené moře ji nepřijalo. Mladý tuleň vystrčil hlavu z vody. Nadechl z plných plic neklidný mořský vzduch a přivřel oči v silném větru. Tiše si spokojeně zavrčel pod fousy v moudrém úšklebku: „Ta malá vlaštovka si myslela, že si odpočine! Ach, jak je naivní! Copak neví, že moře patří mně! Že by se nedočkala ani příštího okamžiku a už by si moře pohrávalo s její bezmocností!“ Ano, přesně tak. Mladý, naivní, ambiciózní tuleň, který si nadutě přisuzuje moc nad celým mořským světem jen proto, že se ho kdysi jeden delfín lekl tak, že se v jeho blízkosti už nikdy neukázal (prostě jen proplouval kolem; nejspíš pouze na lovu pronásledoval rybičku, nebo tak). A svou naivitu si neuvědomil ani teď, když viděl, jak s ním vlnobití hází ze strany na stranu, nedbajíc na jeho protesty, protože i ty byly moc slabé. Se zamručením tentokrát nadmíru rozmrzelým se ještě jednou zhluboka nadechl slané ledové tříště a nespokojeně vklouzl zpátky pod mořskou hladinu. Moře vířilo stále divočeji a zlověstněji. V dálce znělo slabé hrozivé hřmění. Tuleň najednou zapomněl na své sebevědomí a honem se hleděl někam schovat. Byl ale na volném moři, nebylo skaliska, pod kterým by mohl v klidu spočinout a usnout. Nervózně pozoroval stahující se mraky a stále hrozivější sílící dunění. Moře dostalo temně ocelovou barvu a hřbety vln jako meče roztínaly vítr na kusy, které se potom jako mláďata z hnízda rozletěly každý jinam. Tam nabraly sílu, spojily se a letěly zpět. A s každým jejich návratem byla obloha temnější, hřmění hlasitější a ocelové moře neprostupnější. Tuleň vyplul těsně pod hladinou a rychle nabral doušek vzduchu do plic. Byla v něm cítit elektřina. Rychle pozpátku zajel do hloubky a vydal se hledat břeh a klidnou zátočinu. Napětí vrcholilo. Vzduch praskal, těžké mraky hrůzně visely jako prapotomci záhadných harpyjí vyčkávající posledního soudu. Vítr náhle ustal jako když utne, vzduch se nehýbal, všechno napjaté k prasknutí, když tu najednou –„Prásk!“ první blesk rozťal zlatou linkou černou oblohu. Následovalo zahřmění, které svou silou trhalo skály, vyvracelo stromy a přemisťovalo kontinenty. Za prvním bleskem, jako by se prolomily nebeské hráze, z oblohy začaly padat provazy vody, obloha se trhala zářivými blesky, hřmění bylo stálé, nepřetržité. Téměř denní světlo se s elektrickou nervozitou střídalo s tajuplnou tmou, v tomto boji nenávratně odepsanou. Moře se stříbrně vzpínalo k obloze, derouc ocelovými pařáty vichr na cáry. Zvuk hromů, světlo blesků, ani ta nádherně drasticky vypjatá atmosféra ale zhrzenému tuleni rozhodně nepřišly tak jednoznačně strhující, aby jej odradily od úprku teď vyvolaného náhlým strachem a připomínajícího skutečný závod na smrt a na život. Zuřivě kličkoval mezi mátožně zlověstnými stíny řas, jako by jej pronásledoval samotný osud, a snažil se neslyšet strašlivou píseň plnou radosti ze strachu, kterou mu do zad kvílel zlomyslný vichr svíjející se z posledních zbytků sil pod náporem elektronů vířících mezi velkými kapkami deště v tanci divokém jak agónie nešťastné lásky. Děsil se každé malé rybky, medúzy se mu posměšně chechtaly do očí, a kdykoli se rychle vynořil nad hladinu, aby nabral dech, nadechl místo vzduchu plné plíce mořské tříště provzdušněné pěnou, i ten malý kousek vzduchu mu vítr sebral, a tak se bez dechu hnal dál, v duši hrůzu, v očích chroptící přízrak dějin. Rychlostí světla půlil mořský svět na část, která jej již spatřila, a druhou, která jej právě vidí. Tma, světlo, mrtvé ticho a smrtící řev v jeho očích vytvářely obraz hrůzy, jeho touha nalézt břeh už byla jediné, co jej hnalo vpřed, neboť sil už mu mnoho nezbývalo a radost z pohybu byla zadušena již s prvním zahřměním. Inu, co naplat. To, že se i takový tuleň může bát mořské bouře, ačkoliv je zrozencem moře samotného, vyšlo na svět v plné kráse a na jeho potupu teď hledí celý podvodní svět a směje se nebohému tvoru do očí. Šílený chechot jej provází všude, kudy proletí, zakrývá si uši a slepě se řítí dál, netušíce, že se celou dobu žene stále hloub a hloub na volné moře. Najednou všechen smích jako na povel ustal. Tuleň se zaraženě zastavil. Rozhlížel se, co způsobilo tak náhlý převrat náladě mořských tvorů. Nebylo nic slyšet, jen v dále zněl nejasný tajemný hukot řítící se vody. Hluk stále sílil, jako by se blížil. Najednou cosi přimělo tuleně změnit směr a vyrazit zpět. hnal se jako šílený dvojnásobnou rychlostí vpřed s utkvělou myšlenkou na smrt a na život, který mu byl tak drahý. Kolem něj se zase míhal mořský svět jako v bláznivém horečnatém snu. I přesto ale, že v boji o přežití vynaložil takovou vůli, slyšel za sebou, jak se hukot stále více a rychleji přibližuje. Najednou, když už dálce bylo vidět na pobřežní útesy, zrovna ve chvíli, kdy se nad hladinou nadechoval, se hukot přiblížil úplně a do čumáku jej praštila vysoká vodní stěna obrovské vlny. Hnala se zuřivě a nezastavitelně, a vodní víry pod ní s sebou braly vše, co se ocitlo v blízkosti. Jak tuleň narazil do vodního kolosu, ocitl se náhle v jednom z největších vírů, který jej táhl za sebou, házel s ním a nenechal jej téměř vydechnout. Bojoval o poslední zbytky vzduchu mezi ledovou vodní tříští a prosil svou věrnou ochránkyni Matku přírodu, aby mu ještě jednou zachovala život. Na rozhraní smrti vysílením a utopením, na pokraji svých sil nakonec již uvěřil, že na něj jeho ochránkyně poprvé zapomněla. Vzdal tedy svůj boj a pomalu se loučil se světem. S vůní mořských růží, krásou rudých sasanek a slanou chutí čirého vzduchu. Loučil se s odlesky světla na hřbetech ryb, hučením větru, silou ledových proudů, hrou paprsků s vodním životem. Byl do svých úvah tolik zabrán, že ani nevnímal jemný dotek oblázků na svém třesoucím se těle. Neslyšel, jak se vlna ztratila mezi útesy, jak pomalu utichá její zlověstné šumění, necítil ani hřejivé zašimrání paprsků slunce, které se prodralo ven mezi mraky. Dál se loučil s vodou, větrem, a skalami, s celým svým životem. Celé předešlé napětí, které tak rozechvívalo ovzduší, se vytrácelo a vtělovalo se do tiché modlitby loučení. Loučení slabého nevědomého tvora se štěstím života. Burácení hromů utichlo v dálce. Zpěněné moře se uklidnilo, vítr se utišil. Těžké mraky se rozestoupily a pobřežní skály zalila jásavá sluneční záře. Tuleň s námahou otevřel oči a smutně zamžoural proti slunci. Rozloučil se dlouhým pohledem s křikem ptáků, věčností skal a nekonečností vesmíru a hluboce nadechl do plic vzduch provoněný mořskou solí. Bál se výdechu, tušil, že bude již poslední. Nakonec sebral síly, zvedl hlavu a s pohledem na nekonečné lány rudých květů za pobřežím dlouze vydechl. Kdesi v dálce zakřičel pták. Tuleň zafuněním odehnal hlas volající jej tam na druhou stranu. Otevřel oči, aby se podíval, kam vstupuje. Uviděl kolem sebe bělostné skály, pod sebou zlatě se třpytící oblázky a na obzoru tisíce nebesky zářících květin. Byly to tulipány. Mírný vánek si s nimi pohrával, a když zesílil, celé pole se zavlnilo jako široká hladina moře.