Upírská povídka 2.

,,Máte vybráno?“ otázal se číšník všeobecnou otázkou, která zjevně patřila rodině sedící u prostorného stolu v malém hostinci.
,,Máte vybráno?“ zeptal se otec ,,dětského osazenstva“ – patnáctileté Jany a desetiletého Filipa. Jana jen stěží potlačila nutkání protočit oči ke stropu a poznamenat něco ve smyslu: ,,No ne asi!“
,,Hmmm.“ Zahučela neurčitou odpověď ignorujíce přitom káravý pohled její mamky.
,Zvláštní,‘ říkala si často: ,s jakou automatičností se mi derou na jazyk nejrůznější jízlivé poznámky. Často aniž bych vlastně chtěla!‘ Ačkoliv se přesvědčovala, že jí něco takového nikdy nehrozí, zasáhla puberta i ji. Teď už chápala, o čem všichni mluví. Ta drzost byla jako zlý čertík, co se vkrádá lidem do hlavy a vlezle našeptá postřehy, které jako malá nevnímala. Tehdy by jí otcova otázka přišla jako docela normální dotaz a s chutí by na ní odpověděla, nyní jí připadá směšná. Pořád častěji se dostávala do stavů, kdy se zavřela do svého pokoje, celý den z něj nevystrčila nos a její milovaní rodiče, již nebyli maminka s tatínkem, ale mnohem častěji otec s matkou.
Ze zamyšlení ji vytrhl opakovaný dotaz mámy:
,,Jano, co si dáš?“
,,Jo, palačinky se zmrzlinou.“
Zatímco rodiče vedli nějakou nesmyslnou konverzaci, při níž jí asistoval její mladší bratříček, ona těkala očima po hospůdce. Prohlížela si lidi a zkoušela si představit, co se jim tak honí hlavou.
,Tenhle pán je nějakej zachmuřenej a sedí sám. No jo, zrovna jako já.‘ pomyslela si o muži, co seděl osamoceně na kraji hostince a zjevně stál o společnost velice málo. Byl oděn v dlouhém černém kabátu, tvář měl mírně bledou,rámovanou delšími havraními vlasy, do očí mu moc neviděla, ale byly rozhodně tmavé barvy. Odhadovala by ho tak na třicet, ale její odhady se často pletou.
Náhle se jejich pohledy setkaly a Jana rychle sklopila oči. Odhodlala se je opět zvednout teprve po pár minutách a s hrůzou zjistila, že on na ní celou dobu zírá. Tak nějak na sobě jeho zrak cítila. Ani se nesnažil to zakrývat. Pak stočil oči je sklenici s vínem a trochu se napil.
Chtěla toho muže ještě chvíli pozorovat, jenže pohled jí zastínil číšník, který přinesl talíře s jídlem. Její porce vypadala zvlášť lákavě, a tak upustila od hypnotizování tajemného chlápka a pustila se s chutí do jídla.
Když všichni dojedli a čekalo se pouze na otce, až dopije kávu, špitla:
,,Jdu na záchod.“
Máma pokrčila rameny. Jana se tedy proplétala mezi stoly a číšníky, až k toaletám. Když se vracela, zamyšleně hleděla do země, takže si pochopitelně nevšimla, že jí někdo stojí v cestě. Uvědomila si to až teprve, když do dotyčného vrazila.
První, co spařila byly černé boty. Její pohled putoval nahoru přes černý kabát až k zamračené tváři muže o hlavu vyššího, než byla ona. S hrůzou si uvědomila, kdože to je. Zrudla a vystrašeně vykoktala:
,,Moc se omlouvám, nechtěla jsem do vás vrazit.“
Muž zavrtal svůj tvrdý pohled do jejích očí. Neodvažovala se uhnout. Hleděla do těch nejčernějších očí, jaké kdy viděla.
,,Nic se nestalo.“ Zavrčel a s tím rychle odešel.
,Uf, jsem to ale kráva. Co to bylo ksakru za chlápka?! No toho tak potkat v noci venku… Brrr, nechci ani domyslet!‘ pomyslela si a vydala se zpátky k rodině. Toho tajemného muže už neviděla.