Upírská povídka 3.

Cesta na chatu probíhala v poklidu - ostatně jako vždycky. Otec byl zaujat řízením, máma poklimbávala na předním sedadle, co chvíli jí hlava spadla na okénko. To se vždycky zmateně probrala, zavrtěla hlavou a za pár vteřin se scénář opět opakoval. Její malý bráška hrál na mobilu jakousi stupidní hru, jejíž zvukové efekty Janě už delší dobu lezly na nervy.
,,Nemohl bys to laskavě ztlumit, Filipe?“ vyjela na něj ostře.
Brácha jenom cosi nesrozumitelného zabručel, ušklíbl se a pokračoval ve hře.
,Tak to tedy ne, bratříčku! Nějakej drzej! Nebudu se otravovat s tvou pitomou hrou!‘ pomyslela si a vztekle mu začala rvát mobil z ruky.
,,Co to děláš?! Jáááuu, mámí, Janina mi bere bezdůvodně mobil!!!“ začal řvát na celé auto.
,,Jano, vrať mu ten mobil!“ zavelela mamka podrážděně.
,,Říkala jsem mu, aby ho ztlumil, dyť je to děs!“
,,Tak si dej sluchátka!“ argumentoval Filip.
,,Sakra nechte toho! Jano, vrať mu ten mobil a Filipe, ty vypni zvuk, taky mám toho pípání dost!“
Naštvaně po bratrovi hodila mobilem, z čehož musel samozřejmě hned udělat atentát a začal vřískat, že ho Jana mlátí.
Jana si rezignovaně nasadila sluchátka, aby ty hádky nemusela poslouchat. Beztak jí leze krkem už samotná tato cesta, natož ještě její povedený bratříček.
,Co tam budem na tý chatě dělat? Každej rok je to tam stejný, stejnej zapadákov, kde není signál, neteče voda a nejbližší civilizace je vzdálená několik kilometrů. Součástí každé takové rodinné dovolené jsou společné výlety na různý kopce a hrady (vážně nevím, k čemu je to dobrý!), přátelské nabídky zahrát si společně karty či sbírat houby. To je rekord, letos na mě leze depka ještě dřív, než tam dorazíme.‘ ušklíbla se sama pro sebe.
Nepřítomně zírala z okna na sloupky podél silnice. Když byla menší, počítala je. No jo, když byla menší to bylo celé nějaké jiné. Tehdy se na chatu těšila. Každý výlet byl pro ni jakýmsi prazvláštním dobrodružstvím a měl své kouzlo. Prožívala jej ve svém vlastním světě plném fantastických postav, draků. rytířů a princezen. Při tom pomyšlení naklonila hlavu na stranu a mírně se pousmála. Teď má vlastně taky svůj vlastní svět. Je však více podobný realitě, i když reálný není. V tom světě se potkává s různými lidmi, povídá si s nimi, občas zažije nějaké dobrodružství. Jenomže, ten svět není skuteční a postavy z něj ve valné většině také ne. Je to ovšem krásné takhle snít… Proč vlastně podnikat nebezpečné cesty, když je lze prožít v bezpečí a pohodlí vlastní mysli prostřednictvím snění? Proč navazovat vztahy s muži, které stejně nikdy nemůže mít, když se s nimi může scházet kdykoliv bude chtít ve své hlavě? Takové vztahy jsou přece mnohem bezpečnější! Nehrozí vám, že vás někdo zradí, podvede, opustí nebo vám ublíží. Ano, možná je to pošetilé a Jana si toho byla vědoma, ale měla svoje snění ráda.
,To je jediná věc, kterou mi nemůže nikdo vzít!‘ usmála se spokojeně a zavřela oči.

Ze spánku ji vytrhlo přerušení zvuku motoru. Rozespale zamžourala a pohlédla z okénka. Byli na místě. Vysoký porost trávy a nejrůznějšího plevelu toho byl jasným důkazem. S výrazem naprostého znechucení se vysoukala z vozidla. Do nosu ji udeřila známá vůně lučních kytek. Slyšela šumění blízkého potůčku i zvuky lesa a cvrkání cvrčků v trávě. Jak patetické! Ještě nutno dodat, že sluníčko svítilo a ptáčci zpívali.
,,Jak je tady krásně, viďte děti!“ rozplýval se tatínek a vdechoval ten čistý vzduch neposkvrněné přírody.
Jana jenom cosi zahučela. Raději co nejrychleji vykročila směrem k chatě.
,To nám to teda krásně začíná!‘ pomyslela si zamračeně.