Upírská povídka 4.

Večer se Jana rozhodla, že se půjde projít. Ona taková procházka dokáže spravit i dost pocuchané nervy. Učinila však tak hlavně proto, aby se vyhnula tradičním rodinným aktivitám v podobě hraní karet a návštěvám místní hotelové restaurace. To místo bylo vlastně jediné jaksi „civilizovanější“ místo široko daleko, jelikož tam nejenže měli splachovací záchody, teplou vodu a elektřinu, ale dokonce i televizi, byť s jedním stálým kanálem. Tady si otec vždycky objedná několik piv, máma minerálku a ona s Filipem chroupou slané tyčinky pozorujíce plameny olizující polínka v krbu. Brr! Otřesná představa!
Doma oznámila cosi o lese a neurčitém času návratu a rychle se vytratila. Nebyla si sice úplně jistá, zda ji bral vůbec někdo na vědomí, když to říkala. Máma si četla nějakou knížku, otec tam pro změnu ani nebyl a Filip se bavil neustálým přikládáním do kamen. Ještě popadla kelímek – to pro případ, že by narazila na nějaké jahody – a rychle se vytratila.
Vydala se přes potůček známou lesní cestičkou. Slunce už tolik nepražilo, což způsobovalo, že vzduch jí připadal příjemně svěží. Konečně ticho. Nádherná samota, jež jí tolik scházela. Na chvíli zavřela oči a vnímala jenom měkkost jehličí, po němž šlapala.
Rozhodla se dnes nechat pro dnešek své nohy kráčet zcela samovolně. Bylo jí tak jedno, kam půjde! Sem tam narazila na pár mizerných malin, v nichž stejnak ve valné většině bydleli malincí červíčci. Těch několik krásných skončilo v kelímku. Zahnula mimo vyšlapanou pěšinku do vysoké trávy. Stébla se jí otírala o holá stehna a příjemně šimrala. Musela se pousmát. Co chvíli si nějaké utrhla a v ruce jej trhala na malé kousíčky, které následně sypala na zem. Takový zlozvyk. Vypěstovala si ho už v mateřské školce a přežil v ní dodnes i přes veškerá kárání o ničení přírody.
Jak se tak toulala, přestala vnímat, že se začíná šeřit.
,Asi bych se měla vrátit! ‘ – problesklo Janě myslí. Jenže ouha! Kde to vlastně je? Nevěděla, zda to bylo tou tmou či opravdu stála někde, kde nikdy nestála.
,Jo, tohle mi ještě scházelo! Jakoby nestačily všechny ty dnešní průšvihy… Kruci! ‘
Jana se zmateně začala rozhlížet po jednotvárném lese.
,Klid! Tak se vrátím tou samou cestou, kterou jsem přišla, ne? Ano, hlavně žádnou paniku. ‘

Lesem bezúspěšně bloudila už bezmála hodinu. S každou minutou se jí zmocňoval větší neklid. Měla dokonce nepříjemné tušení, že zachází pořád hlouběji do lesa. V hlavě se jí promítaly bizardní představy mužů v uniformách, kteří pročesávají místní lesy. K uším jí dolehl zvuk vody. Divoce se jí rozbušilo srdce. Že by potok? Kdyby to byl potok, mohla by jít proti jeho proudu a pak by se dostala až…
,Hmmm, tak nic. Je to jenom nějaká studnička. Proč jenom já musím mít tak nesnesitelnou smůlu? ‘
Hodnou chvíli jen tak stála a naslouchala šumění lesa. Šlo o směsici různých zvuků, které dohromady vytvářely strašlivou symfonii.
,Týjo, kdyby na mě teď někdo bafl, asi sebou šlehnu. ‘
A právě ve chvíli, když jí tohle napadlo, zavrčel za ní temný, chladný hlas:
,,Co tady děláte, slečno?“
Hrklo v ní tak, že téměř nadskočila o několik centimetrů. Rychle se otočila. Hleděla do bledé tváře vysokého muže v černém plášti. Jeho tmavé oči ji probodávaly pronikavým pohledem, při němž měla pocit, že ji prohlíží rentgenem, že vidí každé zákoutí její duše. Zaraženě do těch dvou chladných, černých tunelů zírala, neschopna vyřknout souvislou větu. Jen pomalu jí docházela ironie celé té situace. Byl to ten muž z restaurace.
,,Umíte mluvit?“ povytáhl jedno obočí, což Janě alespoň trochu rozvázalo jazyk.
,,Já-já-jsem…nic…prostě jsem jen na procházce…“
,,Vskutku? Zvláštní to čas procházet se těsně před půlnocí uprostřed osamělého lesa.“ Poznamenal sarkasticky.
,,Já už půjdu…“ chtěla rychle vyváznout z této trapné situace, jenže muž se nedal odbít:
,,A jste si jistá, že víte cestu?“
,,No jasně, že vím! Promiňte, už musím jít.“
Obrátila se k němu zády, vzápětí se však otočila. Uvědomila si, že takhle tady stejnak bude bloudit až do rána. Vždyť nemá ani baterku.
Ten tajemný muž tam pořád stál, jakoby očekával, že se vrátí. Jakoby věděl, že cosi zapomněla. Bylo jí trapně při představě, že bude muset přiznat, že lhala. Jenže jeho pomoc potřebovala.
,,Pane?“ pípla tiše, neodhodlala se však k němu zvednout pohled.
,,Potřebujete něco?“ otázal se svým hlubokým hlasem, z něhož odkapával chlad.
,,Lhala jsem. Neznám cestu.“
Vytrvale si prohlížela tenisky.
,,Tedy jste se ztratila? A mě žádáte oč?“
,,O pomoc?“ zkusila nejistě.
,,Kde bydlíte?“ vypálil najednou.
Trochu ji to zaskočila. Podle jeho tónu by spíše řekla, že ji pošle někam…
,,V tom stavení na okraji louky, kde udělali loni vlek.“
Pohlédla na muže, který se tvářil zamyšleně. Jakoby uvažoval, zda se mu oplatí jí pomoci. Nakonec rezignovaně prohlásil:
,,No tak pojďte.“
Vykročil opačným směrem, než sama přišla. Moc se jí to nezdálo.
,Krucinál! Nic o něm nevím, neměla bych s ním nikam chodit, nejsem blbá! Kdoví, co je zač? Nevypadá na nějakého dobráka lidumila.‘
,,Mě by stačilo, kdybyste mi jenom řekl, kudy mám jít.“
Ten tajemný cizinec ji probodl zvláštním pohledem:
,,I kdybychom předpokládali, že byste sama nalezla tu správnou cestu – byť s návodem – což považuji za krajně nepravděpodobné, pořád je zde určité nebezpečí. Neslyšela jste, k čemu tady před několika dny došlo? Pochybuji, že byste se sama dokázala ubránit nějakému maniakovi.“
,,K čemu došlo?“
,,To je velice zajímavé, že jste o ničem neslyšela. Byly toho plné noviny a v širém okolí se nemluvilo o ničem jiném.“
,,My jsme přijeli jenom dnes.“
,,Došlo k vraždě. Největší ironie je, že tělo bylo nalezeno právě v místě, kde teď stojíme.“ Mluvil nevzrušeně a nevšímal si ani tlumené vyjeknutí, které ze sebe vydrala Jana, když to řekl.
,,To snad není pravda! Ach Bože!“
Jana spěšně začala couvat co nejdále od studničky a ten chlápek se ušklíbl:
,,Nebuďte směšná!“
,,Radši bych už vyrazila.“ Pípla.
Muž pokrčil rameny a zabručel:
,,Jak myslíte.“