Balada o trojúhelníku zármutků

Jede, jede paní – blonďatá, sněhová, bezmocná. Je to kráska, leč zvíře po boku jí chybí.
Kamenné slzy hlučně dopadají na podlahu panského kočáru. Ona pláče, všiml sis? Něco rmoutí ji, však odvaha není na odhalení samoty. Ach! Samota. Pouhé slovo snad – když odkryješ jej, zůstane prázdná skořápka aneb jen zapomnění. Paměť je ta sladká věc pekelné agónie. V pekle je oheň. A v kočáře bílá paní.

Běží, běží pán. S větrem o závod je hnán, chce zmírnit svoje zameškání. Poprvé.
Jako černý vpich nože mihne se, když temný háv se za ním vlní. Spěchá za svou paní a nikde nemá stání. Krásný to úděl pospíchat pro milování.
Prší, ale déšť hraje neviditelnou hru. Hluk je jeho jediným prozrazením. Pán i přesto běží dál. Aby dopadl, co tak unáhleně bez hlídání zanechal.

Paní k oltáři přichází.
Svatba – to je ten den, kdy země zatmí se. Proto bílé šaty.
Déšť máčí květiny vlasů. Orchideje pod vodopády když nemáme dost času.
Zvíře přichází: poklek, úklona. Jeho škrobené chování patří do džunglí. Její muž je páv. Krásné peří má, to popřít se nedá, však ona s jistotou pohrdá jím.
A nucena vírou přijímá svazek manželský.

Doběhl již pán, pouze čistou láskou hnán. Mít strach? Nepřemýšlí. Vidí jen svou paní šeptajíc jméno boha ohně s podivným zněním. Manžel. Lucifer. Ďábel.
Teď už je pozdě, smlouva zpečetěna je krví. Prostřelit spánek? Nikdy. Chce zabít. Zabít zlo a ďábla.
A tak… Zelené světlo vynoří se jako blesk z průzračné hladiny nebe. Chaos je všude, ale nyní ho každý cítí. Také pán s paní. Zvíře leží opodál, tělo nechává zde, duše odchází do podsvětí stínu.
Vražda byla spáchána, hřích podepsal čistou duši.
Věděls to? Pánovi hřích sluší, když ruku v ruce se svou bílou paní odcházejí směrem za svítáním.