Upírská povídka 5.

Mlčky kráčeli a Janou smýkaly rozporuplné pocity. Cítila se zvláštně. V podstatě dobrovolně následuje neznámého muže kdovíkam. V hlavě se jí honily představy úchylů, vrahů a jiných psychopatů, při nichž sama sobě nadávala do krav a naivek.
,,Co to byl vůbec za nápad chodit v noci sama do hloubi lesa? Váš přítel zřejmě nebude kavalír, když vás nechal samotnou.“ Poznamenal jízlivě.
,,Můj přítel? Já tady přece s nikým nebyla!“ ohradila se vzpurně.
Co si to dovoluje? Vůbec jí nezná a dovoluje si tvrdit něco tak absurdního.
,,Vážně? Proč jste to tedy udělala?“
Jana pokrčila rameny.
,,Už jsem vám to říkala – chtěla jsem se jenom projít. Netušila jsem, co se stane.“
Najednou se její společník zarazil.
,,Co se d…“ nestačila ovšem větu doříci, neboť jí zacpal ústa a strhnul k sobě do křoví. Začala sebou cloumat, jeho stisk byl ovšem pevný.
,,Buďte zticha!“ zašeptal jí téměř neslyšně do ucha a na vysvětlenou ukázal škvírou mezi větvičkami na cosi před sebou. Janě se rozšířily zorničky strachem. Ač byla noc, to stvoření viděla celkem jasně. Jenom několik metrů před nimi stál obrovský medvěd. Stál na zadních a větřil jejich směrem. Rázem sebou přestala házet. Instinktivně se přitiskla k muži po své pravici. Konečně ji pustil.
,,Co tady dělá?“ otázala se přidušeně ochromená strachem.“
,,Pssst! Tiše! Nevím, ale hlavně se nehýbejte.“
Divoce jí bušilo srdce a dech se jí podstatně zrychlil. Nikdy se takhle nebála. V duchu jenom prosila, ať už to skončí jakkoli, aby to bylo rychlé. Cítila, že ten strašlivý strach ji zahubí dříve, než se k nim medvěd dostane. Neznámý si toho nejspíše všimnul, protože se k ním sklonil a o něco laskavějším tónem pošeptal:
,,Nebojte se, nic se vám nestane. Slibuji.“
Medvěd se však – jakoby snad chtěl jeho slova vyvrátit – začal vrávoravě kolébat k jejich úkrytu. Jana samovolně stiskla svému ochránci ruku. Křečovitě se jej držela, jako jediného záchytného bodu na celé planetě.
,,Uklidněte se, slečno. On cítí váš strach.“ Zamumlal.
Jenže, to se snadno řekne. Strach se v ní stupňoval s každým krkem, který zvíře jejich směrem udělalo. Když už byl pouhých pět metrů od nich, sáhl muž po kelímku s malinami, jenž Jana doposud svírala.
,,Až vám řeknu, utečte směrem dolů, co nejrychleji to půjde, rozumíte?“
Přikývla. Netušila sice, co má v plánu, ale věřila mu. Zničehonic se postavil před ní, jakoby jí chtěl bránit vlastním tělem, jako bariéra mezi ní a nebezpečným zvířetem.
,,Teď!“ uslyšela jeho pevný hlas.
Na nic nečekala. Rozběhla se střemhlav dolů po stáni. K uším jí doléhal medvědí řev a tupé rány. Neodvažovala se ohlédnout. Nechtěla to vidět.

Neměla ponětí, jak dlouho běžela, ani kudy. Krajinu před sebou vnímala jako rozmazanou šmouhu. Teprve snad po deseti minutách intenzivního běhu se odvážila zastavit se. Ano, tady to už poznávala. Momentálně jí ovšem ani tak nezajímalo, kde je, jako ji zajímalo, kde je ON. Snažila se samu sebe přesvědčit, že se mu určitě nic nestalo, že je jistě v pořádku, jenže to racionální já v ní jí našeptávalo mnohem pravděpodobnější a nehezké skutečnosti.
Náhle se jí za zády ozval ten známý, drsný hlas:
,,Jste v pořádku?“
Přece jenom však bylo na tom hlasu něco jiného. Nezněl tak pevně jako předtím a byla by přísahala, že zaslechla i slaboučké syknutí. Rychle se otočila. Skoro vyjekla, když ho spatřila. Nevypadal vůbec dobře. Po bledém obličeji se zřetelně táhlo několik ošklivých hlubokých, krvavých škrábanců, jeho kabát byl na hrudi trochu potrhaný a mírně kulhal.
,,Proboha! Co se vám stalo?“ vydechla zděšeně.
,,To nic není!“ zavrčel: ,,Ta bestie zjevně měla více, než na ty maliny, chuť na mě.“
Pokusil se o úsměv, tvář se mu však zkřivila v bolestnou grimasu. Když viděl, jak se zatvářila, dodal:
,,Vypadal jsem i hůř.“
,,Za to můžu já!“ vzlykla. Pláče? Proč? Kruci!
Zamračil se. Chytil ji za paže a zavrčel:
,,Tohle neříkejte, slyšíte?!“
,,Riskoval jste kvůli mně život, jak se vám mám odvděčit?“
,,Řekněme, že už se nikdy netoulejte sama po lesích.“
Přikývla. Vytáhla z kapsy balíček papírových kapesníčků a jeden mu přiložila na krvácející ránu na tváři.
,,To nebude nutné!“
,,Jste zraněný! Musíte k lékaři!“
,,Řekl jsem vám, že to nic není!“
,,Ale…“
,,Odvedu vás domů, už to není daleko.“
,,To nemusíte…“
,,Přestaňte se ke mně laskavě chovat, jako kdybych ležel na smrtelné posteli!“
Vykročil nekompromisně na cestu, jeho krok však nebyl tak rázný jako předtím a určitě mu způsoboval nemalou bolest.
,,Opřete se o mě.“ Nabídla mu, on se však na ni obořil:
,,Jsem schopen chodit sám, slečno!“
Po pár krocích ovšem zavrávoral. Nakonec její pomoc s povzdechem přijal.

Konečně spatřili nevelkou loučku, jejíž středu si hověla pěkná dřevěná chata. Nesvítilo se tam, ale Janu to nijak neznepokojovalo, věděla, že rodiče zašli do blízkého hotelu.
,,Tady to je?“ otázal se.
Přikývla.
,,Dobrá, předpokládám, že dále to už zvládnete sama. Půjdu.“
,,Cože? Vy chcete jít domů v tomto stavu?“ upřímně se zhrozila.
,,Řekl jsem vám, že to zvládnu.“
,,Musíte si odpočinout, pojďte k nám.“
Ty máš kuráž, holčičko! Pozvat si dobrovolně do domu netvora, jako jsem já, to je tedy odvaha! Nebo spíš pošetilost. Pousmál se v duchu.
,,To nebude nutné.“
,,Prosím, neodpustila bych si to.“
,,Nemá to s vámi co dělat, slečno. Ale dobrá tedy. Když na tom tak vehementně trváte, vyhovím vám.“ Svolil nakonec.
Společnými silami se dopravili až ke dveřím. Jana nervózně přešlapovala, než se odhodlala zabušit. Když nikdo nepřicházel, jenom jí to utvrdilo v teorii o tom, že v domě doopravdy nikdo není. Vzala zlehka za kliku.
Zařízení kuchyně, jež byla hned za chodbou bylo strohé. Koneckonců, nebyla často obývaná, většinou jenom dvakrát do roka. Přes jeho protesty ho usadila na židli.
,,Počkejte tady.“ Přikázala mu.
,,Slečno, několikrát jsem vám říkal, že vaši pomoc nepotřebuji!“
,,Alespoň vám umyju ty rány. Vypadáte strašně.“
,,Děkuji za upřímnost.“ Ušklíbl se.
Kamsi odešla a vrátila se s čistým hadříkem, kbelíkem a dezinfekcí. Namočila jej a začala mu jím otírat ošklivé rány na obličeji.
,,Kde máte rodiče?“ otázal se po chvíli.
,,Šli si sednout do restaurace. Jsem ráda, že jsem se této jejich tradiční aktivitě vyhnula. Počítám, že do hodiny jsou zpět.“
Když ty šrámy dezinfikovala, nehnul brvou, čímž si vysloužil další vlnu jejího skrytého obdivu.
,,Ten medvěd vám ale zřídil.“ Poznamenala, když byla s prací skoro hotová.
,,Mohlo to být i horší.“
,,Co se s ním vlastně stalo? Vy jste mu utekl?“
,,Nikoli, zabil jsem ho.“ Řekl klidným hlasem.
Jana zarazila ruku s hadříkem a šokovaně mu pohledla do černých očí.
,,Zabil?“ hlesla.
,,Ano.“
,,Ale jak?“
Muž se zamračil.
,,Mám vám to snad popisovat? Neměl jsem jinou možnost.“
,,Promiňte.“
,,Vůbec nic se neděje.“
Jana už byla s ošetřováním hotová.
,,A je to.“
,,Děkuji.“ Zamumlal, jako by nebyl moc zvyklý to slovo používat: ,,Jestli dovolíte, už půjdu. Mám ještě nějakou práci.“ S tím se zvedl ze židle a vykročil ke dveřím. Zřejmě se mu ulevilo, neboť už tolik nekulhal.
,,Moc vám děkuju za všechno, co jste pro mě udělal…“ začala, on byl však už pryč. Osaměla.
Chvíli si zkoušela číst, moc se jí to však nevedlo. Písmenka nebyla sto vnímat a slova, která četla, vzápětí zapomínala. Nedokázala se vůbec soustředit. Rozhodla se, že si raději půjde lehnout. Hodný čas se pak převalovala v posteli a pokoušela si utřídit myšlenky i všechny ty emoce, jež s ní po dnešku smýkaly. Nakonec usnula neklidným spánkem.