Upírská povídka 6.

Záhadný muž se mezitím toulal nocí. V jeho žilách tepala rozkoš, spokojenost a vzrušení. Jistě na tom sehrál roli i plný žaludek. Bylo to koneckonců celé nějaké podivné a zvláštní. Kdo by čekal, že mu osud postaví do cesty takovou ironii? Jak by jen mohl doufat, že v místě svého posledního loviště narazí na nějakou lidskou bytost? Kdo by řekl, že ta holka, jež se mu tak zalíbila jako vhodná kořist pro příští lov, bude tak krásně naservírovaná v noci sama v lese, bezbranná a důvěřivá. Stačil by jediný pohyb, jediný rychlý pohyb k ukojení žízně. Mohl by mít pokoj na dalších několik nocí. On to však neudělal.
Ač byl upír – krvežíznivý netvor neznající lidské city ani slitovaní – měl i on určité zásady. Musel je mít. Bez nich by se změnil v mnohem nebezpečnějšího netvora nejen okolí, ale především sobě. Takhle, když má sám nad sebou kontrolu a emoce na uzdě dokáže udržet, je přece jenom v určitém bezpečí. Jedním z těch nejpřísnějším zákonem bylo lovit pouze, je-li to bezprostředně nutné. Teď neměl hlad. Měl pouze chuť. Hnusilo se mu zabíjet, proto tak činil, jen když musel.
Musel si však přiznat, že ho ta dívka nesmírně dráždila. Ještěže se tam objevil ten medvěd. Už jenom chvíle a neudržel by se. Později by toho litoval. Sice neměl ve zvyku sát zvířecí krev – koneckonců ta jeho žízeň doopravdy ukojit nedovedla – ale nyní mu aspoň trochu zchladila žáhu. Nerad by se tak brzo zakousl té holce do krku. Bylo by to takové nedůstojné, nebyl by to jeho styl.
Mimoděk vytáhl z pod kabátu poměrně velký nůž, na jehož ostří se ještě třpytily krůpěje medvědí krve. Nehezky se pousmál nad svým zvráceným uvažováním.
Když o tom tak přemýšlel, byla docela milá. Kdyby nebyl tím, čím je, snad by se k ní choval lépe, takhle moc dobře věděl, jak by to celé dopadlo. A té holce by se to jen sotva zamlouvalo.
Hmmm, ale chval jsem se přece jen trošku nepatřičně. Měl bych se jí omluvit. Ano, udělám to.

XXXXX

Následujícího rána se vzbudila poměrně nevyspalá, neboť ji budily sny, v nichž se odrážely události včerejšího večera. S bručením se vysoukala z pod peřiny a hned do ní udeřil divný pocit, jakoby jí uvnitř hlavy řvalo naráz několik různých hlasů. Rozmrzele se začala oblékat.
U snídaně toho moc nesnědla. Nepřestávala totiž myslet na toho tajemného muže. Jeho černé nebezpečné oči se na ni dívaly z vlastní mysli, kde měla momentálně totální bordel. Promnula si unaveně spánky.
,,V kolik jsi vlastně včera přišla domů?“ položil jí otec konverzační otázku.
,,Já nevím…, tak kolem desátý.“ Zalhala.
,,Cože?“ vykulil otec oči a vyprskl trochu kafé: ,,Cos tam tak dlouho ksakru dělala?!“
,,Byla jsem se projít.“
,,To známe, slečinko, jen aby v tom nebylo náhodou něco jiného!“
,,Ale Pepo! A co by v tom asi tak mohlo být?“ vložila se do sporu máma snažíc se zamezit počínající hádce.

Jana se rozhodla dále netrávit v kuchyni čas. Raději se vybrala do ložnice se záměrem přečíst si pár stránek, aby přišla na jiné myšlenky. Lehla si na postel a samovolně pohlédla z okna. Vše nasvědčovala tomu, že dnes bude krásný den. Tu se však zarazila. Za oknem čouhal cíp jakési obálky. Zvědavě otevřela okno a obálku vyndala. Zvláštní. Žádný adresát ani známka. Opatrně ji rozlepila a vytáhla list pěkného dopisního papíru. Jakmile přečetla první řádek, rozbušilo se jí srdce. Text byl psán čitelně černým inkoustem.

Milá slečno,
Doufán, že se tento dopis dostane právě do Vašich rukou. Nevěděl jsem, jako cestou Vás mám oslovit, proto volím tento – poněkud neohrabaný leč tradiční – způsob. Chtěl jsem se Vám omluvit za své včerejší chování. Byl jsem příliš chladný a mrzutý. Moc Vám děkuji za pomoc, jež jste mi tak nezištně poskytla a díky níž jsem dorazil domů v pořádku. Abych odčinil svou nevraživost, dovoluji si Vás pozvat na přátelskou večeři. Přijmete-li mou nabídku, přijďte prosím dnes večer v 19:00 hod. na autobusovou zastávku. Budu se těšit.
S přáním příjemného dne
Lex Bloodmorth

Jana se zatajeným dechem vzkaz ještě několikrát přečetla. Lex Bloodmorth – divné jméno. S hrůzou si uvědomila, že ona se mu vlastně ani nepředstavila. Ale byl přece cizí a s cizími lidmi se přece…. No co, tak to dneska napravím!