BALADA O MILOVÁNÍ

Dívej se, dívej, můj princi, do skleněné věci nočních hvězd. Dovol mi probádat krajiny tvých paží a pahorky smutných řek. Ty jsi ten ráj za zrcadlem, v tvých vílách proudí modrá krev.
Jméno tvé i dávných předků probouzí barvy samohlásek a vytváří vzácná synonyma. Jaká?
Být tebou, být dokonalostí. Vládnout strachem, znát symboly všech krutostí. Budiž mým Dorianem Grayem, mojí náhlou slabostí.
Chtěl bych přiložit svá ústa na kůži jemnější, než kdy mělo tu čest být peří labutí.
Jakmile jsi nahý a v tvých očích vybuchují perleťové krůpěje očekávání, plyne mi z úst slovo křišťálový.
V mysli se rodí písně věků dávných a bílé rty mi šeptají slůvka líbezná jako medové zabíjení.
Vraždit? A pro tebe? Bude mi potěšením… Odříznu kdejakou stuhu života jen pro zvučné vzdechy, pro mne čarovnější, než kdy bude vše ostatní.

Natáhnout prsty. Dotknout se bílého vápna euforie. Nejen dotknout. Vlastnit. Mít. Ponořit se. Chceš víc? Dostaneš vše, co si budeš přát. Vždyť díky tobě jen vím, co znamená slovo milovat.
V tvém těle bývám umělcem. Jsem básníkem, malířem, sám sebou. Jsi moje múza viditelná jen za nočních úplňků. Tak neskutečný až reálný. Tak bezezvučný až hlasitý. Zakázal bych tě.

Až jednou oba budeme stát jako dva sloupy nehlučně na kopcích, až vítr kolem našich duší bude vát a nad tvou plavou hlavou se vesmír zatočí, pak poznáš, že jsme věční. Dávno už tě spolkne hvězdný prach, však my budeme tu spolu dál.
Smrt? Ach, jen zbytečný pojem, proč zabývat se jím?! Neboj se, vždy budu s tebou.

Dívej se, dívej, můj princi, do skleněné věci nočních hvězd. Líbám tě, cítíš, jak překračuji svou mez. Dnes v noci buďme jeden. Ten nejsladší bůh v zahradě Eden, který provádí páry za štěstím. Zavři mé oči. Poslední tlukot srdce je tvůj a pak jen ticho. Jen pamatuj, že navždy už jsi můj…