Tunely našich životů

Marta i Jan sedí v obývacím pokoji a dívají se na televizi. Jan se rytmicky houpe v jeho oblíbeném houpacím křesle a Marta sedí opodál na sedačce. Je to přesně tak jako každý jiný den. Není na tom vůbec nic zvláštního. V televizi jde nějaký starý černobílý pořad, ve kterém se komik Max pokouší o vtípky. Klasika. Ostatní lidi by nejspíš Maxovy fóry pobavily, ale Marta i Jan se nudili, ten pořad jim přišel nudný.
Marta chtěla opět začít o jejím tématu, ale bála se. Vždycky, když o tom začala mluvit, tak se se svým mužem akorát pohádala. Nikdy to nikam nevedlo, a proto dnes jen mlčky čekala a sledovala pana komika, sem tam na Jana alespoň mrkla, chtěla vědět, jestli se na ni taky někdy podívá. On ale ne, sledoval tu televizní show, která ho vlastně ani nebavila. Na Martu nikdy ani nemrkl.
„Ten Max je celkem zábavný,“ pokoušela se Marta marně vyvolat konverzaci.
„Slyšíš,“ říkám, „že ten Max je celkem zábavný, že?“ zkoušela to znovu.
„Slyším. Nemusíš vůbec zvyšovat hlas!“ a poté bylo chvíli ticho.
„Honzo, neměl bys celý den sedět jen u té televize. Víš, co ti říkal doktor?“ zkoušela to znovu, ale žádné odezvy se nedočkala.
„Honzo,“ zvážněla Marta, její hlas zněl nyní hlouběji, „mluvím s tebou. Posloucháš mě vůbec?“ Tento tón Jan moc dobře znal, připomínal mu totiž jeho tchýni, Martinu matku.
„Slyším tě,“ odvětil Jan, ale očima neustále sledoval tu otravnou show, „nemusíš vůbec řvát. Víš, že mi to nedělá dobře.“
„Nedělá ti to dobře, ano, a tamto ti taky nedělá dobře, a … a mohla bys mi udělat tohle! To mi přece doporučil pan doktor. Ale, … ale víš co? … Mě už vůbec nezajímá, co ti dělá nebo nedělá dobře! Mě už je to úplně jedno! Kdy ty ses naposledy zajímal o to, co třeba potřebuju já! To já jsem tady ta oběť, ne ty! Chápeš to už?“ Na to se Marta rozbrečela, sklonila hlavu a tiše vzlykala, aby Jan slyšel tu televizní estrádu.
Janovi se třásly ruce, ale nijak nereagoval, jen se hluboce nadechl a mlčky čekal. Marta si utřela slzy, uklidnila se a odešla vedle do ložnice. Položila se na postel a přemýšlela, co dělá špatně, v čem je chyba. Ale na nic nepřišla, příčinu hledala totiž jen sama na sobě, ale problém byl taky v jejím muži. Ten mezitím stále nehybně seděl ve svém křesle. Jeho smysly se postupně zbystřovaly, vyhrotily se natolik, až to bylo nepříjemné. Začal pociťoval závrať a zároveň padal do stavu hluboké úzkosti. Měl další záchvat. Prožíval nesnesitelnou tíseň, zůstal však dál nehybně sedět a dál sledoval komické vtípky.
Po chvíli křeč úplně zmizela. Janovi bylo najednou mnohem lépe. Byl však najednou někde jinde. Byl nahý a byla mu zima. Stál po prsa v ledové stojaté vodě. Okolo se ozývaly strašné burácivé zvuky vzdáleně připomínající mu jeho tchýni. Téměř všude okolo byla strašlivá tma, pouze z jednoho bodu z velké dále svítilo slabé světlo.
„Kde to jsem?,“ ptal se sám sebe, ale nenacházel odpověď. „Tady přece nemůžu zůstat. A kde je Max, vždyť tu před chvílí byl. Musím ho najít,“ a tak se vydal za oním světýlkem. Po chvilce ho ale něco napadlo: „Max byl přece jenom v televizi, tak proč ho vůbec hledám? A kde je Marta?“ „Marto! Marto! Slyšíš?“ zakřičel Jan a slova se v tunelu hlasitě nesla dál a dál, ale Marta se neozývala, místo ní se jen zesílil burácivý zvuk připomínají její matku. „Co tá tu dělá? Sakra,“ řekl si tiše pro sebe a poté zakřičel: „Vy jste tu taky babičko, slyšíte mně?“ Ale nic kromě ozvěny se neozvalo. Vůbec nic. „Já jsem snad blázen. Tohle je snad zlý sen. Co, krucinál, dělám v tomto zasraném kanálu,“ a vydal se otráveně dál. Cesta mírně stoupala, a proto vody ubývalo. Čím více se Jan přibližoval k záhadnému světlu, tím se cítil lépe. Docela se uklidnil, voda mu už nesahala ani po kolena a nebyla zde ani taková zima. I toho světla zde bylo více. Jan se pomalu blížil na konec tunelu. Po pár dalších minutách chůze dokonce úplně utichly i ty otravné zvuky. Jan získal pocit, že každým krokem, který udělá, se dva kroky od něčeho vzdálí. A tak po chvíli začal běžet. Utíkal dlouho, ale neunavil se. Voda již zmizela úplně a země zde byla teplá. Když Jan doběhl na konec tunelu, vstoupil do oslnivého světla. Přitom se znovu, teď už naposledy, ozval ten burácivý zvuk. Zdálo se jako by zakřičel „Ne!“, ale poté ihned utichl.
Zpočátku Jan nic neviděl, ale jeho oči si postupně zvykaly. Stál ve větší místnosti, na jedné stěně byl plochý monitor, zabíral celou stěnu, byl skutečně obrovský. Jan se na něj zadíval pozorněji, zpozoroval v něm obrovské převalující se embryo. Zní to možná neuvěřitelně, ale Jan se v něm poznal. Byl to skutečně on. Byl to fascinující pocit. Jan byl na chvíli úplně ohromený.
Naproti obří obrazovky stálo Honzovo oblíbené houpací křeslo. Ihned poté, co odtrhnul oči od monitoru, posadil se na něj.
„Vítej zpět, člověče!“ ozvalo se hlasitě jako by odevšad velmi vážným a silným hlasem. Jana to velmi vylekalo, nebyl schopen ani odpovědět na pozdrav.
„Můžeme tedy začít?“ ozval se opět Hlas. Jan byl udivený, zeptal se: „A s čím? O co tady jde? A kdo jste?“
„To je ale otázek! Všechno se včas dozvíš, Honzo,“ pravil záhadný Hlas.
„A jak znáte moje jméno. A proč mi říkáte ¸Honzo´, tak mi říká jen moje žena,“ vztekal se Jan, „a kde vůbec je Marta?“
„Uklidni se a já ti vše vysvětlím,“ načež se Jan vzpřímil, ruce si položil na opěrky a čekal.
„Začnu od toho nejdůležitějšího, ty nejsi Honza ani Jan ani manžel Marty.“
„Cože? Ty lžeš, ty lháři!“ stoupl si Jan ze židle a vztekal se. Hlas utichl a čekal až se Jan uklidní, což netrvalo dlouho.
„Budeš mě teď poslouchat nebo to všechno chceš jen zbytečně protahovat?“ otázal se Hlas.
„Dobrá tedy,“ souhlasil Jan, „ale už nikdy neříkej, že Marta není moje žena.“
„Marta už není tvoje žena, ty jsi totiž zemřel. Vzpomínáš? Dokud nás smrt nerozdělí. A ona vás už rozdělila. Ty nejsi Jan! Jsi Duše!,“ vysvětloval záhadný Hlas.
„Jenom duše? Ale přece ještě mám nohy, ruce a hlavu a …,“ nechápal Jan.
„Zatím ti zůstalo tvé hmotné tělo, ale už teď jsi Duše,“ vysvětloval záhadný Hlas.
„Jen Duše?“ divil se Jan.
„Jen Duše? Je to to nejcennější, co máš. A tobě se to zdá málo?“ divil se nyní Hlas.
„No, je to jen Duše. – Duše? To nemám třeba nějaké označení, číslo, kód nebo tak nějak?“ ptal se Jan.
„Ne. Každá duše je jiná, není třeba vás značit.“
„Dobrá tedy,“ spokojil se s tím faktem Jan, „a co tady teda vlastně dělám? A kdo se postará o mou ženu?“
„O Martinu Duši se neboj. Nyní se musíš podívat na celý svůj život a zpytovat své Svědomí,“ utichl Hlas a obří embryo se na obrazovce začalo pohybovat. V místnosti se ozýval hlasitý tlukot srdce. Jan se podíval na celý svůj život, zpytoval své Svědomí a Janova Duše opustila své pozemské tělo.
Duše se nyní objevila v jiné, ale ve velmi podobné místnosti. Byl zde panel se dvěma tlačítky, jedním zeleným a jedním červeným, a opět se ozval Hlas: „Vítej zpět, Duše! Nyní jsi v chrámu věčného koloběhu. Musíš zde učinit důležité rozhodnutí.“
„Rozhodnutí? Dobrá, učiním ho, ale ještě před tím chci něco vědět,“ kladla si Duše své podmínky.
„Dobrá, jen se ptej?“ odpověděl přívětivý Hlas.
„Chci vědět, co bylo dál? Co teď dělá Marta?“ zeptala se zvědavá Duše.
„To je zcela špatně položená otázka,“ vysvětloval Hlas, „musíš se zeptat ¸Co bude dělat Marta?´, žádný čas od té doby zatím neuplynul. Čas začne plynout znovu až poté, co se rozhodneš.“
„Dobrá tedy, zeptám se tak. Co bude dělat Marta?“
„To já nevím, budoucnost je nejistá,“ pravil Hlas, „a nyní moje otázka. Chceš všechno vrátit zpět, žil jsi špatně a chceš ještě něco napravit? Co ti řeklo tvé Svědomí?“
„Myslím, že jsem nežil dobře,“ odpověděla Duše, „Martu, svou ženu, jsem hodně ignoroval. Miloval jsem ji, ale nedával jsem to příliš najevo.“
„Jestli se chceš vrátit, zmáčkni červené tlačítko. Jestliže však chceš pokračovat v novém těle, zmáčkni tlačítko zelené a na všechno zapomeneš, na tvou ženu i děti, na starosti, prostě úplně na všechno. Jakou barvu zvolíš?,“ položil Hlas otázku a očekával odpověď.
„Chci pokračovat, nechci se vracet,“ zvolil Jan a stlačil zelené tlačítko.
„Zvláštní. Ale je to tvá volba.“

„Uvolni se a já teď budu počítat do pěti. Až řeknu tři, zavřeš oči a ocitneš se v hlubokém a příjemném spánku,“ mluvil hypnotik k malé zrzavé holčice, ležící na bílém lehátku.
„Jedna. – Tvá víčka pomalu těžknou.“
„Dva. – Začínáš se cítit unavená.“
„Tři. – Usínáš hlubokým spánkem.“ Zuzka mezitím zavřela oči a snažila se usnout.
„Čtyři. – Tvé vědomí padá do neznámých hloubek“
„Pět. – Nyní se nacházíš ve stavu hypnózy. Odpovídej mi na mé otázky,“ řekl hypnotik Zuzce a začal se ptát.
„Jak se cítíš?“
„Jako…, jako…, jako Duše.“
„Správně. A kde jsi?“
„Nevím. Nevím, kde to jsem, ale už jsem tu mnohokrát byla. … Ale vážně nevím, kde to je.“
„A jak to tam vypadá?“
„Na stěně je velká fazole. Zvětšuje se a potom…“
„A co potom?“
„… a potom se zase zmenšuje. Jako by jsem se houpala, ale nevím na čem?“
„Přemýšlej, na čem se to houpeš.“
„Nevím, nejde se na to podívat, sleduji totiž tu fazoli. Možná jsem na lodi nebo třeba v houpacím křesle.“
„Dobře. A teď chci, aby ses vrátila v čase. Ano?“
„Ano,“ poslušně pravila Zuzka.
„Kde jsi teď?“
Zuzka se začala smát: „Doma.“
„Čemu se tam tak směješ?“
„Jsem tu s Martou. Díváme se spolu na televizi, je tam legrační Max,“ odpověděla Zuzka a rozesmála se ještě více.
„A co se děje potom?“ vyzvídá muž.
„Marta si už jde lehnout. Taky už asi půjdu spát.“
„Jdeš spát za Martou?“
„Ne, usínám v mém křesle. Ale ihned se probouzím. Jsem zase v tom tunelu.“
„V jakém tunelu?“
„Je tam voda a ten zvuk, ne, …, to zase ten zvuk, ten zvuk!“ křičela Zuzka a její tělo sebou házelo do všech stran.
„Uklidni se. Ničeho se neboj.“
„Nechci tam jít, je tam to světlo. A ten zvuk, nechci ho slyšet. Nechci!“ šílela Zuzka.
„Uklidni se. Hned tě probudím. Už se nemusíš ničeho bát. Budu počítat, ano?“
„Pět. Čtyři. – Začínáš se probouzet.“
„Tři – cítíš se stále čilejší.“
„Dva – Pomalu procitáš.“
„Jedna. Teď,“ a v tom se Zuzka probrala, zeptala se: „Kdy začneme s tou hypnózou, pane doktore?“
„Už je po všem, právě jsme skončili, Zuzko. Teď si jdi sednout do čekárny a já si ještě popovídám s tvou maminkou, ano?“ povídá hypnotik s úsměvem. Poté, co dívka odešla, se hypnotik obrátí k ženě, která zde celou dobu seděla opodál a pozorovala průběh celé hypnózy.
„Tak, paní Omelková,“ začal hypnotik, ale matka Zuzany ho ihned přerušila: „Je to vážné, že ano?“
„Obavám se, že ano, ale sám nevím. Vaše dcera je pro mě zatím velkou záhadou. Neustále mluví o té Martě. Nemá nějakou kamarádku Martu?“ tázal se hypnotik.
„Ne,“ pousmála se paní Omelková, „jen možná, napadlo mě, ale to bude asi hloupost.“
„Určitě ne. Co vás napadlo?“
„Naše sousedka, bydlí o tři patra nad námi, Marta Blahová. Je to starší paní, vdova. Manžel jí zemřel již před sedmi lety.“
„Vaše dcera se s ní stýká?“
„Ano, často k ní chodí. Paní Blahová tvrdí, že jí má dcera dělá dobrou společnost, ale podle mě ji to obtěžuje.“
„Zvláštní,“ podivil se hypnotik.
„Co je mé dceři. Proč má ty vidiny? Může jít o tu rozdvojenou osobnost, pane doktore? Já o tom teď četla.“
„Myslím, že ano, ale to se nedá určit jen po třech sezeních. Přijděte zase příští týden, paní Omelková.“
„Děkuji, pane doktore, určitě přijdeme. Nashledanou příští středu.“
Paní Omelková vyzvedla svou dceru v čekárně a obě šly spolu domů. Bydlely jen o pár ulic vedle, neměly to daleko. Nejednou však Zuzka naproti přes silnici někoho zahlédla. Odtrhla se od své mámy, křičela: „Marta, to je Marta! Marto, počkejte!“ K Martě však už nikdy nedoběhla. Srazilo ji auto. Byla na místě mrtvá.

Zuzka se ocitla v tunelu. Znala to tu, byl to ten tunel z jejích snů. Věděla kam má jít, i když tam vůbec nechce. Tam totiž sídlí její strach. Tam je zdroj všech těch jejích obav. Musí tam jít a postavit se tomu, ať už je to cokoliv. Všechno udělala podle pokynů Hlasu, ale neustále se jí honilo myslí: „Červené tlačítko. Musím zmáčknout červené tlačítko.“ Když vstoupila do druhé místnosti, ozval se Hlas: „Vítej zpět, Duše! Nyní jsi v chrámu věčného koloběhu. Musíš zde učinit důležité rozhodnutí.“ Zuzčina Duše však věděla, co má dělat. Rozběhla se a zmáčkla červené tlačítko.

Marta vyšla z ložnice a zpozorovala Jana, který usnul v houpacím křesle. Měl asi nějaký zlý sen, protože sebou házel a dokonce i mluvil ze spaní.
„Vstávej. Vstávej, Honzo!“ budila Marta Jana.
„Hm. … Co se děje? … Marto, co je?“ probouzel se Jan.
„Zase jsi tu usnul, pojď si lehnout vedle do ložnice. Ty v tomto křesle strávíš snad celý život.“
„To křeslo si s sebou vezmu do hrobu,“ usmál se Jan.
„To klidně můžeš, ale spát v něm nebudeš. Křičel si ze psaní tak nahlas, že jsem nemohla spát. Co se ti, proboha, zdálo?“
„Ani nevím. V tom snu byla ta paní Omelková. Víš, ta, co bydlí o tři patra pod námi.“
„Když o ní mluvíš, včera jsem ji potkala a říkala mi, že se jim to konečně podařilo. Je těhotná. To musejí mít ale radost.“
„To teda musejí.“