Rakovina

Seděl ve svém pokoji a přemýšlel co napsat. Už dlouho nikomu nepsal ani dopis. Nikdo taky nepsal jemu. V krbu zapraskal oheň. Praskal pořád. Už ho to štvalo. Býval klidný muž. Většinou. Za život mu nervy ruply jen dvakrát. Když mu žena utekla s jiným a když ho vyhodili z práce. Nyní žil v invalidním důchodu.
Měl dům v malém pohraničním městečku. Nikdy to tu neměl rád. Byl zvyklý na velkoměsto a tady dávaly lišky dobrou noc. Lidé tu věděli o všech všechno. To ho rozčilovalo. O sobě a své minulosti nemluvil. A když se ho na to někdy někdo zeptal, dělal ze neslyší. Možná ani neslyšel. Lidé říkali, že je divný. Možná, že byl. Jemu to bylo jedno. Každopádně chtěl mít svůj klid a když si na to ostatní zvykli, jediný, kdo ho jednou za měsíc vyrušil, byl pošťák se složenkami. Míval psa, ale utekl mu. Míval kočku, ale umřela. Míval dost peněz, ale zbyl mu invalidní důchod. Míval rád lidi, ale teď je nenáviděl. Někteří nenáviděli jeho.
Často přemýšlel o smrti, netušil ale, že přijde tak brzo. Ulevilo se mu, ale přeci jen zbývalo pár věcí, které musel zařídit. Teď psal svou poslední vůli. Děti neměl, ale nechtěl, aby jeho dům připadl téhle zaprášené a bohem zapomenuté vesnici. Radši to rozdá. Měl rakovinu. Rakovinu všeho. Moc pil, moc kouřil, moc nesportoval. Začala někde v plicích, játrech a rozlezla se mu do celého těla. Léčbu odmítl. Byl už sice skoro plešatý, ale chemoterapie, jak usoudil, už by mu stejně nepomohla. Byl to cynik, ignorant a egoista. Samozřejmě měl vždy pravdu, jak jinak. Byl pánem tvorstva. Na vrcholu své kariéry možná. Nyní z něj zbylo jen takové vyplašené zvíře. Teď už se i trochu bál, jak skončí. Bude to bolet? Takové a jiné myšlenky se mu honívaly hlavou.
Míval teď špatné spaní, a když už usnul, zdály se mu špatné sny. Dopsal řádek a opřel se v křesle. Zapálil si doutník. Dobrý, kubánský. Před spaním si dá ještě koňak, třeba ty sny budou dnes lepší. Už dlouho se mu zdál ten samý. Chodil v nádherném parku. Kolem lítali ptáci a motýli. Nikde nebyl slyšet jediný zvuk.
I dnes, i když vypil svůj koňak, se mu zdál ten stejný. Šel po široké cestě, nad hlavou mu tiše šeptali koruny stromů. Pak se kolem začali objevovat lidé. Kopali a ničili. Dokonce tu ty stromy káceli a stavěli domy a továrny. Utíkal pryč, ale zradili ho plíce. Nemohl dýchat a začal vykašlávat krev. Klečel na všech čtyřech jako pes a kašlal. Okolo něj proběhla jeho kočka. Vstal a šel za ní. Jedno ucho jí viselo na stranu a kulhala na pravou zadní. Přejelo ji auto, ale ve snu byla docela živá. Strakatý rezatý kožíšek se jí leskl v letním slunci. Zničehonic zmizela. Sedl si na lavičku a ztěžka oddychoval. Kolem šla žena a zapálila si doutník. V jeho snech vždycky jen prošla, ale nyní se posadila na lavičku vedle něj. Doutník krásně voněl.
„To máme dnes ale hezky.“ Povzdechla si žena.
Mlčel
„ Nedáte si doutník?“
Mlčel.
„Neumíte mluvit?“
„Umím, ale nebavím se s cizíma.“
„Ale copak? Maminka ti to zakázala?“ Uchechtla se žena.
„Co mi tykáte?!“ Rozkřikl se, ale když si uvědomil svůj hlas a podíval se na své ruce, vyjekl. Opět byl malým klukem. Houpal nohama ve vzduchu, protože nedosáhl na zem. Sklopil oči.
„Dala byste mi doutník?“
„Takhle malý a už kouří?“ Podivila se, ale už mu podávala hnědou, voňavou tyčinku. Zapálil si, potáhl, přivřel oči a vypustil kouř… Doutník byl ten tam. Zmateně se podíval na ženu, ale ta se jen usmála.
„A koňak by sis dal?“
„Dal.“ Odpověděl mlsně, jako kdyby se jednalo o čokoládový bonbon. Ve vzduchu se objevila láhev a sklenice, která se okamžitě začala plnit tekutinou. Jen si lokl a celý obsah sklenky byl pryč.
„Tak, a teď půjdeme na výlet.“ Řekla a podala mu ruku.
Na zemi leželo tělo. Jeho tělo, dospělé tělo, ale on v podobě malého chlapce stál a koukal na něj. On i žena se začali zmenšovat. Vstoupili do těla. Prozaicky, uchem.
První, co viděl byl mozek a oči. Pomalé a staré myšlenky umíraly dřív, než vůbec stačily být uvědoměny. Oči byly zakalené.
Sestoupili níž. Nosohltan, nosní, ústní dutina. To vše tu měl jako na dlani, ale bylo to všechno takové, jako když zaprášené.
„Pojď, nemáme čas.“
Hrtan…
„No fuj.“ Pomyslel si.
Průdušnice, průdušky… Dehet a špína.
„Půjdeme napravo.“
Ocitli se v pravé plíci. Nebyla tu přímo tma, bylo by tu i světlo, kdyby kolem nepobíhala spousta dehtových mužíčků a netrhali plíci na kousky. Kousali, škrábali, plivali okolo sebe. A množili se. Množili se zatraceně rychle.
„Dál.“ Řekla.
Játra, žaludek, střeva… Všechno bylo v jenom ohni. Vše bylo zasaženo, nebo alespoň ovlivněno funkcí zašlých orgánů.
„To koukáš.“ Rakovina se usmála. „to je můj hrad! Teď už to není tvůj dům, ale můj! Celé tvé tělo teď patří mě! K mému štěstí, ani se moc nebráníš, nepokoušíš se bojovat. Nádhera!“
Nestačil odpovědět, dostával se zpět do svého původního těla. Do těla, které nyní vlastnila Rakovina. Už to nebyla milá žena s rozevlátými vlasy. Byla to žena, ale celá jaksi šedá, vodnaté oči, kůži povadlou, ruce vrásčité. A nejhorší byl ten její úsměv. Vševědoucí a vyčkávající úsměv.
Probudil se a prudce se posadil na posteli. Ztěžka oddechoval, ale šel si zapálit, aby se uklidnil. Seděl ve svém křesle a pokuřoval se slastně přivřenýma očima. Sem tam si i usrkl koňaku. Jen tak si seděl, když tu jako by úplně cítil, jak mu ti černí dehtoví mužíci trhají a drtí plíce. Cítil, jak ho pálí játra. Žaludek mu stávkoval a vyvrhl všechen svůj obsah na ručně tkaný koberec. Nemohl dýchat. Teď už klečel na zemi ve svých vlastních zvratkách a dávil krev. Dusil se. Plazil se po zemi do kuchyně. Aspoň trochu vody! Černé mužičky až jako by teď opravdu začala bavit jejich práce. Zakousli se do živé tkáně. Rvali a škubali. Muž se dusil, ale plazil se dál. Doplazil se až k něčím nohám. Ženským nohám. Zvedl hlavu. Nad ním se hrůzostrašně tyčila Rakovina. Černošedé vlasy ji vlály v bezvětří.
„Tak už se nebraň,“ řekla laskavě, „teď už jsi stejně můj.“ Vycenila zuby v rozjařeném úsměvu a začala tančit kolem muže. Kopala do něj, skákala po něm, smála se mu. Ale on chtěl dál, teď už se opravdu bál. Bál se té bolesti, protože už teď ho bolela každá buňka v těle, která mu zbyla.
Už byl u kuchyňské linky, ale neměl sílu se zvednout. Rakovina si lehla na zem vedle něj a dívala se mu do očí. Pak se začala divoce chechtat. Svíjel se v křečích. Kašlal, plival krev. Držel se za břicho i za krk. Z očí mu tekly slzy. Už to nebyl jen strach. Už to byla čirá hrůza ze smrti. Křičel, ale křik přerušovaly záchvaty kašle. Válel se v krvi, ve zvratkách, potu a slzách. Umíral a věděl to. Kdyby měl ještě nějaké vlasy, jistě by mu zbělely děsem. Rakovina si vybrala svou daň.