Malomocná romance z Jedenáctého patra

MALOMOCNÁ ROMANCE Z JEDENÁTÉHO PATRA

PROLOG DO NÁSTAVBY A DO FRAKTURY

Desítka účastníků Neanonymního Spolku Závisláků seděla v kruhu na židličkách; míchali si kávy, hryzali tužky a mizeli před nepoměrnou obrovitostí třídních oken. Jeden z nich se zvedl.
„Ehm, hm-h,“ zachrchlal symbolicky Filip na papír a s mouchou za krkem spustil:

„Nechoď klepat na dveře
s Parkinsonovou chorobou,
rozervané maso z kříže
opadalo samotou…“

„A co to má jako vyjadřovat?“ skočil mu do řeči kudrnáč opírající si bradu o pěst. Všichni přítomní na něj vyděšeně pohlédli, včetně polekaného Filipa, a bezdešně s rozevřenými ústy se obávali reakce Velkého Manga.
Velký Mango vypnul propisku. „Xxxxxx,“ oslovil kudrnáče, „pravidla znáš stejně dobře jako ostatní. Musíš odejít.“ Bujná kštice s nedůležitým jménem sklesle opustila schůzi, a když se dveře zabouchly, vzlétla z Filipova krku moucha, takže recitace mohla pokračovat.
‚Debil,‘ uvažoval Velký Mango, ‚teď abychom zase sháněli desátýho.‘
***

NÁSTAVBA JEDENÁCTÉHO PATRA

Tak ještě jednou…
Jednou zdravou rukou držel zohýbaný papír s instrukcemi:

– Jeníkovská 106, jedenácté patro, druhé dveře od výtahu vlevo –

Martinovi se na provázku kolem krku houpala keramická rybička v rytmu stavitelů Říma… to samozřejmě odkazuje na jednu populární písničku, jejíž piano-verze se snobsky táhla mezi bíle zářivými stěnami až k vysokému stropu, který by zapadal spíš do nějaké vily.
Nereálná velkolepost ale Martina nepřekvapovala, právě kvůli ní sem přišel. Jedenáctá vrstva tohohle jinak hnusného a ubohého paneláku nasákla magičností z jiného světa a drogy s tím výjimečně neměly nic společného – na rozdíl od deseti pater níže, které v sobě lisovaly krev, utrpení, rybičky i naději; a to samé platilo i pro nespočet domácností výše, odkud lednice vyhazují z oken a tak podobně.
Tak ještě jednou…
Rybičku – má; houpe se na provázku a pořád mu dluží tři přání.
Sádra – nedrolí se; objímala mu paži od zápěstí až k rameni už třetím týdnem od toho incidentu se zmrzlým nenaporcovaným kuřetem…
Sluchátka – na uších; dvě stříbrné polokoule svíraly Martinovu hlavu, a to z čistě praktických důvodů. Nikdo ho totiž neotravoval, vždyť nosit sluchátka je společensky nevhodné… A když ho nikdo neotravoval, snižovalo se riziko, že bys zase musel někomu vysvětlovat ta tři přání. Sám je nechápal.
Instrukce – odpovídají; je v jedenáctém patře, od výtahu jde doleva…
Že zatím všechno idylicky vycházelo, shodil si Martin sluchátka na ramena a v rytmu piano-verze došel k masivním dveřím a tím i ke scéně, díky které jedenácté patro původně vzniklo. Napřáhl zdravou ruku, jenže když už chtěl zabušit na druhé dveře od výtahu vlevo, kdosi na ně zaklepal z druhé strany, jako by snad chtěl vstoupit k Martinovi na chodbu.
„Ťuk, ťuk…“
Martin strnule civěl na pootevírající se vrata, ze kterých vykoukl Velký Mango s typicky Závisláckou otázkou: „Smíte prosím vstoupit?“
***

MALOMOCNÁ ROMANCE Z JEDENÁTÉHO PATRA

„Tak pojď, dneska mám dost na spěch, ještě jsem nenakoupil všechny dárky…“ popoháněl Mango zaskočeného Martina přes komůrku, kde vrátný Petr seděl za stolem a jako vždycky si odplivnul do vlastního kafe: „Ryba?“
„Jo, velká,“ potvrdil Mango a za dalšími dveřmi už byla velká a ztichlá místnost s desítkou opuštěných židliček. „Posaď se, Martine, ať se do toho můžeme pustit.“ Velký Mango si připravil blok a propisku, načež se usadil vedle nováčka, aby nakrojil ten prazvláštní rituální dialog.
„Dobře, tak znova…“ povzdychl si, „tahle situace se odehrála už mockrát; byla vymýšlená, přepisovaná, upravovaná a zatracovaná tolikrát, že je mi nakonec vážně jedno, jestli to bude jen můj neumělej monolog, nebo mi do toho budeš charakterově skákat. Hlavně moc neimprovizuj, ať jsme brzo hotový.“
„Mno…“
„Paráda, to nám jako dialog bohatě stačí. Hele, rybo, sice máš sluchátka a zlomenou pracku, jenže i tak je tvoje postava v téhle romanci plochá jako /cenzura red./.“
Martin zahodil sluchátka pod topení.
„Ale nemáme čas, takže zpátky k rituálu. Jak ti zřejmě došlo, právě se nacházíme v Jedenáctém patře, kde kromě našeho Neanonymního Spolku Závisláků sídlí také podobná organizace SPI, pak Petr se svými výtahy – toho už znáš – a v promítací místnosti na konci chodby tu žije Xxxxxx. Teď bych se tě měl správně zeptat, jestli máš alespoň nějakou představu, co je tohle za místo?“
Martin jen tak pohodil sádrou. „Ne, ale ty mi to určitě rád povíš,“ zafuněl chechtavě, „ale hlavně bych vůbec rád věděl, proč jste mě sem pozvali, i když mi je jasný, že to má asi něco společnýho s mojí rybičkou.“
„Správně,“ Velký Mango přešel k poličce s hromadu dvd obalů a přehraboval se v nich. Jeden vybral a zastrčil placku do přehrávače pod televizí. „Mimochodem – nepřipadá ti zvláštní, že se kvůli tobě tahle romance jmenuje malomocná, i když máš jen obyčejnou frakturu končetiny, a ne lepru?“
„Hm, to mě nenapadlo,“ drbal si krk, „nemá to třeba něco společného s tou Filipovou básní z prologu?“
„Možná… Ale abys nebyl zklamanej, zápletky většinou nebývaj tak důmyslný; hlavně si s tím nelámej hlavu. Ale je fajn, že Filipa už znáš.“
„Dobře, dobře, tak co je teda tohle za místo?“ Martinova židle začínala být krapet nepohodlná a představa videa jeho roztržitost ještě zvyšovala, jako kdyby měly všechny keramické rybky na světě každou chvíli odplout do kontejneru.
„Jedenácté patro je ateliér, filmové studio,“ posadil se Velký Mango s ovladačem v ruce, „a právě tady se koncentrují všechny představy a myšlenky, sny a přání, touhy určitých lidí.“
„Jak moc určitých?“ zarazila ho finální poznámka.
„No… to je pravděpodobně spolek od spolku různý, může to být skupina lidí nebo taky jedinej člověk… V tom se nehnípej; podstatný je, že rozcestí i domov všech příběhů je právě tady; všechny se propojují a mají něco společného. I my jsme jen vyobrazený postavy našeho autora/našich autorů – jak je libo… A tvoje keramická rybička© je symbolický důkaz, že ty sem patříš.“
„Proč je členů Spolku maximálně deset?“
„Kvůli jídlu…“
„Aha…“
„A neptej se porád! Radši mi polož otázku, proč bys sem měl chodit jenom kvůli tý rybě.“
Jestli Martina něco rozlaďovalo, rozhodně to mělo podobu dálkového ovladače v kombinaci s nezapnutou televizí. „Co je teda s tou rybou?“
„Víš, lidi tam venku, autoři, se musejí neustále ohánět abstraktními pojmy jako nápad, vášeň, víra, pointa, lež, osud nebo vztah… je jich strašně moc. A tahle rybička,“ ukazoval Mango vehementně na provázek, „to všechno zastupuje. Oni mají problém dát těm slovům konkrétní podobu, ale v Jedenáctém patře je každé z nich zabaleno a ztělesněno v keramické rybičce tří přání.“
„Takže aby v tom nebyl bordel,“ chtěl si to Martin zrekapitulovat, než mu Velký Mango pustí asi stejně strhující dokument, „Jedenáctý patro je tvůrčí ateliér, kde my – já, ty, Petr, Filip, kudrnáč a všichni – jsme jakýsi režiséři a herci zároveň a vdechujeme živoucí obrazy bujícím autorovým myšlenkám, které jsou všechny hmatatelné v našich rybkách.“
„Asi tak, jen bychom to nemuseli konstatovat tak doslovně, přestává to být zajímavý.“
„Nepřestává; pořád nechápu, jakou roli v tom hrají moje tři přání.“
Na písečku velkolepého finále si Velký Mango lebedil s geometricky se zvyšujícím potěšením; čím chatrnější byly pevnosti začínajících protivníků, tím působivěji drtivější bývala vítězství jeho pomyslných vojáčků z umělé hmoty.
„Skutečně už je tomu rok,“ zasadil první úder /mrk/, „co opatruješ tuhle keramickou rybku. A to jednoduše řečeno znamená, že už si vytvořila svůj příběh. Shromažďuje kolem sebe vzpomínky a zkušenosti s hromadou přívlastků, symbolů a fešných obrázků, čímž buduje dějovou linii vlastního osudu.“
‚Horká čokoláda musí bejt se šlehačkou; daly by se do ní naházet kousky jahod a možná i sprška skořice občas neuškodí, ale nechápu, jak si v tom hrnku někdo může máčet cukroví! Ty hnusný drobky zůstanou na dně a poslední lok pak chutná jak zvratky…‘ přemítal Martin, až si vzpomněl na plivajícího Petra a udělalo se mu nevolno.
„Hej! Posloucháš mě vůbec?“ hodil po něm Mango propisku.
„No jistě, vždyť je to nechutný!“ zatřásl sebou.
„Nezdržuj nás, už bude oběd… Ta tři přání jsou náš dar, tři posvátní žolíci, kterými dle nejlepšího uvážení můžeme zasahovat do vývoje osudu svých rybiček. Autor nám, jakožto svým nejupřímnějším představám, vkládá do rukou plnou moc a naší ctností, stejně jako i jeho, je vzájemně se respektovat. V Jedenáctém patře už je tradicí zaběhlé pravidlo dvou přání:
Jedním přáním měl by se majitel rybičky hluboce uklonit hodnotám minulosti. Měl by vzít na vědomí dosavadní vývoj příběhu své keramické chráněnky a vážit si souvislostí, symbolů i odkazů na ostatní příběhy (jako třeba ten tvůj incident s nenaporcovaným zmrzlým kuřetem) a vzdát tak hold náhodám i předurčením a ctít zákonitosti chronologie a spravedlnosti. Jinak řečeno nikdy se nevzdat vzpomínek a uchovat v paměti, co všechno nám daly.
Druhým přáním, Martine, měl bys pak s odhodlaným očekáváním vzhlížet k budoucnosti rybky. Bez obav uvítat předznamenané skutečnosti, nadšeně vykročit vstříc novým možnostem a hlavně si užívat naskytnuté radosti. Svým druhým přáním vydláždíš cestu a připravíš půdu novým příběhům (jako například tvé vlakové výpravě se psem), ale hlavně v nejlepší víře upevníš svoje vlastní vyprávění. Abych to vyjádřil trochu stravitelně – musíš se tvářit, že svojí rybce oddaně věříš a těšíš se na další léta.
A třetí přání je jenom na tobě.“
***

KOLAUDACE BEZRUKÉHO EPILOGU

„Co sis přál ty?“ zeptal se nakonec Martin, když už Velký Mango zapnul přehrávač a obraz se rozjížděl.
„Není to nic převratnýho,“ rozbaloval Mango chipsy a zvýšil volume. „Tady v Jedenáctém patře to dělá hodně členů Neanonymního Spolku Závisláků. Já si prostě tohle všechno vždycky přeju ještě jednou.“
***

„Nechtěls nakupovat dárky?“ S Petrem čučeli všichni tři na film a užírali slaninové brambůrky. Máčeli je v misce s dressingem.
„To neřeš. Máme ryby.“