Loutka

V zatemněné místnosti pod indigově modrým závěsem seděla loutka. Pohled měla zabořený do země a ústa ošklivě obšitá nápadnou červenou nití. Ze její látkové hlavy vedly provázky, co byly přehozené přes starobylou židli, u které jakoby každou chvíli někdo očekával, že se rozpadne. V pokoji hořela svíčka. Nebyla příliš nová a vosk krémové barvy byl zatuhlý po celé její délce i šířce. Najednou se loutka zvedla, jakoby nějaká imaginární postava sundala provázky ze židle a začala se s ní procházet po pokoji. Loutka došla až ke svíčce, a jakoby to bylo úplně normální a v pořádku, jí sfoukla. Došla zpět do kouta, kde se usadila a sklonila hlavu. Zdálo se, že opět usnula. Její staré provázky se opět snesly na židli...
Do pokoje se hrnulo světlo. Někdo otevřel dveře. Do starého pokoje vešla dívenka. Nebyla nijak zvláštní-delší vlasy kaštanové barvy vzadu svázané do ohonu, střední postavy. Neurvale vzala loutku do ruky, a když si ji prohlédla, opět ji hodila zpátky do kouta. Pak došla ke knihovně na protější straně pokoje a vytáhla odsud tu asi nejstarší a nejzaprášenější knihu, která tam byla, a usadila se s ní na postel. I když dívka nebyla moc těžká, postel hrozivě zavrzala a dívenka se vylekala. Pustila knihu a utekla z pokoje ven. Kniha dopadla rozevřená na zem. Rozvířila prach zřejmě po celém už tak dost zaprášeném pokoji.
Asi po týdnu malá dívenka ze své dětské zvědavosti opět zavítala do starobylé místnosti. Když potichu otevřela dveře, opět se posadila na postel. Tentokrát se posadila na kraj a žádné zavrzání se neozvalo. Ani dříve, ani později. Ovšem-starobylá postel už měla asi ztrouchnivělá prkna, takže nebylo divu, že zavrzala. Znovu se podívala na loutku. Něco ji na ní fascinovalo, ovšem netušila, co to je. Ale jakoby jí od její prohlédnutí něco zrazovalo, zůstala sedět na posteli. Ale pak ji něco napadlo. Vyšla z pokoje, a když se po chvíli vrátila, našla tam loutku, jak při světle svíčky, kterou zřejmě taky někdo imaginární zapálil, tančila se starým plyšovým medvídkem. Nikde nehrála žádná hudba, ale tanečníci neudělali jeden krok vedle, stále drželi rytmus. Dívenka k nim přišla a chtěla je vzít za provázky, ale se k nim přiblížila její ruka, spadli na zem, jakoby to opět byly jenom nevinné a obyčejné hračky. Také svíčka zhasla. Dívce to přišlo strašně smutné, a tak začala plakat. Pláč pomalu přešel ve vztek a ona z toho nakonec omdlela.
Po více jak měsíci se probrala v nemocnici. Nikde nikdo. Bílé nemocniční stěny jí donutily vstát. Vyšla ven ze svého nemocničního pokoje, ale v nemocnici nikdo nebyl. Nemohla si vůbec na nic vzpomenout. Jak se jmenuje, kde to je, kde vůbec bydlí? Ale přesto šla dál, jak se říká, přímo za nosem. Jako by někdo vedl její kroky...
Kroky jí dovedly do jakési zatemněné místnosti. Zavřela staré a poškrábané dveře, a tiše si k nim sedla. Pod indigově modrým závěsem tu seděla loutka. Pohled měla zabořený do země a ústa ošklivě obšitá nápadnou červenou nití. Ze její látkové hlavy vedly provázky, co byly přehozené přes starobylou židli, u které jakoby každou chvíli někdo očekával, že se rozpadne. V pokoji byla celkem tma, takže dívka po chvíli usnula. Zdálo se jí o svíčce...její spánek probudil zvláštní zvuk. Jakoby dřevo ťukalo o podlahu. Otevřela oči. Spatřila loutku, jak se zvedla a došla až ke svíčce. Sfoukla jí. Pak došla zpět do svého kouta pod indigově modrým závěsem a sklonila hlavu. Vypadalo to, jakoby usnula...