Upírská povídka 7.

Janiny kroky dopadaly na štěrkovitý chodníček, který lemovala stébla trav, pole a velké i malé chaloupky. Mnoho se tady od dob jejího raného dětství nezměnilo. Přibylo pár nových stavení, v důsledku čehož ubylo hub v lesích. Měla to tady vlastně celkem ráda, když o tom tak teď přemýšlí.
Z rozjímání ji vytrhl zvuk cizích bot kráčejících po štěrku. No jistě, to jsem si mohla myslet! Ještě on mi tady scházel! Naproti ní si spokojeně vykračoval vysoký, hubený mladík ve vytahaném tričku, starých teplákách a v holinkách, na nichž byla značná vrstva bahna. On to byl vlastně adekvátní oděv do této ,,divočiny“, tady nemělo moc smysl oblékat se slušně. Koneckonců, když byste tak učinili, koukali by na vás ostatní buď jako na cizince nebo blázna a Jana nevěděla, co je lepší.
Chlapec se jmenoval Vašek, byl přibližně stejně starý jako ona a byl jedním z mála zdejších stálých obyvatelů. Jana ho neměla moc v lásce. Připadal jí nafoukaný. Znala ho sice už odmalička a tady na chatě byl v podstatě jediný, s kým mohla svůj volný čas trávit (když samozřejmě nepočítá bratra a rodiče), že by však po jeho přítomnosti nějak extra toužila se říci nedá.
,,Ahoj Janičko.“ Pozdravil se širokým úsměvem: ,,Jakpak se vede?“
,,Ahoj Vašku, celkem to ujde.“
,,Odkdy tady jste?“
,,Včera jsme přijeli.“
,,A zdržíte se…?“
,,To nevím, asi týden.“
,,Hele, slyšelas už, co se tady stalo?“
,,Myslíš, o tý vraždě?“
,,Jo, přesně to. A to bys nevěřila, co jsem dnes našel!“
Jana se zatvářila mírně podezíravě, když spatřila ty dva šibalské ohníčky, jež chlapci zaplály v očích. Znala je už dávno a věděla, co znamenají. Nějakou rošťárnu.
,,Co jsi našel?“
,,Chceš to vidět?“
Chvíli přemýšlela, zda se jí to oplatí. Nakonec kývla. Úsměv na Vaškově tváři se ještě rozšířil a oči mu zářily stejně, jako když kdysi spolu špehovala pana Dvořáka s podezřením na to, že je to mimozemšťana. Nebo jako tenkrát, když se společně vloupali k Habrům a kradli ořechy. Nebo když….
,,Pojď! Je to trochu dál.“

Vedl ji lesem a houštinami, jež jí byly mírně povědomé. Moc se jí to teda nelíbilo. Sama sebe proklínala, že se zase nechala vlákat na pochybné dobrodružství. Nakonec dorazili na místo, které poznala bezpečně. Přesně za těmito keři se přece včera schovávala s Lexem Bloodmorthem před… Ztuhla a ze rtů se jí vydral výkřik. Ani ne dva metry před ní leželo v jehličí obrovské medvědí tělo.
,,To je, co! Nejen, že nikdo neví, kde se tu vzal, ale i proč je mrtvý? Kdo nebo co ho zabilo? Koukni na tohle!“ vyzval ji a přiklekl si k mrtvému zvířeti. Jana se zatřásla odporem. Zůstala stát v křoví, jakoby se bála, že se medvěd ještě zvedne.
,,Má prořízlé hrdlo, to musel udělat nějaký profesionál. Nebo spíš magor. Na medvěda se jde s puškou, ne?“ sypal ze sebe zapáleně. Ohlédl se za Janou. Ve tváři byla bledá jako stěna.
,,Co je,“ otázal se, když viděl, jak se tváří.
,,Pojď pryč.“ Hlesla
,,Ale no tak! Vždyť ten už ti nic neudělá.“ Zasmál se.
,,Ne, mě se to nějak nelíbí.“
,,Dobrá, tak pojďme.“ Souhlasil nakonec.

,,Kdo myslíš, že mohl zabít medvěda nožem?“ vyptával se kluk v jednom kuse, až to Janě už lezlo krkem.
,,Nevím, já fakt nevím!“ zavrčela snad popáté.
,,Víš co mě napadlo?“
,,Copak?“
,,Co když to byl ten vrah?“
,,Vrah?“
,,No ten, jak tady řádil před pár dny!“
Jana zbledla. Tohle jí připomnělo její včerejší noční dobrodružství. Jistě, věděla moc dobře, kdo toho medvěda zabil, ale Vaškovi se s tím zpovídat opravdu nechtěla.
,,Třeba hledal další oběť a když na niko nenarazil, zabil alespoň toho chlupáče. Kdoví, jak myslí psychopat? Způsob vraždy by seděl…“
Zamračila se.
,,To si nemyslím. Možná ho ten medvěd prostě jen napadl a tak se bránil. Co je na tom?“
,,Nožem, jo?“
,,A čím jiným? Klackem?“
,,Možná máš pravdu. Ale stejně je to takový strašidelný.“
,,Sakra Vašku, přestaň už o tom pořád mluvit!“
Při svých zkušenostech tušila, že teď už s básničkou nepřestane vůbec – rád ji provokoval. K jejímu nesmírnému úžasu řekl smířlivě:
,,No dobrá, tak já toho nechám.“
Hřejivě se na ni usmál.
Chvíli jen tak mlčky kráčeli pěšinkou, když ucítila, jak ji Vašek vzal za ruku. Zaskočená a řízená jakýmsi vlastním nepodmíněným reflexem ucukla.
,,Co to děláš?“ zeptala se ho nevěřícně.
,,Coby, to tě ani nemůžu vzít za ruku?“
,,Vždyť my dva spolu přece nechodíme.“ Podivila se.
,,Ale mohli bychom, ne?“
,,A to mi řekneš jenom tak? Jakoby se nechumelilo?“
,,Já myslel, že to víš. Přece po těch letech…“
,,Vašku, jsi můj kámoš, nic víc, chápeš?“
,,Takže nechceš.“ Zkroušeně sklonil hlavu a pustil ji.
,,No, já nevím…“
Vzhlédl k ní a v jeho zelených očích se zajiskřilo.
,,Musím si to ještě promyslet.“ Zamumlala.
,,Tak jo. Neskočíme dnes večer do hotelu na kofolu?“ zeptal se.
S Janou hrklo. Proč dnes? Vždyť dneska má večeři s panem Bloodmorthem. To si nemohl vybrat nějaké lepší datum? Mám teď volit mezi Vaškem a člověkem, jenž mi zachránil život, ale dohromady o něm nic nevím?
,,D-dnes? Já-já dnes nemůžu.“
,,Proč? Jedete někam?“
,,To ne, ale prostě už něco mám, nezlob se.“
,,Tak co zítra?“
,,To by snad šlo.“
,,Bezva!“

Zbytek odpoledne strávila s Vaškem. Je to vlastně příjemný kluk, když chce. Pomyslela si. Ale pořád si nejsem jistá, jestli bych s ním měla chodit. Mám ho ráda, to ano, ale jako kamaráda. Jenže jako brouk mozkožrout se jí do mysli po celou tu dobu vkrádal jakýsi temný stín. Jeho černé oči na ni nebezpečně hleděly, jeho bledá tvář se škrábanci jako ledová maska zakrývala veškeré emoce. Myslela na něj téměř pořád. Když jedla, když si četla, když poslouchala hudbu, dokonce i když si povídala s Vaškem.
Display mobilu ukázal půl sedmé. Nedočkavě sešla (tedy, spíš seběhla) po dřevěných schodech, které již nějaký ten rok jistě pamatovaly do kuchyně.
,,Mami,“ oslovila matku, jež právě myla nádobí po večeři (z níž mimochodem toho Jana moc nesnědla).
„Hmm?“ ozvalo se ode dřezu.
„Já, jdu s Vaškem na kofolu.“ Zalhala dřív, než stačila promyslet, co vlastně říká. Svědomí ji bodlo stejně jako tenkrát ta jehla na pletení, co se o ni bodla tenkrát u babičky.
Mamka přestala mýt talíř a překvapeně na ni pohlédla.
,,S Vaškem?“
,,Jo, máš něco proti?“
Usmála se a řekla:
„Ne, jen si běž, ale dávej na sebe pozor! A do devíti ať jsi doma!“
„Jasně.“
Jana už na nic nečekala, vyběhla z domu a zabouchla za sebou dveře.