Upírská povídka 8.

Vzduch byl teplý a voňavý. Když kráčela po cestičce sypané kamením, hlavou jí hýřil nespočet různých myšlenek. Nekontrolovatelně poletovaly z jedné strany její hlavy na druhou. Cesta jí ubíhala neuvěřitelně rychle, takže co nevidět stála u zastávky. Rozhlédla se, ale Lexe nikde nebylo. Asi jsem tu moc brzo – napadlo Janu. Najednou se jí za zády však ozvalo:
,,Jsem velice potěšen, že jste mojí nabídku přijala.“
Otočila se. Lex Bloodmorth byl stejně jako včera oděn v dlouhém černém kabátu. Na tváři mu ovšem přibylo několik dalších ošklivých škrábanců. Celkově však působil, jakoby k jeho souboji s šelmou vůbec nedošlo.
,,Dobrý den pane Bloodmorthe,“ vydrala ze sebe nejistě. Vzpomněla si na své předsevzetí.
,,Zapomněla jsem se vám představit, jsem Jana.“
Podala mu ruku a připadala si neskutečně trapně. On ji její ruku vzal do své poměrně studené dlaně a letmo políbil na hřbet.
,,Velice mě těší, slečno Jano.“ Zašeptal a pustil ji.
Tak tohle ji totálně rozhodilo. Fajn, to bude fakt krásný, přihlédnu-li k mým chabým znalostem etikety. Chvíli se potýkala s nápadem vzít nohy na ramena dřív, než si stačí zadělat na pořádnou ostudu. Chvíli na Lexe jen tak civěla, muselo to vypadat opravdu hloupě.
,,Snad bychom se mohli přesunout do restaurace, co říkáte?“
,,Ano, to ano.“ Špitla.
Pan Bloodmorth vykročil svižným krokem po asfaltové silnici směrem hotelu. Onen známý hotel by nalezl snad každý človíček, co by zavítal do těch končin. Nešlo o budovu nějak zvlášť modernou, ani ničím jiným lišící se od obyčejných hotýlků a motorestů, v té divočině ovšem hrál stěžejní úlohu. Byl něčím jako společenské centrum a maják dohromady. Ono by si ho jen těžko mohl někdo nevšimnout, když - jakožto jediná budova s elektřinou dohromady – byla osvětlovaná lampami a sloužila tak ztraceným jako významný orientační bod.
,,Doufám, že jste neměla problém můj dopis nalézt?"
,,No, našla jsem ho jaksi náhodou." Přiznala.
Koho by taky mohlo napadnout dávat dopis za okno, že.
Lex se pousmál.
,,Promiňte, nevěděl jsem, jak to mám jinak provést a tento způsob mi připadal nejelegantnější. Uznáváte snad, že vrazit k vám do chaty by asi nebylo zrovna zdvořilé."
,,Máte pravdu."
Následujících pár metrů setrvali v tichu. Janě to ticho připadalo nesnesitelné. Byla nejistá, když Lex mlčel. Šlo přeci jen o cizího muže, ale jakmile mluvil, jeho hlas ji uklidňoval. Ne slova, pouhý tón jeho hlasu. Pokusila se tedy o navázání další konverzace:
,,Jak je vám?"
,,Těší mě váš zájem o můj zdravotní stav. Mnoho lidí, vyjma mého lékaře, jej neprojevuje.
Abych tedy odpověděl na vaši otázku – řekl bych že je v obvyklém pořádku, za což vděčím samozřejmě vám."
,,To nestojí…" začala okamžitě protestovat, ve snaze vyhnout se dalšímu rudnutí, avšak pan Bloodmorth se patrně rozhodl ji o trapnou chvíli nepřipravit. Jak hezké.
,,Nač skromnost, slečno? Zachovala jste se velice pěkně a já vám to nezapomenu. Nebo mě snad chcete obrat o iluze, že lidé, činící dobré skutky ještě nevymřeli? Doufal jsem, že strávím příjemný večer s jedním z té hrstky přeživších."
Raději se k tomu nevyjadřovala. Popravdě tedy ani nevěděla, jak by se správně vyjadřovat měla. Zdá se, že následující čas bude trávit cenzurou své řeči.

Dorazili ke vchodu do restaurace. Lex jí - jakožto správný gentleman - podržel dveře, aby mohla projít, teprve pak vešel sám. Nebyli patrně jediní, kdo se rozhodli strávit dnešní večer v teple a se společností televize. Ještě že tady nikoho nezná. Rodiče si své standardní popíjení v restauraci odbyli již včera, takže toto nebezpečí naštěstí nehrozí.
Neměla moc dobrý pocit z toho, jak po nich místní pokukovali. No, oni asi museli vypadat podezřele, ne? Hlavně tedy její společník. Žádný normální člověk by přece nechodil do ,,hospody" v dlouhém černém plášti a černých kalhotách.
Minuli prázdný stůl a Jana k němu automaticky vykročila. Lex jí však, když se právě chystala usednout, nesouhlasně tichým hlasem č:
,,Ale slečno, to nemyslíte vážně! Pojďte se mnou, rezervoval jsem nám jaksi důstojnější stůl"
Zaraženě jej tedy následovala do zadní části restaurace. Tady dosud nikdy nebyla. Bylo to vskutku důstojnější a hezčí, než hospoda, jež se nacházela vlastně za rohem. Sedělo tu rozhodně mnohem méně hostů a vypadali rovněž o něco lépe. Tedy, alespoň byli oblečeni normálně.
Na okraji stál nádherný stůl se… svíčkami? Cože? Tohle snad nemyslí vážně! K Janině hrůze zamířili právě k onomu stolu. Lex zřejmě čekal, že se posadí, ona však jen hlesla:
,,To jste…to jste fakt nemusel…"
Viděla, že se zamračil:
,,Slečno, já dovedu být romantik! Tak si už sedněte."
Jana ho tedy zdráhavě uposlechla, ač její moudřejší já mumlalo cosi o začínajícím trapasu. Za chvíli přinesl číšník jídelní lístek.
,,Dáte si něco k pití?“ otázal se odměřeně.
Sakra, sakra, sakra! Přece mu nebudu utrácet prachy! Když pohlédla na ty ceny, udělalo se jí mdlo.
„Minerálku.“ Hlesla.
Lex jí probodl nebezpečným pohledem, z něhož jí přeběhl mráz po zádech.
„Já vás pozval, slečno, takže si dejte, na co máte chuť!“ zavrčel, „Jestli mě ovšem nechcete urazit.“ Dodal.
Naprázdno polkla. Taky jí zajímalo, co si o ní ten číšník i ostatní lidi v restauraci myslí. Zvlášť když tady sedí při svíčkách s chlapem o dvacet let starším a vykají si…
,,Přineste nám to nejlepší červené víno.“ Poručil.
,,Ale pane Bloodmorthe, já alkohol nepiju!“
Muž povytáhl obočí.
,,Omlouvám se. Nuže, tak co si tedy dáte?“
,,Jahodové Cappi.“ Řekla nakonec.
Číšník se uklonil a odkráčel.
Jana postřehla, že se jí – kdoví proč – klepou kolena. Začala si prohlížet jídelní lístek a v duchu se připravovala na další trapas při objednávání jídla. Po večeři z domova až tak úporný hlad neměla, ale bylo by pěkně trapné, kdyby si nedala nic. Lex se zjevně o lístek vůbec nezajímal a hleděl pouze na ni. Zvedla k němu tedy zrak.
,,Máte ze mě strach, slečno?"
Měl na tváři pořád svůj neproniknutelný výraz, ale jí se zdálo, že v něm na chvíli zahlédla stín nějaké emoce. Nevěděla však jaké. Jakoby Lex Bloodmorth žádné z lidských emocí nepociťoval, nebo je alespoň hluboko v sobě ukrýval.
,,Proč si to myslíte?" zeptala se ho, aby získala čas na rozmyšlenou.
,,Připadáte mi trochu nervózní, vaše ruce se mírně třesou, klopíte pohled a ve vašich očích je strach. Na tohle nemusí být člověk psycholog."
Nedokázala by s určitostí říci, zda jí tato otevřenost vyhovuje.
,,Víte pane, nikdy jsem ještě s nikým na večeři nebyla a tak mám trochu strach."¨
,,Myslíte, že udělám něco nepatřičného?" povytáhl mírně obočí.
Nepatřičného? Co tím sakra myslel? Nebudu to řešit… Radši.
,,Spíš já."
Lex se mírně pousmál.
,,Takže mi důvěřujete?"
,,Proč bych neměla? Zachránil jste mi život."
,,Myslíte, že to je dostatečný důvod pro důvěru k někomu zcela cizímu?"
,,Pro mě tedy rozhodně."
Lexův pohled ještě více zvážněl. Jana netušila, kam se touto diskuzí snaží dostat.
,,Nic o mně nevíte, slečno.“
,,Tak mi něco povezte!“ vyzvala ho.
Nepatrně svraštil obočí.
,,Co by vás zajímalo?“
,,Třeba, jestli jste zdejší?“
,,Nejsem. V podstatě zde jenom trávím několik týdnů. Mám tady klid pro svou práci.“
,,Práci? Čím se živíte?“¨
Muži se na tváři zjevil jakýsi prazvláštní výraz.
,,To je trochu osobní otázka. Nebude vám vadit, když vám na ni neodpovím? Myslím, že by to nedělalo dobrotu. Nebojte si, není to nic nelegálního, nejsem zločinec.“ Trochu se pousmál.
,,A to jste tady sám?“
,,Ano, řekněme, že nejsem společností moc oblíben a vyhledáván. Bývám považován za nebezpečného.“
,,Proč? Týká se to vašeho zaměstnání?“
,,To možná taky, ale hlavní důvod to není. Důvodem je, že…“
Jejich hovor byl přerušen číšníka, jenž přinesl objednané pití.
,,Máte vybráno?“ otázal se Jany.
Přikývla a objednala si jakýsi salát (Neměla přeci hlad a toto jí připadalo jako rozumný kompromis.) Číšník se uklonil a odkráčel.
,,Vy si nic nedáte?“ zeptala se poněkud troufale Lexe, který upil ze své skleničky vína.
,,Ne, nemám hlad.“
Aha, no to je bezvadný! Tak to jsem si taky nemusela něco objednávat, že? Proč musím být za blbce vždycky jenom já?
Chvíli jen tak mlčky seděli proti sobě a hleděli si do očí. Svíčky plající mezi nimi osvětlovaly Bloodmorthovu poraněnou tvář. Provinile ji při tom pohledu bodlo. Napadl ji šílený nápad natáhnout ruku a dotknout se té ošklivé jizvy, které kvůli ní utržil. Nevěděla proč – snad ji ten tajemný muž zhypnotizoval – ale udělala to. Neucukl. Trochu bázlivě přejela prstem po tom zaschlém šrámu. Lex však její dlaň pevně uvěznil v té své a opět lehce políbil.
,,Bolí vás to?“ zeptala se ho.
,,Nebolí, váš dotek mi je příjemný.“ Pronesl tiše.
Pak její ruku pustil. V té chvíli jejich pozornost upoutal jejich pozornost něčí příchod. Ty kroky přeci odněkud zná… Zatrnulo jí, když viděla, kdože to vešel.