Upírská povídka 9.

Zatrnulo jí, když viděla, kdože to vešel. Chlapec v ošumělém vesnickém oblečení držící za ucho půllitr. Vašek. A sakra! Třeba si mě nevšimne. Problesklo Janě hlavou. Avšak bylo již pozdě. Jejich pohledy se setkaly. Ještě neviděla v jeho tváři takový výraz. Zklamání a vztek. On – věčně arogantní a nafoukaný frajer – vypadal zrazeně.
Beze slova prošel kolem jejich stolu. Snad se snažil nedat na sobě najevo, jak podvedené se cítí. U baru cosi tiše prohodil s barmanem a podal mu půllitr. Mezitím, co sklenici plnil zlatavým mokem, vrhal Vašek jejich směrem nevraživé pohledy. Chápala to. V určitém směru ho podvedla. Měla chuť se zvednout a jít mu to nějakým způsobem vysvětlit. Když se už chystala vstát, chytil ji její společník za ruku. Pohlédla na něj a on mírně zavrtěl hlavou, tak od svého nutkání upustila.
Konečně Vašek odešel. Ta doba, po kterou na ní zíral, jí připadala nekonečná. Cítila, že rudne. Zase jsem v trapný situaci! A zase já! Cožpak je to spravedlivé? Navíc měla nepříjemný pocit, že když procházel kolem jejich stolu, zavrčel cosi ve smyslu: ,,To si ještě s tebou vyřídím!“
Jakmile se za ním zavřely dveře, zabořila tvář do dlaní. Všechno pokazila. Všechno!
,,Co se děje?“ otázal se tiše Lex.
,,Nic,“ špitla: ,,jenom jsem udělala hroznou pitomost. Vašek mě asi zabije.“
,,Vašek? Myslíte toho mladíka, no němž jste před chvílí vrhala ty omluvné pohledy?“
,,Ano.“
,,Proč si to myslíte?“ Tedy, není-li to tajemství a chcete-li o tom mluvit.“
,,Pozval mě dnes na kofolu a já odmítla s tím, že už něco mám, což byla vlastně pravda, on si to však určitě vyložil špatně.“
,,On je váš hmm… přítel?“
,,Vlastně není, chtěl by a já mu řekla, že si to musím promyslet. No, a on se teď chová, jako bychom spolu již chodili.“
Janu značně znervózňovalo, že do ní zavrtává svůj pronikavý pohled. Proč mu to tady vlastně povídám? To musí působit pěkně debilně! Puberťácký problémy! Jak by ho to asi tak mohlo zajímat, no? Alespoň se potvrdilo, že jsem za každý situace trapná. Jano, Jano, do čeho jsi se to zas dostala?
,,Bojím se, co udělá.“ Dodala.
,,Bojíte se, že vám ublíží?“
,,Nevím, jestli by byl toho schopen. Z toho, jak se koukal bych za něj ruku do ohně nedala. Připadám si jako podvodnice.“
,,Neudělala jste nic špatného, slečno. Ten mladík nemá právo vám ublížit!“
,,Tak mu to zkuste vysvětlit.“ Povzdechla si.
,,Jestli si to přejete, já vám vyhovím.“
,,Ne, to já jen…“
Bloodmorth svraštil obočí, upil vína a zavrčel:
,,Jestli vám co jen zkřiví vlásek, jestli proti vám vyřkne co jen křivé slovo, osobně si to s ním vyřídím!“
Jana se usmála. S Lexem se cítila jaksi v bezpečí a příjemně. Věřila mu. Dívala se na jizvy v jeho tváři. Kolik tajemství asi tento muž skrývá? Ale brr! Nemysli zas tak sentimentálně! Pak si povšimla, že z pod rukávu mu čouhá kousek jakéhosi tetování.
,,Vy máte tetování?“
Povytáhl obočí. Trochu odhrnul pravý rukáv, pod nímž se objevil malý netopýr. Vypadal tak reálně! Snad až na ty dva čouhající ostré zoubky, jež z něho dělali něco zlověstného.
,,Netopýr? Proč právě netopýr?“
Muž si zamračeně obrázek promnul.
,,Slečno, nerad bych vám lhal, proto vám na tuto otázku neodpovím. Věřte však, že ho nemám vůbec rád. Spokojte se prosím s tímto vysvětlením.“
,,Já mám netopýry ráda, jako malá jsem je pozorovávala. Nechápu, co proti nim lidé mají.“
,,Lidé nemají rádi to, co v nich budí strach. To, že sají krev - tedy některé druhy – vedlo k pověstem, z pověstí do mýtů a z mýtů do pohádek.“
,,Mluvíte o upírech, pane?“
,,Mimo jiné, slečno. Na lidský strach ovšem nedoplácejí jenom netopýři. V podstatě každý živočišný druh, jenž pro lidstvo byl teoreticky nebezpečný, začal být jím nenáviděn a systematicky vyvražďován. Strach, slečno, je stvůra omezující racionální myšlení a je matkou zášti. Proto je třeba s tím, čeho se bojíme bojovat. Čím více necháváte strach do sebe vstupovat, tím více jste jím svazována. Je jako neviditelné provazy bolestivě se zařezávající do kůže, jež vám nedovolí se hnout.“
,,Vy snad strach nemáte? Neexistuje něco, čeho byste se bál?“
,,Samozřejmě, že je. Mám strach z mnoha věcí, ale jen málokteré byste rozuměla.“
,,Toho medvěda jste se ale nebál…“
,,Nebál, neboť považuji svůj vlastní život za tak zkažený a špinavý, že mi na něm již moc nezáleží.“
,,Tak nemluvte!“
,,Mluvím pravdu, slečno. Napáchal jsem tolik zla, že si nezasloužím soucit, natož něco víc. Nemyslete si o mně žádné pohádky. Nejsem žádný princ na bílém koni.“
,,Já jsem vždycky snila spíš o zlých černokněžnících, než o princích.“ Usmála se.
Lex se na ni zamyšleně podíval. V té chvíli však dorazilo objednané jídlo. Vypadalo to opravdu lákavě.
,,Dobrou chuť!“ popřál jí pan Bloodmorth.
,,Děkuji.“ Hlesla a dala se do jídla.
Zatímco jedla, Bloodmorth popíjel víno a neustále se na ni zamyšleně díval. Docela jí to znervózňovalo. Celou dobu nepromluvil ani jedno slovo. Mimoděk se jí pohled zatoulal k nástěnným hodinám. Hrklo v ní tak, že jí skoro vypadla vidlička z ruky. 21:18. Sakra! Sakra!
,,Děje se něco, slečno?“ otázal se tichým hlasem její společník.
,,Máma mi řekla, abych byla do devíti doma.“
,,Uklidněte se a v klidu dojezte.“
Jakmile dojedla, kývl Lex na číšníka a zaplatil. Pak společně vyšli do chladného večera. Týjo! Kdo by řekl, že bude taková zima? Zatřásla se.Bloodmorth beze slova sundal kabát a přehodil jí ho přes ramena.
,,To jste nemusel.“
,,Nedopustím, abyste kvůli mně nastydla.“
,,Děkuji, pane.“
Chvíli šli po štěrkovité cestičce, když Jana tiše řekla:
,,Byl to moc krásný večer, pane. Já vám strašně moc děkuji! Nikdy jsem nečekala, že potkám někoho jako jste vy.“
,,Nebuďte tak důvěřivá, slečno.“
,,Cože?“
,,Pár milých slov, večeře při svíčkách, několik letmých doteků – a už byste byla schopná nechat se jako ovečka vlákat do vlčího brlohu.“
,,Proč mi to říkáte?“
,,Jenom vás varuji. Není každý takový, jaký se zdá.“
,,Ani vy ne?“ Věděla že je to troufalý dotaz, nestačila ho ovšem zarazit.
,,Ani já ne.“ Řekl pevně.

Co nevidět stáli několik metrů před Janinou chatou. Sundala si kabát a podala ho Lexovi. Tak a teď nastane ta trapná chvíle ticha….
,,Ještě jednou vám moc děkuji, pane.“ Vydrala ze sebe, když mu hleděla do jeho černých očí. Hodnou chvíli jen tak stáli. Na malinkou chvíli se Janě zdálo, že sek ní Lex skloní a políbí ji, vzápětí však jeho pohled ztvrdl.
,,Měla byste už jít.“ Šeptl.
,,Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala se prosebně.
,,A vy byste chtěla?“ otázal se pochybovačně.
,,Ano, moc!“
Chvíli přemýšlel a pak řekl:
,,Dobře, počkám na vás zítra večer ve stejnou dobu na stejném místě, ano? Promyslete si ovšem, co chcete, slečno. Tohle není hra. Dobrou noc.“
S tím se otočil a zmizel ve tmě.