Sen o podezření

Tahle oslava se chystala již dlouho. Částečně měla probíhat u rodičů mého přítele, u nás a také u babičky.
Ještě ráno všichni, kromě mě, vyrazili do obchodů. Ano, vrátili se, ale Martin ne. Proto jsem zvedla telefon a zavolala mu.
„Ahoj, kde jsi?“ moc dobře každý ví, jak jsem žárlivá.
„Jsme s tvým tátou ještě v obchodě.“
Na tom hovor utne. Kdo? Ani nevím. A tak čekám... postupně se sejde celá Martinova rodina, poté naše a sedíme u jeho rodičů v obýváku. Můj táta tam již je. Volám tedy znovu.
„Kde jsi?“ začnu bez pozdravu.
„Ještě jsme jeli něco koupit s mým tátou.“
Hovor utne. Vejde do místnosti, ale to už se všichni přesunuli k nám. Jeho otec opravdu chybí. Třeba je jen na záchodě... a on lže...
Lže. Otevřou se totiž dveře a v nich stojí ten, jenž má být s Martinem. Všichni si povídají, nikoho nezajímá, co právě prožívám.
To už jsme ale všichni u babičky v pokoji, sedíme, popíjíme. Já také sedím, popíjím, ale hlavně přemýšlím. Bradu opřenou o ruku, pohled nikam a ty myšlenky.
Mamka mi mezi řečí oznámí, že Martin prostě musel ještě pro sestřenici na letiště. Tak to je bezva. Brnknu mu.
„Kde jsi? A nevymýšlej si!“ začnu zostra.
„Už jsem u baráku.“
Hovor utne. Podívám se rychle z okna a on se na mě směje.
Usednu tedy do obýváku a čekám, až konečně přijde. Po nemožně dlouhé době někdo zazvoní a babička jde otevřít. Nejde mi však do hlavy, že tak dlouho šel do prvního patra. A kde je teď? Zase nějak dlouho... asi se zouvá. Vylezu z obýváku, abych v předsíni, kde se zouvá, zahlídla i ženskou, jak někdo řekl, jeho sestřenici, jak se drží za ruce. Jakmile mě zahlédnou, prudce se pustí a poodstoupí. Dojdu k nim.
„Co to má znamenat?!“ vyjedu naštvaně na tu gorylu, co má minimálně dva metry. Praštím je přes ruku.
„Holčičko, my spolu chodíme už půl roku...“
Se sestřenicí? Chci jí ještě říct, že my spolu rok a půl, ale nestihnu to... probudím se šíleně bezmocná a uplakaná. Co zase znamenal tenhle sen?