Upírská povídka 11.

Jana byla vlastně ve skrytu duše ráda, že dnešní den stráví s rodiči na celodenním výletu. Sice jí vidina úmorného výšlapu nepřišla nějak lákavá, avšak pořád lepší, než poslouchat citové výlevy Vaška – a hlavně jí snad uteče rychleji čas do dalšího setkání s tajemným cizincem.
Auto kodrcavě jelo kamenitou silnicí podél lesů. Pozorovala vrcholky stromů pod sebou, poslouchala MP3 a očima se snažila pátrat po případných houbách. Rodiče na ni nejspíše ještě byli naštvaní za včerejšek, protože zarytě mlčeli a veškeré její dotazy ignorovali. Kdesi vepředu spatřili závoru. Otec přibrzdil. Před závorou postával policista pokuřující cigaretu. Její táta vytáhl okénko a zahalekal:
„Co je?“
Muž zákona vyfoukl dým, hodil nedopalek na zem a přišlápl ho.
„Lituji, ale tudy jet nemůžete.“
„Proč?“
„Protože tady vyšetřujeme vraždu.“
Z auta se ozval mámy tlumený výkřik, Jana s Filipem si vyměnili vyděšené pohledy. Přísahala by však, že v bratrově tváři viděla i záchvěv vzrušení.
„Co se stalo?“
„To je právě ono. Nedaleko odsud došlo v jedné budově k dost ošklivé hádce. Dle výpovědí tamějších lidí se hádali dost často. Jenže tentokrát to bylo jiné…“ policista ztišil hlad vychutnávaje si jejich pobledlé obličeje: „Právě když to vypadalo dost ošklivě, přišel cizí chlap – normálně do té chaty – a odvlekl otce té rodiny pryč. Tak nám to řekla jeho manželka. Problém je však v popisu pachatele. Víte, on měl kápi, takže mu neviděla pořádně do tváře. Vydala se ho po několika minutách hledat, ale našla ho až nad ránem. S prořízlým hrdlem. Takže téměř stejná vražda, jako před dny.“
„Cože?!“
„Máme podezření, že jde o stejného pachatele. No nic, tudy nicméně neprojedete. Zkoušíme nasadit na stopu policejní psy, kteří nyní prohledávají okolí. Lituji“
„Dobře,“ přikývl otec a začal couvat.
Chvíli všichni mlčeli. Jana téměř nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Po pár minutách otec vážným tónem pravil:
„Nikam nebudete chodit, rozumíte? Obzvláště ty ne, Jano! Žádný Vašek a myslím to vážně!“
„Ale, tati… My jsme dnes měli…“
„Ticho! Nechci slyšet ani slovo!“
„Tak jo,“ hlesla nakonec kajícně.

Otce doma zachvátila vlna ochranitelství a odmítal kohokoliv pustit samotného co jen na kadibudku. Vždy s nesmírně důležitým výrazem doprovázel každého člena rodiny, přičemž si s sebou nesl malou sekeru. Jeho přehnaná touha ochránit rodinu rovněž spočívala v tom, že neustále zamykal vchodové dveře, zatahoval záclony a každého vybavil něčím, co by se dalo využít k případné sebeobraně. Ona s bratrem kupříkladu doslala pořádné polínko. Máma jeho počínání pozorovala poněkud nedůvěřivě, Filip však měl z celé té šaškárny upřímnou radost. Konečně pořádné dobrodružství!
„Zítra ráno,“ povídá rozvážně hlava rodiny, když všichni usednou k rodinné poradě: „Vyrazíme s maminkou na nákup, abychom si udělali zásoby. Já si pak zajdu promluvit se starostou. Takhle to dál nejde!“
„A to jako budeme celou dobu trčet tady na chalupě?“ otázala se Jana užasle.
„Samozřejmě.“
„Já myslím, že to příliš hrotíte. Koneckonců, útočí beztak jenom v noci.“
Touto poznámkou vyvolala další ze standardních hádek, jejímž jediným výsledkem bylo, že třískla dveřmi a zalezla do svého pokoje. Fajn. Bude muset něco vymyslet. Přece si nemůže kvůli nějakému šílenci nechat ujít další schůzku s Lexem Bloodmorthem! Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na sedm, a tak udělala velice zoufalý čin.
„Hele, Filipe, mám s někým schůzku a potřebuju rychle vypadnout. Že to na mě nekecneš a budeš mě krýt, please!“
„S kým? S Vaškem?“ ušklíbl se škodolibě.
„Do toho tě nic není! Tak uděláš to?“
„Nevím… Co za to?“
Jana obrátila oči ke stropu a pak promluvila klidným hlasem:
„Stovku. Padesát teďka jako záloha a padesát, až se vrátím, ok?“
Bratr chvíli přemýšlel, ale nakonec kývl.
„Jseš super!“ pochválila ho, vytáhla z kapsy bankovku, vtiskla mu ji do ruky: „Kdyby se naši náhodou ptali, spím, jo? V žádném případě je nepouštěj dovnitř, nakácej jim třeba, že se s nima nechci bavit. I když silně pochybuju, že se o mě vůbec budou zajímat, jsou dost naštvaní.“
Naházela ještě po vzoru televize pod peřinu polštáře, aby to vypadalo, že tam skutečně někdo leží. Pak ve spěchu popadla mikinu a vyskočila oknem do příjemného večera.

Ačkoli nebyla žádný strašpytel, celou cestu k zastávce se neklidně ohlížela, zda ji někdo nepronásleduje. Konečně dorazila na kýžené místo. Trochu si vydechla. Lex ještě nedorazil, ale to ji moc neznepokojovalo. Studovala jízdní řád, reklamy a nápisy, jež kdosi vyryl do dřeva v přístřešku. Co chvíli se podívala na mobil. Minuty pomaloučku ubíhaly. Mírně zneklidněla. Zpoždění již narostlo na čtvrt hodiny a on nikde. Možná něco špatně pochopila, možná se měli sejít někde úplně jinde nebo … Nebo nepřišel schválně! Nestojí o mě a jenom si se mnou hrál!
Po dalších pěti minutách se rozhodla vzdát to. A právě ve chvíli, kdy to rozhodnutí učinila, zaslechla v dálce kroky. Mírně se přikrčila (Co když to není ten, na něhož čeká?). Kdosi se jí dotknul. Lekla se.
„Dobrý večer, slečno Jano,“ uslyšela u svého ucha tichý hlas Lexe Bloodmortha.
Ulevilo se jí. Otočila se. Vypadal hůře než včera. Jeho tvář byla ještě o něco bledší a škrábance tak vypadaly výrazněji. Měla podezření, zda dokonce nepřibyly i nějaké nové.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit.“
„To nevadí, pane.“
„Odpusťte, prosím, že jsem se zpozdil. Zaměstnala mě určitá práce, kterou jsem musel dokončit.“
„Nic se nestalo.“
„Ale stalo! Neměl jsem vás nechat čekat. Je mou povinností svou nezdvořilost odčinit,“ koutky mu mírně zacukaly.
„To ne, nechte to plavat,“ obránila se honem a zrudla.
„Co takhle jít se projít? Nenamítáte nic proti tomuto návrhu?“
„Ne, je skvělý!“