Upírská povídka 12.

Mezitím, co se procházeli lesními cestičkami, se Jana co chvíli znepokojeně ohlédla. Ač se s Lexem cítila poměrně klidněji, než když předtím stála sama na zastávce, její nejistota zcela neustoupila.
„Děje se něco?“ otázal se Lex.
„N-ne, já jenom, no víte – mám trochu strach.“
„Vzbuzuji ve vás strach?“
„Vy ne.“
„Tak kdo tedy?“
„Ten vrah, co se tady někde toulá.“
„Včera vás neznepokojoval.“
„Jo, jenže on včera zaútočil znova!“
„Skutečně? Jak to víte?“
„Od policie.“
„A k čemu přesně došlo?“
Jana mu stručně vylíčila, co se dozvěděla od policisty. Chvíli mlčel a pak zamyšleně pravil:
„Nemyslím si, že zaútočí dvakrát po sobě.“
„Proč si to myslíte?“
„Protože by tím na sebe příliš upozornil. Obyčejně se zločinci nevracejí dvakrát na stejné místo, tohle ovšem není obyčejný zločinec. Jedná poněkud neohrabaně. Troufám si tvrdit, že zabíjí z čiré potřeby.“
„Myslíte si, že je to fakt takový šílenec, že by se vloupali k nám? Před svědkami?“
Myslí Lexe Bloodmortha probleskla zvrácená představa nic netušící Jany spící v posteli. Pomalu se blížil k jejímu hrdlu… Mimoděk pohlédl dívce na krk. Rychle zavrtěl hlavou a zamračil se. Takhle rozhodně myslet nesmí!
„Nikoliv. Ačkoliv je to jistě psychopat, musel mít ke včerejšímu útoku pádný důvod. Nemohl zcela ztratit soudnost. Nejspíše hledal nějakou oběť, a když zaslechl tu hádku, rozhodl nespojit příjemné s užitečným.“
Jeho vysvětlení připadalo Janě tvrdě logické, něco se jí však nezdálo. Hlavně na tónu, jímž větu pronesl.
„Nezáleží na tom, co si myslím či ne. Chceš-li však znát můj názor, ano, v určitém ohledu šlo o nejsprávnější rozhodnutí, jaké mohl ve své situaci učinit.“
„Cože?!“ vyjekla Jana: „Tak vám připadá vražda správná?!“
„Špatně jsi mě pochopila, netvrdím, že bylo správné, že toho chlapa zabil. Říkám, že udělal dobrou věc v rámci svých možností. Není v našich silách dost dobře se vžít do myšlenek vraha. Nepochybně ovšem uznáváš, že je lepší, když svou vražednou touhu ukojil na tom agresorovi, než kdyby si snad vybral nějakou jinou nevinnější oběť“
No, to zní o něco lépe. Jenže přece jen… Tu Janu napadla šílená myšlenka – Co když je pachatelem on? Ne, ne, ne! To jistě není on! Nemůže! Chvilku se snažila spolykat všechny otazníky, které se jí v hlavě rozsvítily.
Na Janu káplo. Obloha ztemněla, v dálce zahřmělo.
„Myslíte, že bude bouřka, pane?“
„Nepochybně. Míříme však k místu, kde nám to doufám vadit nebude. Nechte se překvapit.“
Lex trochu přidal do kroku. Nořili se pořád hlouběji do lesa. Jana měla nepříjemné tušení, že nejdou žádným smysluplným směrem, neboť tudy nevedla žádná stezka a neustále někam zatáčeli.
Co když jsem se opravdu nemýlila? Co když mě chce jenom vlákat hluboko do lesa, aby mě tam mohl v klidu zabít? Při tom pomyšlení se jí divoce rozbušilo srdce. Ale před chvílí přece sama přišla k závěru, že on s tím nemá nic společného, ne?
„Pane?“ zeptala se bázlivě.
„Copak?“
„Totiž, jste si jistý, že jdeme správně?“
Lex jí počastoval dost ošklivým pohledem
„Nedůvěřujete mi?“ zavrčel: „Domníváte se, že se vás snažím vlákat do předem připravené pasti?“
Mlčela, avšak její oči ji prozradily.
„Strach? Jano, proč se vyhýbáte mému pohledu? Proč mlčíte? Je snad něco, co vás donutilo k tomuto počínání?“ donutil se ke klidnému tónu.
Pořád zarytě odmítala promluvit, dokonce udělala krok zpět. Její zrak totiž zabloudil k Bloodmorthovu pásku, na němž si v pouzdře hověl veliký nůž. Rozhodně nešlo o žádný kapesní nožík, spíš jí to přišlo jako malý meč či dýka.
„Co vám kdo řekl?!“ vyštěkl, nevšímaje si dívčina zděšení a spěšného couvání.
Ouha! Jenže ona už neměla kam couvat! Na zádech ucítila drsnou kůru stromu. Blížil se k ní a z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Zvláštní, proč nás v té zpropadené škole místo lomených výrazů neučí raději, jak se zachovat, stojíte-li tváří v tvář chladnokrevnému vrahovi?
„Odpovězte mi!“ zařval.
Jana jenom zírala na jeho ruku, jež se ledabyle dotkla nože. Hrdlo se jí podivně stáhlo. Co teď? Rozume! Jsi tady?
Chudák malá! Co jsem jí provedl? Proč má ze mě takový strach? Ještě, aby mi tady umřela hrůzou! Vždyť není důvod! Řekl jsem něco špatně? Tázal se v duchu sám sebe upír.
Viděl, jak se zoufale tiskne ke stromu.
„No tak, slečno! Žádám toho snad příliš?“
Hlasitě dýchala a on pochopil, že to s ní bude mít těžké. Nemohl ovšem ustoupit. Nikdy neustupoval.
„Já nejsem mírný člověk, má trpělivost má své hranice, proto je v tvém vlastním zájmu mi vyhovět.“ Tentokrát promluvil tiše, znělo to však ještě děsivěji, než když křičel. Při tom zvuku by zamrazilo v zádech snad každého.
Nakonec se přinutila k hlesnutí:
„Neubližujte mi, prosím!“
Zahřmělo podruhé a spustil se liják. Ani jeden z nich to nebral na vědomí.
„Proč si myslíte, že vám chci ublížit?“
„Protože… to vy tady napadáte lidi!“
V jeho černých očích nebyla žádná emoce. Jenom zablesknutí. Krucinál, ta holka není blbá! Co teď? Mám ji odklidit? To by bylo samozřejmě velice jednoduché, ovšem… Chci si svou hračku tak rychle zničit?
„Co tě vede k tomuto podezření?“
„Vaše chování.“
„Nechovám se jako slušný občan?“
„Vedete mě do lesa, máte nůž a s klidem mluvíte o vraždách, cožpak vám můžu věřit?“
„Podívej se na mě a řekni mi, co si myslíš. Zabil bych tě? Vypadám na to?“
„N-ne!“ vyhrkla.
Lex se pousmál a Janě se podstatně ulevilo. Huso hloupá! Taková scéna! Co si o tobě teď asi tak pomyslí? Po tváři jí stékaly dešťové kapičky a smáčely jí vlasy.
„Pojď, už to není daleko.“ Šeptl.