Čas stromů, čas zaniklých míst II. - Hra stínů

Koruny stromů byly v parné noci nehnuté, klonily se k sobě jakoby v zamyšlených pózách. Obloha nad nimi byla vysoká a posetá hvězdami, shlížejícími chladným, slepým zrakem na zem měnící se v průběhu staletí. Bylo dusno, ani vánek nerozvlnil listy lip.
Zbořeniště tonulo ve stínech. Ty proplouvaly mezi stěnami původních místností, natahovaly se i ven. Pohybovaly se pomalu, beztvaré chomáče tmy. Shlukovaly se, rozcházely, jakoby spolu snad vedly rozhovory.

Starý lišák se protáhl ve svém pelechu na úpatí nedaleké vyvýšeniny. Žaludek mu odporně vysokými tóny zpíval píseň hladového. Kosti mu zapraskaly, jak se zvedal a vylézal ven. Pod bezmračnou oblohou se zastavil, nabral vítr a pelášil, až jeho tlapy vířily uschlou zem.
Ferina běžel nocí. Věděl, že mu v blízkosti pahorku o potravu nezavadí, lidé odsud zmizeli dávno před tím, než lišák ztratil světlo světa, a že on byl již velmi stár. Nejbližší obydlené stavení se nacházelo kilometry daleko za plotem z ostnatého drátu.
Lišákova pravidelná cesta vedla i kolem zbořeniště. Lípy mu zašuměly na pozdrav. Stíny strnuly uprostřed pohyby. V mžiku se však vzpamatovaly a roztančily se rychleji než kdy dřív. Míhaly se sem tam, až staré šelmě oči přecházely. Zastavila se, uchvácena podivnou mocí vyzařující z polozříceného stavení.
Nebe bylo čisté, bezu mraků. Zničehonic noc ztichla. Neozvalo se zacvrčení, ani vrznutí větví starého dubu. Vánek, který se začal zmáhat, náhle ustal. Lišák padl na zem, oči vytřeštěné. Vzduch se naplnil elektřinou. Lišákovy vousky zajiskřily.
Vyšlehl dlouhý klikatý blesk. Projel oblohou až k zemi. Krajinou mžikl den půlnoční. Zadunělo tisíc děl. Stíny padly k zemi. Ozval se táhlý kvílivý křik mnoha hrdel. Zněl nocí dlouze, bez přerušení, zvuk smrti.
Měsíc nesměle vykulil oválný obličej. Křik rázem ustal. Ustrašený hmyz se neodvážil pípnout. Lišák ležel na suché prsti uprostřed něčeho, co možná kdysi dávno bývalo dvorkem domku. Nepohnul se. Dávno mrtvými básníky opěvovaná lůny zář nevytrhla jej ze spánku. Již nemohla.
Vzduch náhle prudce ochladl. K šelmě se blížily stíny. Obcházely ji a větřily. Vánek jimi smýkal, jak sám chtěl. Nedokázaly se mu vzepřít a vítr sílil. Dul silněji a silněji, až se změnil ve vichřici. Lámal větve lip, prastaré jabloně stejně snadno jako stébla loňských trav.

Červenaví beránci vyvstali na východním nebi. Věstily blízkost svítání, které na sebe nechávalo dlouho čekat. V tomhle Bohem zapomenutém kraji stejně nemělo komu svítit. Neochotně přepouštěla pramáti noc vládu svému synu dni. Odvěký zápas však rozhodovaly síly mocnější, než stíny, které se rozplynuly s jitřními mlhami.
Křišťálově čistý vzduch nemilosrdně odhaloval vnitřnosti opuštěného stavení. Malá pěnkava přistála na vrcholu litinového kříže. Vesele švitořila. Po chvíli odlétla. Na stejném místě se páry zformovaly do podoby mužského obličeje. Smutně se usmíval. Po průsvitné tváři mu stekla slza. Rty se zvlnily do nezvučných slov.

„Být tak volný jako ten pták, moci uprchnout z věčného uvěznění. Co jste mi to provedli, proč jste mne tu nechali? Proč jsem tu musel umřít?“

Nevyslovená výčitka roztřásla koruny stromů. Vítr zavzdychal a rozfoukal hromádku loňského listí.