Upírská povídka 13.

Po pár desítkách metrů dorazili před vchod jakési ponuré jeskyně. Uvnitř vládla naprostá tma, Lex odkudsi vytáhl baterku a rozsvítil. Světlo odhalilo poměrně veliký prostor, v jehož středu se nacházelo ohniště. Kousek od něj se na zemi povalovalo nějaké dříví a staré noviny. Lex dovnitř vešel a Jana ho následovala.
Byla již promoklá na kost, což mělo za následek, že se cítila jako na severním pólu.
„Rád bych vám dal svůj plášť, avšak nejsem si jist, že by vám to pomohlo,“ řekl omluvným tónem, zatímco se pokoušel rozdělat oheň. Nakonec se mu to po několika vteřinách podařilo. Posadila se co nejblíže ke zdroji tepla. Když si k ní Lex sedl, zatvářila se dost ostýchavě.
„Znám toto místo poměrně dobře a dlouho, ač není veřejnosti moc známé. Budeš mě považovat za blázna, když ti řeknu, že tady mám své – řekněme – přátele? Jestli chceš, seznámím tě, slib mi však, že se nevyděsíš a nezačneš ječet. Oni to nemají rádi, víš?“
Jana přikývla a v duchu přemítala, co tím myslel. Vůbec tady žádné jiné lidi neviděla. Najednou ze sebe Lex vydal jakýsi podivný zvuk, takže se po něm poplašeně podívala. Odpovědí mu bylo několik desítek podobných skřípavých zvuků a ze tmy vyletělo hejno poměrně velikých netopýrů. Matně si vybavovala, že takové viděla na obrázku v jedné encyklopedii. Netopýři kroužili kolem, pár jich přistálo Lexovi na rameni. Janě uniklo tiché „Páni!“
Její společník natáhl ruku a na ní mu přistál maličký netopýrek, zřejmě ještě mládě. Když viděl, jak nevěřícně kouká, pousmál se. Zvířátko na jeho dlani se nemotorně pokusilo vstát. Opatrně vložil tvorečka do Janiny dlaně.
„Je váš, vezmete to třeba jako odpustek za moje dnešní zpoždění.“
„A-ale…“ koktala: „… já ho nemůžu mít doma.“
„To samozřejmě nemusíš, nech ho tady v jeskyni, bude mu lépe. Je ovšem tvůj.“
Zmateně přikývla. Mládě na její ruce klidně sedělo a pozorovalo ji důvěřivýma očima.
„Zvláštní netopýři, pane,“ poznamenala.
„To jsou vampýři, jediná kolonie v republice – troufám si tvrdit.“
„Vampýři?“ vyjekla: „Ta jako sají krev?“
„Ano, ale vám neublíží. Živí se zvířecí krví.“
Zvířátko se pokusilo vzlétnout. Nejdříve se mu to nedařilo, nakonec však odletěl do rohu, kde sídlila většina jeho druhů.
„Vy je máte nějak vycvičené?“
Zamračil se.
„Nejde o psy, slečno. Nerespektují vůdce, mám je jenom ochočené, jsou mými přáteli, nikoli otroky. Důvěřují mi, a proto důvěřují také tobě. Vědí, že bych sem nepřivedl nikoho, kdo by jim chtěl ublížit.“
„Kvůli tomu máte to tetování?“
„Ne. Nemám jej dobrovolně a nechci ho mít! Je symbolem strašlivého tajemství. Není v mé kompetenci ti o tom nic víc říkat. Vážou mě přísná pravidla, jež jsem povinen respektovat. Prosím, neptejte se mě už na toto téma, buďte tak hodná.“
„Dobře.“
Chvíli mlčky seděli a Jana se dívala do plamenů.
„Jste samotář?“
Lex na ni zamyšleně pohlédl.
„Co vás vede k tomuto dotazu?“
Pokrčila rameny.
„Zdá se mi, že se straníte společnosti.“
„Jsem, Jano. Není mnoho lidí, co by můj pochopit – a těch několik málo zasvěcených mnou pohrdá. Proč bych tedy měl lidskou společnost vyhledávat?“
„Já bych vás pochopit chtěla, moc!“
„Nebuďte naivní!“ zavrčel: „Na mě není nic obdivuhodného ani hrdinského. Myslíte, že nejsem bůhvíkdo! Ještě jste moc mladá, slečno. Tak mladá a nevinná, až mě to děsí,“ zamumlal a upřel na ni pronikavý pohled.
Co tím myslel? Co znamená ta narážka na nevinnost? Hmm, začínám být nesnesitelně zvrhlá!
„Vzpomínáte si ještě na to, co jsem vám říkal včera při našem loučení?“
„Jistě, pane.“
„Pak se vás musím zeptat, jestli jste nad mými slovy přemýšlela.“
„Ano.“
„Proč jste v tom případě přišla?“
„Protože… jste mi sympatický,“ vysoukala ze sebe.
Zdálo se jí, že mu na okamžik zacukalo v koutcích, vzápětí však nasadil svou ledovou masku.
„Máte velice zvláštní a nebezpečný vkus, Jano.“
„Co je na mém vkusu špatného?“
„Vcelku nic. Avšak může tě snadno dostat do problému. A také… uvědom si jednu věc. Jsem dospělý muž, ne žádný pubertální frajírek. To s sebou nese určitá… rizika.“
Janě, které už bylo tepleji – tudíž se neklepala jako osika, se vůbec nelíbilo, kam tato diskuze míří.
„Jaká, pane? Co tím myslíte?“
Nehezky se ušklíbl a pak se zeptal:
„Měla jste, Jano, již nějakého vážného přítele?“
Zrudla. Co na tohle říct? Měla sto chutí odseknout, že to do toho nic není, avšak neudělala to.
„Vlastně…ne, pane.“
Lex povytáhl obočí a povzdechl si.
„Myslel jsem si to. Ještě vám život nedal pořádnou facku, ještě jste nepochopila, že ne všichni chlapci – potažmo muži – jsou hodní.“
„To vím, nejsem malá.“
„Ale nevíte, slečno! Kdybyste to chápala, kdybyste dbala své bezpečnosti, neseděla byste přece se mnou v opuštěné jeskyni! Uvědomujete si, že kdybyste křičela, nikdo by vás neslyšel?“
Trochu se jeho slov zalekla. Vyslovil totiž něco velmi zásadního. Vyslovil myšlenku, jež se jí celou dobu honila v hlavě. Tenhle Bloodmorth je vskutku zvláštní člověk.
„Třeba vám věřím.“
„Třeba jste naivní,“ oplatil jí chladně.
„Vy vlastně nechcete, abych vám věřila! Vy chcete, abych se vás bála!“
„Nemluvte hlouposti. Snažím se vám vysvětlit to, co vaši rodiče zjevně zanedbali.“
„ANO? No tak mě poučte! Vím, že nemám s cizími nikam chodit! Vím, co se mi může stát a rovněž vím, nač narážíte! Sexuální výchovu jsme již měli.“
„Hloupá holko,“ odtušil tiše, ona ho však slyšela. Do očí jí vstoupily slzy (ano, s tímto se potýká odjakživa – pláče, když je to nejmíň vhodné). No ještě tohle!
„Co po mě chcete? Proč mi to tu povídáte?“
„Chci vás varovat.“
„Fajn, když je to všechno, odcházím!“
Chystala se zvednout, avšak Lex jí to nedovolil. Jedním pohybem ji přitiskl zpět na zem.
„To vám ovšem nemohu dovolit,“ pravil tiše.
„Pusťte mě!“ zaprotestovala a snažila se mu vymanit.
„Venku řádí bouřka a toulá se tam nebezpečný vrah, samotnou vás tam nepustím!“
„Jste jako můj otec!“ vyčetla mu chladně.
„Možná. Vy se však chováte jako malá pošetilá puberťačka, co si myslí, že na všechno stačí a všemu rozumí!“
„Vy…! Jak jen můžete! Okamžitě mě pusťte! Vždyť to bolí!“ vyhrkla, když při pokusu o útěk stisk její paži ještě silněji.
„Až když se začnete chovat rozumně.“
Došlo jí, že tento boj prohrála.
„Prosím,“ zakňučela.
„Zůstanete tady?“
„Neublížíte mi?“
„Nehodlám vám ublížit, to přece víte.“
„Dobře, zůstanu.“
Lex ji konečně pustil a Jana se odtáhla, jakoby ji podrazil. Smutně hleděla na zem, po tvářích jí stékaly slzy a tiše vzlykala. Ruka ji strašně bolela, měla pocit, jakoby jí snad rozdrtil kosti. Ve snaze zmírnit bolest si paži mnula. Její společník pro změnu zíral do plamenů a na tváři měl neproniknutelný výraz. Ticho, jež mezi nimi vládlo, rušily pouze skřeky netopýrů. Pak Bloodmorth pohlédl na dívku a zamumlal:
„Mrzí mě to, Jano.“
Jenže ta, jíž to bylo adresováno, nereagovala. Pořád tiše brečela, na upíra se ani nepodívala.
„K čertu!“ zaklel sotva slyšitelně.
Asi jsem to trošku přehnal! Hmm, určitě jsem to přehnal! Co mám udělat? To čeká, že ji začnu utěšovat? Říká, že není malá, ač se tak chová! Kolikrát na ni ještě někdo vyjede?! Kolikrát v životě se ještě pohádá?! Připravuji ji přece na život…
Náhle proud těchto vět utnul, neboť si uvědomil jednu a dost podstatnou věc. Vždyť já s ní mám přece zcela jiný plán, než ji připravit na život! Já jí chci přece vysát krev…To, co právě dělám, si protiřečí s mým plánem! Mám přece získat její důvěru a ne ji ztratit. Sakra!
Jana uslyšela, jak vstal a přisedl k ní. Vzal ji jednou rukou kolem ramen a druhou jí setřel slzu, co jí právě stékala po bradě ke krku. Upíří část jeho já vzrušeně zavrněla. Dožadovala se, aby tu kapičku odstranil polibkem. Pak by mohl postupovat níž až ke krční… Dost! Mám své zásady!
„No tak! Neplakej, nemám to rád. Já na tebe nechtěl tak vyjet, věř mi.“
Opět se mu nedostalo odpovědi. Jana najednou zabořila obličej do jeho pláště a zoufale se k němu přitiskla, přičemž se její tělo otřásalo přidušenými vzlyky. Moc tomu chování nerozuměl, vždyť na něj byla přece naštvaná, nebo ne? Ujal se ovšem své role utěšitele a začal ji hladit po zádech.
„Omlouvám se, že jsem chtěla odejít. Měl – měl jste pravdu. Jsem – jsem hloupá,“ vzlykala.
„Ne, to není pravda. Nejsi hloupá. Byla to moje vina, jenom moje, chápeš? Zapomeneme na to, dobře?“
„A-ano,“ řekla tiše.
Postupně se uklidnila. Tiše odpočívala v jeho náručí a naslouchala tlukotu jeho srdce, zatímco on pořád jemně přejížděl prsty po jejích zádech.
Lex se cítil zvlášť podivně. Takový pocit v sobě neměl už hodně dlouho. Nevěděl dost dobře, kde se to v něm bralo, ale ovládla ho šílená touha tu dívku, jež se k němu tak důvěřivě tiskla, chránit před celým světem i před ním samým. Najednou mu přišla možnost, že by Janě prokousl hrdlo, že by z ní lačně sál život, že by ji zabil, tak strašně nemyslitelná, až se v duchu třásl odporem nad svým úmyslem. Nikomu nedovolí, aby jí ublížil! Je jeho a on ji ochrání – klidně i před samým Scarmosem. Vždyť je tak bezbranná, nevinná a čistá… ideální kořist, napovědělo mu upíří já. Mlč! Tohoto jsem se zřekl již před lety! Nevraždím z rozkoše, nýbrž z nutnosti. I když je krev mladé holky nejlepší a dělají to tak všichni mého druhu, já nechci… Že nechceš? Nebuď směšný! Samozřejmě, že chceš! Koneckonců, je to jenom obyčejná dívka, jakých jsi už sprovodil ze světa mraky. Ani ty jsi tomu pokušení neodolal, viď… Jenže já Janu nemůžu zabít… Jasně, že můžeš! Dokonce i musíš! Kolik toho o tobě už ví? Rozhodně dost na to, aby si dala dvě a dvě dohromady… Nikdy bych si to neodpustil… Lexi Bloodmorthe, ty přece nemáš svědomí, máš pouze mě. Nejsi člověk. Jsi krvelačný netvor a netvoři nemají city… Krucinál! Buď už zticha!
Jana se trochu stydlivě vymanila z jeho objetí. Pohlédla do plamenů a zašeptala:
„Jste moc zvláštní člověk, pane.“
Mlčel. Nechtěl se s ní zase přít.
„A je mi s vámi dobře,“ dodala.
Kdybys jen, holka, věděla, s kýmže máš tu čest, ž bys tak nejásala – pomyslel si zachmuřeně.
„Jen se mi zdá, že jste smutný. Něco vás trápí?“ otázala se nejistě a usilovně se přitom vyhýbala jeho pohledu. Lex si povzdechl.
„Trápí mě toho hodně. Je spousta věcí, které jsem pokazil, které bych chtěl vzít zpět. Je nesčetné množství lidí, jimž jsem ublížil. Je hodně hrozných činů, jež spáchala má ruka. Můj život je životem vyvrhele. Svůj úděl musím nést, ač bych sebevíc nechtěl. Nemohu na sebe pohlédnout do zrcadla. Pohrdám sám sebou a nezasloužím si ničí soucit. Zvlášť ne tvůj, Jano.“
„Ale proč?“
Odhodlala se mu podívat do očí. V těch dvou temných hlubinách nebezpečně zaplálo, vzápětí se však z plamene stal jenom malý plamínek.
„To ti nemohu říct.“
Bouřka venku pořád řádila, návrat tedy nebyl možný a oni museli být pořád v jeskyni.
„Víš, často přemýšlím, čím bych mohl své prohřešky odčinit, jenže připadám si jako v kleci. Mohu se v tom vězení pohybovat, mohu prakticky činit, co se mi zlíbí. Ba co víc! Vídám i lidi, mohu si s nimi povídat, ale pořád jsem od nich izolován. Jako nebezpečná šelma, k níž se nikdo neodhodlá prostrčit mříží ruku, poněvadž je její chování nevyzpytatelné. Nejsem svobodný a to nenávidím. Omezuje mě můj strašlivý úděl.“
„Já bych se vám ruku do klece dát nebála,“ řekla a trochu se pousmála.
„Vidíš, a právě tobě bych mohl ublížit,“ povzdechl si.
„Co tím myslíte?“ zeptala se ustrašeně, „Proč mi nechcete nic říct narovinu?“
„Víš toho víc, než je pro mě bezpečné. Kdybych tě do určitých věcí zasvětil ještě víc, postavil bych sám sebe před obrovské riziko – a já riskuji nerad.“
„Nevěříte mi?“
„Samozřejmě, že nevěřím!“ ohradil se zamračeně, „Už jsem se naučil věřit jenom sám sobě.“
„Myslíte si, že bych vás zradila?“
„Rozhodně by ses mě začala bát a nenávidět mě, vyhýbala by ses mi, jak by to jenom šlo. Vytratila by ses z mého života, zapomněla bys…“
„Jste snad zločinec? Zloděj? Mafián?“
„Z čeho mě to ksakru podezíráš?!“
„Promiňte, jen mi to tak připadá.“
„Dobře, a kdybych náhodou někým takovým byl, stála bys o mou společnost?“
„Já…nevím. Ale vy nejste…, že ne?“
Upír do ní zavrtal pohled svých krutých očí.
„Ovšemže ne,“ šeptl, „Avšak…“
Přešel jeskyní a do pomaloučku dohořívajícího ohýnku přihodil dříví.
„…tys mi neodpověděla konkrétně.“
„Asi-asi bych se vás bála. Abyste neublížil mně nebo mým blízkým.“
Lex se na ní otočil a povytáhl jedno obočí.
„Vidíš? Naše nedůvěra začíná být oboustranná. Možnost, že bych byl schopen někomu ublížit, tě neudivuje, počítáš s ní. Myslíš, že jsem nevyrovnaný cholerik?“
„Ne, nemyslím…“
„Vskutku? Tvé oči mluví jinak.“
To jsou ale pitomé hrátky! Tato diskuze mi připadá fakt nesmyslná! Ten chlap má očividně nějaký problém – to je evidentní – otázka však vyvstává – jaký? Mysli!
Jana si složila hlavu do dlaní. Když se trochu uklidnila, přímo mu řekla:
„Já vážně nevím, o co vám jde.“
„Domníváš se, že jsou moje úmysly nekalé?“ otázal se.
„Nerozumím vám.“
„O to se ani nesnaž. Sám se v sobě přestávám vyznávat.“
Přisedl k ní a opět se zahleděl do plamenů, jakoby tam viděl něco, co dívce neustále uniká.
„Vždy jsem byl hladný, ledově logický a věcný. Můj mozek mi vždy jasně a striktně poručil, co udělat. Jenže teď…“ otočil se k ní a v očích mu podivně plálo, „…si nejsem zcela jist, zda to, co mi radí, jsem schopen vykonat. Připadám si vnitřně jaksi slabý a rozpolcený.“
Pořád se do ní vpíjel pronikavým pohledem a jí se to vůbec nelíbilo.
„A co vám radí vaše srdce, pane?“ zeptala se tiše, snažíce se nemrkat.
To si fandíš, slečinko! Upíři nemají srdce, a pokud ano, je ledové a tvrdé.
„To kdybych věděl…“ povzdechl si.
Mlčky seděli. Janě se už začínala klížit víčka únavou. Nechtěla spát – rozhodně ne teď a tady.
Docela by mě zajímalo, kdy přestane pršet. Pomyslela si zachmuřeně, když se jí zrak zatoulal k ústí jeskyně. Věděla, že bude nejspíš mít pořádný průšvih, pakliže rodiče přijdou na to, že hodná Janička není ve své postýlce. Že se zprotivila jejich vůli a udělala přesně to, čeho se děsili nejvíc – utekla s cizím chlapem podezřelého vzhledu v noci a ještě k tomu v době, kdy se okolo potlouká masový zabiják. Jak ironické! A nejbláznivější na tom všem je, že ona s tím podivným chlapíkem sympatizuje, ba co víc! Ona ho obdivuje! Absurdita hotová! Vždyť já ho skoro… Ne, Jano! Nemůžeš ho milovat, to si už zase tvé zcvoklé hormony něco vymýšlejí! Bylo by to…divný. Vždyť o něm prakticky nic nevíš. Mohl by být i nebezpečný! Vtip je v tom, že právě s ním se cítím v bezpečí…
„Zbývá týden prázdnin,“ vyslovila myšlenku, co jí zrovna prolétla hlavou a vůbec nepasovala do předešlé debaty. Janě ale přišla důležitá. Janu tížila. Čert vem novou školu, nové profesory i spolužáky! Čert vem celé gymnázium, když nebudu moci být s Lexem.
Jano! Že ty ses zase dívala na nějakou telenovelu, ač jsem ti to zakázal! Stačilo mi, jak sis zkusila v knihovně půjčit tu červenou knížečku! Brr! Dodnes by se mi zvedal žaludek, kdybych nějaký měl! Ne, Rozume, to bych si nedovolila, víš přece, že bych nikdy nic takového neudělala… Vždy se přece chovám, jak se to líbí tobě. Opravdu? Co v tom případě děláš tady? Doufám, že jsi zas nekoketovala s tím lehkomyslným hlupákem Citem?! Nemůžu ho ignorovat, je tak vlezlý… Můžeš! Zvládlas to šestnáct let, zvládneš to i teď! Tím si nejsem tak jistá…
„Pak budu muset odjet a vás už nikdy neuvidím.“
Lex zvedl pohled od ohně a podíval se na ni mírně nechápavě.
„Ty to nepovažuješ za správné, viď?“
„Jste můj přítel, to je jasné, že vás nechci ztratit. Možná i jediný opravdový přítel, jakého jsem kdy měla.“
I tentokrát si zanechal Bloodmorth kamennou tvář, avšak zarytě se díval jinam. Nechtěl si přiznat, že to podivné stažení hrdla způsobila nějaká emoce, vůči níž byl do značné míry obrněn. Že ta mrňavá holčička probořila tak dlouho a pracně budovanou, nedobytnou hradbu jeho vlastní bezcitnosti. Že to jediné slůvko dokázalo vyvolat – ale fuj, zní to divně – dojetí.
Ať pátral svou pamětí, jak jen mohl, takovéto označení mu ještě nikdo nepřidělil. Byl zvyklý na zrůdu, krvežíznivého netvora, hnusáka, bezcitného sobce…ale toto? Přítel… Jedině člověk trpící duševní nemocí by se chtěl přátelit s upírem. Jana však o jeho prokletí nevěděla – to jediné ji ospravedlňovalo.
Lex Bloodmorth najednou sáhl pod plášť a cosi vytáhl. Šlo o malinkou píšťalku svým tvarem připomínající netopýra. Opatrně si sundal řetízek z krku a konečně se obrátil zpátky k Janě. V očích mu podivně plálo, ne však tak, jako obvykle. Bylo v nich cosi neidentifikovatelného. Snad záblesk vděčnosti.
„Vezmi si to,“ šeptl a přehodil jí řetízek kolem krku (záměrně se přitom vyhýbal pohledu na to místo, hleděl jí přímo do očí).
„Co to je, pane?“
„Kdyby ses kdykoliv ocitla v nebezpečí, zapískáš. Já přijdu.“
Mluvil nezvykle chraplavě, jakoby bojoval sám se sebou.
„Nestarej se, jak to funguje. Prostě mi věř.“
„Já vám věřím,“ hlesla a dodala, „Děkuji.“
Lex se zmohl jen na krátké přikývnutí. Jana dost dobře nedovedla pochopit, na jakém principu ten nástroj funguje. Že by v tom byla nějaká symbolika? Těžko říct.
Přívěšek vzala do dlaně. Kov hezky hřál. Se zaujetím si ho prohlížela. Byl na něm vyryt malinkatým písmem jakýsi nápis, jež nedokázala přečíst. Snad se jednalo o latinu, nevěděla.
Únava ji přemáhala víc a víc. Nesmí usnout! To by dopadlo… Jenomže ač se do bdělosti nutila sebevíc, co chvíli jí hlava stejně spadla a najednou…