Temnota a smích

A pak nastalo ticho. Ticho, které trvalo miliardy lidských let. A potom se ozval smích. V černé, tiché tmě nepatřičný zvuk. Jeho původce se zarazil, jak ozvěna opakovala jeho hlas.
"Kdo je tam?" zeptalo se dítě. Odpovědí mu byla jen ozvěna. Nekonečně dlouhá. Dítě vědělo, že tam někdo musí být. Jen nevědělo, kdo. Dítě znovu zavolalo. Pak se znovu nervózně zasmálo. V temnotě to zahučelo. Tohle místo nebylo stvořeno pro ozvěnu dětského smíchu. Ten zvuk tam nepatřil. Zněl tam nepřirozeně. K temnotě patřilo ticho. Chtěla ticho. Chtěla klid, který byl před příchodem dítěte. Zmiz, chtělo se ječet temnotě, jenže nemohla. Byl jí upřen dar hlasu. Mohla jen temně a výhružně hučet. Dítě se znovu zasmálo. A temnota trpěla. A to proklaté dítě se usmívalo.
"Budiž světlo." pravilo dítě. Objevil se záblesk, který prosvítil nekonečnou temnotu. Trvalo to jen okamžik, přesto však lidé stačili ve světle prožít desetitisíce let. A pak nastalo ticho.