Upírská povídka 14.

Lex s údivem shledal, že Jana pravidelně oddechuje v jeho klíně.
„Jano?“ zeptal se jemně, aby si potvrdil, zda opravdu spí.
Odpovědi se nedočkal. Vlastně se mu to krásně hodilo. Beztak bude muset za chvíli na nějakou dobu odejít. Sakra! Jak jsem na to mohl zapomenout? No nic, však ono se nic nestane, když na pár hodin zmizí. Jana se s největší pravděpodobností vzbudí až ráno, tak oč jde?
Příčilo se mu ji tady jen tak nechat o samotě, nic jiného mu ovšem nezbývalo. Sáhl po plášti, jenž ležel kousek od něj. Oheň vysušil vodu, což se mu náramně hodilo. Přehodil jej přes sebe chystaje se zvednout, pak se zarazil. Pohled upřel na bezbrannou dívku, která se k němu tiskla s tak vřelou důvěrou, až ho zamrazilo. Když spatřil její krk, upíří část zavrněla blahem a vzrušeným hláskem mu začala šeptat: Spí. Nic netuší. Nebránila by se, nekřičela by ani by neplakala. Mohl bys to udělat rychle a přitom by v tom nebyla ani kapka násilí. Nebolelo by ji to. Neucítila by NIC. Umřela by ve spánku – víc by sis mohl přát?
Ne, alespoň ne teď. Teď, zítra či za týden? Sejde na tom? Máš jedinečnou příležitost, jaká se ti už nemusí naskytnout. Mlč už!
Něžně přejel po její tváři.
„Neboj,“ zašeptal, „Brzo se vrátím.“
S tím si plášť svlékl a opatrně ji jím přikryl. Uznal, že oheň nebude plát věčně a že by si neodpustil, kdyby kvůli jeho sobectví tak lákavou kořist stihla nějaká nemoc. Věnoval spící dívce poslední pohled, pořádně přihodil do ohniště a vydal se do deštivé noci.

Janu ze spánku probral nepříjemný pocit chladu. Chvíli jenom tak ležela se zavřenýma očima a pokoušela se opět usnout, pak to vzdala. Rozmrzele zavrčela cosi o topení a otevřela oči. Tma. S úžasem si poněkud šokovaně uvědomovala, kde vlastně leží. Nebyla v pokoji. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, jak se sem dostala. Jsem to ale kráva! - zanadávala si v duchu. Její oči si pozvolna přivykaly na tmu. Rozhlédla se kolem No jo! Jenže Lex tady očividně nikde není… Hmm, asi ho už nebavilo čekat, až neuráčím probrat. Pak jí padl zrak na kus těžké látky tmavé barvy vedle sebe. On mi tady nechal plášť? Ten je ale pozorný… Ale sám se vydal do toho slejváku.
Dost dobře nevěděla, co dělat. Venku dešťové kapky ještě stále smáčely rozbahněnou půdu, takže se jí tam ani trochu nechtělo. No což, řekla si, počkám tady do rána, teď by stejně nemělo cenu někam vyrážet. Přitáhla si Lexův plášť a pečlivě se jím přikryla.

V přítmí chladné jeskyně, kterou osvětlovaly pouze tři pochodně, stál hlouček tmavých postav. Vesměs všechny byly oděny v černém plášti a poněkud pobledlé obličeje jim zakrývaly kápě. Nejvíc stranou všech postával Lex Bloodmorth opírající se o zeď. Nepřítomně zíral kamsi před sebe a ruce měl zabořeny hluboko v kapsách (Milý čtenáři, jistě se tážeš, kde vzal plášť. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí a toto patří k záhadám, které nechám nerozluštěné.).
„Vítám vás, bratři!“ oslovil postavy hluboký hlas, z něhož čišel chlad, „Jsem velice rád, že jste se dostavili v tak hojném počtu. S těmi několik – řekněme zaneprázdněnými – si to později vyřídím.“
Všechny postavy vytvořily jakýsi kruh. Ten, kdož k nim promlouval, stál nejspíše v prostředku.
„Ale raději bych již přistoupil k věci. Dovolte, abych vám představil naše dva nové bratry a jednu novou sestru!“ rukou ukázal na tři osoby po jeho pravici, které nervózně těkaly z jednoho příslušníka společenství na druhého, jakoby se obávaly, že na ně v nestřeženém okamžiku zaútočí. „Byli tak laskavi a připojili se k našim řadám.“
Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Naše poselství pokračuje zdárně. Bezpečnostní plán, s nímž přišel minulou schůzi Darkx, funguje mimořádně úspěšně a za poslední půlrok nebyl zabit ani jeden upír. Naše populace se rozrůstá každým dnem a je pouze otázkou času, kdy konečně svrhneme vládu lidí a nebudeme nuceni se schovávat“ Přestaneme být vyvrheli a tajit svojí pravou totožnost! Lidská krev nám bude k dispozici neomezeně den co den, kdykoliv se nám zlíbí…“
Ideály…prázdné fráze, jimiž můj vůdce dovede zfanatizovat davy…nedosažitelné cíle a sny. Už je to tu zase. Jako na každém shromáždění. Jenže bilance, kterou tu Scarmos uvedl je děsivá. Ani jeden mrtvý? Pak ovšem riziko podstatně vzrůstá…
Lexovi samotnému se takový plán ani trochu nezamlouval. Stačilo, že je sám upírem. Stačilo, že sám přijal úděl netvora žijícího napůl v zatracení, jenž nemá přátel ani blízkého člověka. Stačilo, že je sám závislý na lidské krvi. Nepřál by takový osud nikomu. Kdo takový život nezažil, nepochopí. Z naivní touhy zachránit si své nicotné bytí vkročí do pekla polovičaté existence. A tak to pokračuje pořád dál…
Není nic horšího, nežli být nucen pro své přežití zabíjet. Nacházet se s nemilosrdnou pravidelností ve stavech, v nichž nejsi schopen ovládnout sám sebe a zabil bys bez rozmýšlení důsledků kohokoliv. Je to uzavřený kruh, koloběh, jehož tok není schopen nikdo zastavit.
Víc bytostí, jako on by způsobilo zkázu. Jako přízraky by se potulovaly měsíční nocí a usmrcovali by každičký záchvěv života. Nikoliv z potřeby, zabíjeli by ze zábavy. Nešlo by o vraždění organizované, nezáleželo by jim na svědcích. V lidském světě by se jako mor rozšířila beznaděj a strach, jež by úplně pohltila poslední lidské štěstí a radosti. To se nesmí stát!
Scarmos právě předčítal z dlouhého seznamu jména upírů, kteří měli tento měsíc mimořádné zásluhy a on – ač se mu hlavou honily zcela jiné myšlenky – zamračeně tleskal s ostatními. Tleskal na počest krvelačných vrahů. Vítej doma, Lexi Bloodmorthe.
V duchu vymýšlel vhodný plán, jímž by Scarmosův sen odvrátil, jenže jeho mozek nemohl na nic přijít.
„Vyzívám vás, drazí bratři a drahé sestry, abyste ve svém konání pokračovali, do doby, než nebude dílo dokonáno. A nyní již bez prodlev přistoupíme k nejdůležitější části programu,“ nepěkně se pousmál a Lexe se zmocnil tíživý pocit.
Míval jej při všech podobně krutých hodech. Nerad přihlížel té odporné zábavě – a ještě s větším odporem se jí účastnil. S trochou štěstí se mu podaří nepozorovaně uniknout.
Upíři postupně opouštěli jeskyni a vyráželi na lov do lesa. Jedno je jisté. Dnešní noc je jejich řady rozšíří o další členy…

Jana už neměla, co přikládat pod ohýnek, jenž nyní dohoříval a jí – i když v létě bývají noci poměrně teplé – byla strašlivá zima.
Skvělý, fakt bezva! Teď se asi budu muset zvednout a jít do toho slejváku. Kruci! Pomyslela si rozčileně. Začala se líně zvedat. Déšť doposud zaléval krajinu mohutnými proudy vody. Bubnoval do stropu jeskyně, ale Jana si už na ten pravidelný šum zvykla. Přehodila přes sebe s trochou studu Lexův plášť tak, aby jí zakrýval i hlavu a vypravila se pro dříví.
Začala sbírat z rozbahněné země mokré větve. Ruce jí klouzaly a nesnesitelně zábly. Navíc se ani plášť neukázal jako ideální ochrana. Když nesla plnou nůši dříví zpět do svého dočasného příbytku, v křoví za ní cosi zapraskalo. Zděšeně se ohlédla. Šumění deště přehlušil její výkřik. Sotva patnáct metrů od ní spatřila vysokou mužskou postavu v kápi. Srdce se jí zběsile rozbušilo, neboť si rychle dala dvě a dvě dohromady. Upustila pracně nasbírané větvičky a dala se na bezhlavý útěk. V uších jí zvonilo. Ne, proč já?! Neměla jsem sem chodit. Měla jsem naše poslechnout. Měla jsem být hodnou holčičkou. Proč jen musím být vždy tak tvrdohlavá… Už chápu, co znamená běžet o život.
Nevěděla, jestli ji pronásleduje, bála se vůbec obrátit. Zastavila se až v jeskyni. Břicho jí bolelo, v krku škrábalo od vdechovaného studeného vzduchu a kolena se jí třásla. Právě stála tváří v tvář masovému vrahovi, tím si byla jistá. Sice jí pobyt v jeskyni nedodal kdovíjaký pocit bezpečí, hořce si však uvědomila, že nedostatek paliva má i své světlé stránky – teď v té tmě nebyla až tolik nápadná.
K uším jí dolehly krky zvenčí. Zatajila dech, zůstala naprosto strnule a v duchu počítala poslední vteřiny svého živůtku.
Na prahu jejího skromného přístřešku nezjevila tmavá silueta a Jana se instinktivně ještě víc přikrčila. Pak se ovšem oval známý hlas:
„Jano?“
„Tady jsem,“ pípla.
„Co se proboha děje?“ otázal se překvapeně Lex, když ji konečně objevil celou vyděšenou, jak se krčí u ohniště pod hejnem jeho milovaných netopýrů.
„O-on t-ta-tady byl…on…. Já ho viděla…“ mumlala jako smyslů zbavená a pořád se třásla.
„Kdo?“ zeptal se nechápavě.
„Ten-ten vrah,“ vysoukala ze sebe s hrůzou v očích.
„Víš to určitě?“
Přikývla. Lex došel k vyhaslému ohništi a zabručel:
„Dříví už není, viď?“
„Když jsem pro něj šla, tak-tak on byl za mnou a já ho upustila a…“
„Klid,“ promluvil k ní, „Jsi v bezpečí. Teď jsem tu já. Nic ti nehrozí, ano?“
V duchu se ovšem musel ušklíbnout nad svým výrokem. Začínal v té hře nalézat neskutečné zalíbení.
„Co budeme dělat? Musíme zavolat policii!“
Lex se na ni zamyšleně podíval.
„Pane?“ dodala, když se neměl k odpovědi.
„Nyní ne,“ řekl nakonec.
Zvedl se ze země a vyšel ven do noci.
„Jak to myslíte? Proč teď ne? A kam to jdete? Nechoďte tam!“
„Jano, jdu pro dřevo,“ odpověděl prostě a zase jí zmizel z očí.

Lex nasál vůni deštivého lesa. Zhluboka dýchal. Potřeboval se uklidnit. Promyslet si, co bude dělat. Jistě, zřejmě to nebyl zrovna nejlepší nápad nechávat Janu o samotě – zvláště když věděl, co jí nejspíše před chvílí hrozilo. Měl si dostatečně uvědomit, že se po shromáždění budou okolím potulovat stvoření jako on sám. S překvapením najednou zjistil, že jeho obavy nejsou způsobeny strachem o ztrátu lákavé kořisti, nýbrž strachem o ztrátu samotné Jany! Co se to se mnou v poslední době děje? Začínám být sám sobě nesnesitelným! Cožpak mohu mít nějaké city?! Já?!!!
Posbíral několik silných větví a vypravil se zpět. Jakoby ho mrzelo, že ji už zas nechal samotnou. Jakoby ho štval onen ochranitelský instinkt – v něm už léta zakrnělý. Jeho vztah k mlaďoučké dívce se začínal podobat mnohem jinému vztahu, než vztahu lovec-kořist. Ač za to sám sobě už nesčetněkrát nadával prostě…ji měl rád.

„Kde jste vlastně předtím byl?“ otázala se ho o pár minut později, když seděli u plápolajícího ohýnku a její strach se zmírnil.
Mlčel. Tvářil se, jakoby její dotaz neslyšel. Vlastně mu to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Řešil totiž zcela jiné dilema. Znova se totiž začínal ozývat dotěrný hlásek hladu. To on mu připomínal, že je pořád tím, kým je, i kdyby se snažil potlačit své upírství jakkoliv. Nejde to. Jisté je jediné. Za pár dní bude potřebovat další kořist. Nenáviděl sám sebe.
„Pane?“ naléhala.
„Musel jsem si ještě něco vyřídit, jestli ti mé vysvětlení takto stačí,“ zabručel.
Jana v jeho hlase zaznamenala podivnou únavu. Únavu ze sebe samého, ze života a zároveň určitou moudrost mlčenlivých starců.
„Tohle není správné,“ prohlásil najednou, zvedl se, a aniž by jí věnoval jediný pohled, zadíval se ven.
„Co není správné?“
„Neměla bys tady být. Neměl jsem tě do ničeho zatahovat. Sakra!“ zaklel.
„Mám odejít?“
Prudce se otočil. Ráznými kroky přešel místností k Janě. Dlaně opřel o stěnu jeskyně, takže dívku uvěznil. Vzájemně si hleděli do očí. Mohl si číst v jejích modrozelených očích jako v otevřené knize, ona z těch dvou neproniknutelných černých tunelů nevyčetla nic.
„Nesmíš odejít,“ šeptl.
Lex sklouzl pohledem k malému kovovému netopýrovi, jenž se jí ledabyle pohupoval na krku, a opět se jejich pohledy střetly.
„Pane…“ začala, ale on jí přiložil prst na rty a téměř neslyšně zašeptal:
„Mé jméno znáš, Jano.“
Užíval si té chvíle, kdy si vzájemně hleděli do tváře. On – vyškolen léty zkušeností – si dovedl zachovat kamenný výraz za každé situace, ta malá holčička však ne. Pořád měl navrch. Četl z její tváře strach i očekávání, ona viděla jen neproniknutelnou zeď. Nemohla už spatřit boj, jenž se právě v jeho duši sváděl mezi zbytečky lidskosti a temnou stránkou. Vřelo to v něm touhou. Ovšem podivnou. Takovou, jakou by mohl pochopit snad jen, psychopat. Touha zabít ji se prala s touhou políbit ji s tou největší něhou, jaké je upír schopen.
Avšak lidskost v něm – přesně ta, která mu vždycky bránila plnit Scarmosův plán – říkala rázné – Ne! - oběma zvrácenostem. Říkala, že musí tento beznadějný vztah, jehož jediným smyslem je chvilkové potěšení jeho ega a jehož výsledkem v zásadě nemůže v zásadě být nic, než bolest, ukončit. Co nejrychleji. A co nejdrastičtějším způsobem.
Pustil ji. Jana to nechápala, ale již poznala, že duše Lexe Bloodmortha je tak složitá, že ji pochopit ani nemůže. Sám to přece říkal.
Déšť ustal.
„Už přestalo pršet,“ zamumlal.
„Měla bych se vrátit.“
„Ano, chceš-li. Nebudu ti bránit.“
„Nechci, ale musím,“ sklopila oči.
Rozuměl jí. V její tváři viděl zklamání, s nímž uvítala zprávu o změně počasí.
„Půjdeme?“ zeptal se Lex zvedaje se z podlahy a Jana jenom kývla.

Kráčeli tmou. Svého společníka v černém plášti chvílemi ztrácela, neboť splýval s okolím. Bála se. Jakoby Lex její strach vycítil, trochu zpomalil a šel těsně vedle ní. Jana by ráda započala nějaký rozhovor, ale na jazyk jí nepřicházely žádné použitelné věty ani otázky.
V křoví zapraskalo. Vyjekla a samovolně se chytila muže po svém boku za ruku. Se zorničkami rozšířenými strachem vyděšeně hleděla kamsi mezi keře ostružin, kde se opět mihla postava. Nebo se jí to zdálo?
„Tam-tam někdo byl!“ zašeptala přiškrceně ukazujíc prstem k tomu místu.
Lex jí pevně stiskl dlaň a pošeptal:
„Pojď.“
„Ale Lexi, já ho viděla! To byl určitě on! Jde po mně!“
Celá se roztřásla. Došlo jí, že to, co právě vyslovila, zní jako dost možná varianta.
„Uklidni se, nikdo tam nebyl, nikdo ti o život neusiluje. A navíc – domníváš se, že bych někomu dovolil, aby ti ublížil? Jsem dost velký parchant, ovšem se svými hranicemi a mantinely.“
Nevěděla, jestli jí dodaly klidu samotná slova či tón, jakým to řekl, avšak i tak se nepřestávala otáčet.
Cesta jim ubíhala neuvěřitelně rychle, alespoň se to tak zdálo Lexovi. Doslova se snažil užít si každý okamžik, který trávil s Janou, neboť jak lidskost poručila, šlo o okamžiky poslední. Hlavou mu hýřila spousta zvláštních myšlenek, v nichž figurovala hlavně ona. Ale ač si to vyvracel, jak chtěl, došel k jedinému závěru – nechce ji zabít. Nedokáže to. Nesmí.
Zastali pár metrů před jejich chatou. Janě vyschlo v krku. Zmohla se jen na zašeptání:
„Kolik je hodin?“
„Řekl bych, že něco kolem tří.“
Lexův hlas zněl také trošičku jinak. Chraplavěji.
„Brácha už určitě spí,“ vyslovila první, co jí přelétlo myslí. Její společník moc nevnímal obsah její mluvy. Fascinovaně se díval na její oči. Oč, v nichž se zrcadlil obdiv, důvěra, pokora a… láska? Nikdy se na něj nikdo takovým způsobem nedíval. Pocítil – světe div se – nutkavou touhu přivinout ji k sobě, políbit a nikdy nepustit… Jenže on je upír a ona smrtelník. On je sériovým vrahem, ona nevinná dívka. A v neposlední řadě je jeho věk o pár desítek čísel vyšší, zatímco jí může být něco kolem šestnácti. Ne, lidskost má pravdu. Nesmím!
„Uvidíme se zítra?“ upřela na něj důvěřivý pohled.
Ne! – říkala lidskost – už nikdy se neuvidíme!
„Přijď ve standardní čas na standardní místo.“
Tvář se jí rozzářila. Cožpak by ji mohl zklamat?
„Moc ti děkuji, Lexi. Já…“
„Nic neříkej, Jano. Jdi,“ zarazil ji.
„Dobře, takže…ahoj.“
„Měj se hezky, Jano,“ zamumlal a díval se, jak její silueta zvolna mizí ve tmě. Jak obratně šplhá k pootevřenému oknu své ložnice tiše jako kočka.
Sbohem! – řekl v duchu a vydal se pryč.