Na křídlech motýlů

Poznámka: Tohle jsem už jednou přidávala. Ale už tenkrát, když jsem za první verzí udělala poslední tečku, jsem věděla, že se k tomu jednou vrátím. Existuje to ale nezávisle na mé vůli, takže někteří z vás možná budu překvapení tím, co se z toho nakonec vyklubalo...

Začalo to kdysi dávno. Mohlo mi být tak pět, určitě ne víc. Máma mi tenkrát řekla, že mě vezme na procházku, ale že o tom nesmím nikomu říct. „Slibuješ?“ zeptala se tenkrát. Vážně jsem přikývla a jako důkaz, že to myslím vážně, jsem zvedla dva prstíky a zamumlala: „Přísahám!“
Ona se jen usmála a pohladila mě po vlasech. Dělala to často. Kdykoli jsem za ní přiběhla a ukázala jí svůj nový obrázek nebo jí donesla kytičku. Vidím to až teď, zpětně, ale v tom jejím úsměvu se skrývala i bolest. Bolest z něčeho, co jsem jako pětileté dítě nemohla chápat. A možná to pořádně nechápu ani teď. Je ještě spousta věcí, které se přede mnou skrývají, a možná je to tak dobře. Jistě ale vím, že to místo, kam mě tehdy vzala, nebylo na Zemi. Možná bylo v nějakém paralelním světě a možná bylo stovky světelných let vzdálené od naší Modré planety…
Tráva tam měla tu nejjasnější barvu, nebe se skrývalo v pravé nebeské modři. A těch kytek a motýlů… byla to nádhera. Moc dobře si pamatuji ten pocit, kdy jsem tam jen tak běhala a představovala si, že jsem princezna. Pobíhala za motýly, tleskala ručkama a volala: „Maminko, chyť si mě!“
Ale všechno, co je příliš krásné, má svou temnou stránku. I tohle místo ji mělo. A její tajemství přede mnou odhalil jeden z těch krásných motýlů. Ten, který mi připadal tak nevinný a kouzelný…
Běžela jsem za ním a vítr přede mnou odnášel matčina slova, která se mě snažila varovat. Byla jsem zaslepená těmi pestrobarevnými křídly, která se jako zázrakem objevila i na mých zádech a já letěla a letěla.
Proletěli jsme spolu nad loukou, polem a vletěli do hlubokého lesa. Tentokrát jsem se nebála. Jindy bych se mámě běžela schovat pod sukni, ale ta křídla mi přinášela nejen volnost, ale i odvahu. Až když se přede mnou les otevřel a odhalil malou mýtinku, začala jsem se bát. A byl to opravdový strach. Ne ten dětský, ze tmy a temných stínu. Byla to ta podivná úzkost a bezmocnost, pocit, že od teď už za nic nemůžu já. Že se stanu součástí něčeho, co se mě nebude ptát, jen říkat „Udělej to!“
A tak jsem to udělala…
Uprostřed paloučku se do nebeských výšek tyčil růžový keř. Byl obrovský a majestátní, obsypaný temně rudými poupaty. A ty růže… třpytili se na nich
(slzy)
kapky rosy, i když sem vůbec nepronikaly sluneční paprsky; a ta jejich barva mi tolik připomínala
(krev)
barvu vlčích máků…
Musela jsem si jednu utrhnout. Musela jsem ji donést mamince a říct: „Tohle je pro tebe! Schovej si ji na památku!“
Bylo mi pět a zároveň jsem už byla dospělá. Stával se ze mě někdo jiný. A jakmile mi květ zůstal bezmocně ležet v dlani, ten pocit se ještě umocnil. Kolečka tisíce let starých strojů se zase začala otáčet a ke mně v nějaké, kouzlem zesílené ozvěně dolehl maminčin zoufalý hlas: „Hlavně netrhej ty růže, Fate! Ty růže ne!“ a v zápětí její slova přehlušil úplně jiný hlas. Zvuk tolik nepodobný smíchu ze mě zase udělal tu malou holčičku. Zase jsem se začala bát, ale už bylo pozdě…
A ten večer, jsem ji poprvé viděla umírat…

S nacvičeným pohybem ruky otevřela těžkou kovovou bránu a celý svět nechala za vysokou zdí. Tady to bylo jiné. Vládly tady jiné zákony, žili tady jiní lidé…
Neměla tohle místo ráda. Ve skutečnosti ho nenáviděla, šlo si vlastní cestou, bralo si, co chtělo. A přesto sem chodila téměř každý den. Byl tady totiž někdo, na kom jí moc záleželo.
Cestou minula spoustu křížů, mramorových andělů s časem zlámanými křídly a popraskaných kamenných náhrobků, ozdobených prázdnými písmeny, připomínajícími, že pod sebou skrývají něco, co kdysi mělo svůj význam.
Pod nohama jí šustilo listí, kterým se úmyslně snažila přehlušit ty tisíce hlasů, které k ní doléhaly. Nechtěla je poslouchat, nebyly ani skutečné. Vytvářela si je její vlastní fantazie v naději, že mezi nimi zaslechne ten jeden konkrétní. Ten, který už existuje jen ve vzpomínkách…
Pomalu došla až dozadu, do míst, kde u hřbitovní zdi stál náhrobní kámen. V místě, kde se zapouštěl do země, ležela seschlá rudá růže a číslice obtažené stříbrnou konturou oznamovaly světu, že osoba, schovaná mezi hlínou a kamením, je mrtvá už téměř patnáct let.
„Podívej, co jsem ti přinesla,“ zašeptala dívka opatrně, jako by se bála, že svou matku vzbudí, a vytáhla z tašky květ, tepanou růži, temnou jako noc…
„Tahle už ti neuvadne. A je stejná jako ta naše. Moje… ta taky nikdy neuvadla, pamatuješ?!“

Začala jsem tenkrát brečet, navštívila mě jedna z těch oprávněných, opravdových obav… a ona přiběhla a začala mě utěšovat. Opakovalo se to noc co noc. Pak, když už jsem věděla, že ty sny jsou teď mou součástí, přestávala jsem se bát, ale stejně jsem plakala… jen proto, aby vždycky přiběhla a já se mohla ujistit v tom, co jsem stejně věděla – že žije. Jenže jednoho večera nepřišla…
V tu chvíli mi zase nebylo sedm, ale byla jsem dospělá. Myslela jsem si, že strach už mě ničím nedokáže překvapit, ale zase mi nastavil novou tvář. Pořádně jsem do ní neviděla, ale stejně jsme se dokonale seznámily…
Tenkrát jsem svou maminku viděla naposledy. Bezbranně tam ležela, jednu ruku položenou na srdci, druhou podélně vedle sebe… na rtech lehoulinký úsměv, vlasy rozhozené po polštáři a pleť bledou jako měsíční světlo… vypadala úplně jako anděl a já nemohla uvěřit, že je mrtvá… ale bylo to tak, nechala mě tady. A teď se sama sebe snažím přesvědčit, že by to tak bylo, i kdyby se ten květ nikdy nedotkl mých prstů.

Nezdržela se dlouho, táhlo ji to domů. Pohladila náhrobek a zašeptala, „Budu muset jít…,“ postavila se, udělala několik malých krůčků směrem pryč a pak se ještě ohlédla. Chtěla říct něco jako poslední rozloučení, cosi jí říkalo, že se něco stane, ale nakonec to neudělala. Nechtěla být patetická.
Hlavou jí prolétlo vědomí, že tu jednou bude trávit víc času, než by chtěla. Třeba sem pak bude chodit Bryan. Za ní… Nemohla se však zbavit myšlenky, že ten tady bude ležet ještě dřív než ona. Poprvé si tím však vůbec nebyla jistá. Ještě stále nechápala, jestli jejich setkání byl osud nebo jen nějaká hloupá náhoda. Jestli to všechno měla vidět a být toho součástí nebo to byl náznak toho, že možná ne všechno je předem určeno. „Poprvé bych chtěla vědět a nevím,“ napadlo ji a pak se už konečně otočila a vydala vstříc všemu, co už na ni za rohem s nedočkavostí čekalo. I se svou schopností otáčet životy naruby.

Po tom „dospělém pocitu“ vždy přišel „pocit naprosté prázdnoty“. Bylo to, jako kdybych uvnitř zmrzla. Trvalo to však vždy jen chvíli, alespoň mě to tak vždy přišlo. Ta bolest, která obvykle dorazila jako poslední, totiž byla nekonečná.
Ale tenkrát to bylo jiné. Všechno bylo jinak. Jako kdyby se černá změnila v bílou a bílá v černou…
Byl to celkem normální den. Jako obvykle poprchalo, všechno se topilo v mlze a slunce se skrývalo kdesi hluboko ve svém oblačném závoji. Procházela jsem parkem a nevnímala nic než ten jemný deštík, který mě hladil po tváři. Dělávala jsem to docela často. Lítala jsem přitom ve světě, ve kterém platila má pravidla a nebyly tam žádné vize, které by mi ničily život. Byl to můj svět, do kterého náhle zasáhl úplně cizí kluk.
Jednoduše jsem do něj vrazila. Bylo to jako vystřižené ze scénáře romantického filmu. Jednou jsem mu to i málem řekla…
Okamžitě jsem se začala omlouvat a udělala asi největší chybu svého života – podívala se mu do očí. Přišlo mrazivé chvění a roztřásla se mi kolena. V hlavě mi začalo hučet a přestala jsem vnímat okolí. Neznamenalo to však, že jsem potkala svou osudovou lásku. Byla tady. Další proklatá předzvěst budoucnosti, která bude všechno; jen ne hezká.
Svět zčernal a nebylo nic. Nic, než jedna maličká postavička krčící se uprostřed prázdnoty. A já to všechno sledovala, byla jsem vzdálenou součástí toho obrazu. Součástí, která nemůže zasáhnout. Oči jsem mohla zavírat, jak jsem chtěla, a stejně to nepomohlo. Bylo to ve mně, jako každá z těch prokletých vizí, které přišly s tou „požehnanou“ růží.
Tou postavou nebyl nikdo jiný než Bryan, ale to, že se tak jmenuje, jsem v tu chvíli ještě nevěděla. Z ničeho nic se zvedl a začal se dívat do míst, kde nejspíš odhadoval nebe. Natáhl před sebe obě ruce a z dlaní mu náhle vytrysklo bledé, ale přesto oslepující světlo. Přivřela jsem před ním oči, a když jsem byla zase schopná vidět normálně, před Bryanem se rýsovala brána utkaná z měsíčního světla jeho dlaní. Stál pár krůčků před ní. Natáhl ruku. Viděla jsem, jak něco šeptá, ale nerozuměla jsem tomu. S viditelným úsilím zatlačil a jedno z křídel těch mohutných dveří vedoucích bůhvíkam, se pootevřelo. Do Bryana se opřel dost silný vítr, který sebou nesl sněhové vločky, ale on se ani nehnul. Otevřel i druhou část dveří a nechal je tak. Chvíli tam stál a pak poodstoupil, jako by někomu uhýbal. Jenže komu už jsem nezjistila. Vše se přede mnou rozplynulo a já byla zase zpátky. O kus jiná, ale zpátky.
A uvědomila jsem si, že toho kluka se nesmím pustit. I když jsem ten svůj dar nenáviděla, protože mi zabil matku, vždycky se mě snažil před něčím varovat nebo mě na něco upozornit. A tak jsem s Bryanem zůstala…

Dveře tiše klaply, klíče zarachotily, když dívce spadly na zem.
„Kde jsi zase byla?!“ ozvalo se naštvaně zevnitř bytu. Fate jen protočila oči. Už to tady bylo zase. Zase jeden z těch seriálových rozhovorů, napsaných béčkovým scénáristou. Zajímalo ji, co všechno dnes vypil… ale nezněl moc opile. Rozhodně ne tolik jako obvykle.
Zula se, svlékla si kabát a došla až do obývacího pokoje. Šla pomalu a tiše, protože občasná bolest hlavy jí ještě pořád připomínala, co se stalo, když naposledy „porušila pravidla“. Nejradši by se sbalila a utekla od něj. Ale nedokázala to… cítila vůči němu jakousi zodpovědnost. A možná nejen vůči němu.
„Na hřbitově!“ odpověděla, když otevřela dveře, „jako vždycky,“ chtěla ještě dodat, ale rozmyslela si to. Stačil jediný pohled, aby pochopila, že jí stejně nevěří. A dvě prázdné lahve vína jí radily, ať raději nic neříká.
„Tak na hřbitově…“
„Bryane, nech toho!“
„Bryane, nech toho!“ zopakoval po ní tak ironicky, až měla chuť jít a jednu mu vrazit. Jenže to udělat nemohla… „Moc dobře víš, že ti to nesežeru! Tak kde jsi byla, co?! Zase s ním?!“
Nenechá si to vysvětlit. Nikdy. Mohla by se zbláznit, ale on by jí stejně nikdy neuvěřil.
„Víš co, lásko?! Skončíme to, jo? Nemá to cenu!“ prohlásil jako by mezi řečí, zatímco vstával, „sbal si svý věc a vypadni!“
Fate se jen zatřásla, věděla, že tohle dříve nebo později přijde. „Uklidni se! Zase jsi pil! A…“
„Neříkej mi sakra, co mám dělat! Posbírej si ty svý zkurvený věci a vypadni!“
„To nemůžeš!“
„Ne?! A proč bych nemohl? Nepatříš snad mezi ty hysterický husy a nezačneš mi teď vykládat, jak mě miluješ, že ne?!“
„Kolik sil by tě stálo snažit se mě pochopit? Nebo mi věřit? Důvěra? Rozumíš tomu slovu?“
„Ou, pardon, slečno nepochopená! Zapomněl jsem, že ti nesahám ani po kotníky!“
„Takhle nemluv!“
„Ne? A jak bych s tebou měl mluvit, hm?!“ zakřičel a chytil ji pod bradou. Zalapala po dechu a začala ho pěstmi bušit do hrudi. Ale byl silnější a nedělalo mu žádný problém volnou rukou chytit obě její. Postupovala dozadu, aby ji tolik nedusil, ale udělala jen několik kroků a narazila do stěny.
„A kam utečeš teď, miláčku?!“ zašeptal jí do ucha a pak se rozesmál…
Stál tam před ní, držel ji pod krkem a podivně se usmíval. Změnil se. Nebo něco v něm… a pak to všechno uviděla znovu, okamžiky, které jí nejvíc změnily život… v těch jeho bezedných očích…
Její nejlepší kamarádka stojící v plamenech, smutně se usmívá a mává do prázdna. Jako by Fate viděla, ale ona tenkrát byla daleko. Příliš daleko na to, aby ji stihla včas varovat. *** Její matka tiše leží ve své posteli - jednu ruku položenou na srdci, druhou podélně vedle sebe… na rtech lehoulinký úsměv, vlasy rozhozené po polštáři a pleť bledou jako měsíční světlo… vypadá jako anděl. *** Její otec zrovna křičí na její matku a vyčítá jí, kde zase byla. „To bys nepochopil!“ odpoví. „Tak nepochopil!?“ zasměje se, „To ty nic nechápeš!“ *** Dětský slib, braný tak vážně, jak jen ho mohlo malé dítě chápat a jeden malý výlet. *** A najednou něco nového. Ten kouzelný kraj, do kterého ji kdysi vzala matka. Ale tentokrát tam nebyly ony dvě. Stál tam Bryan. Vítr mu cuchal vlasy a v očích se mu odráželo sluneční světlo. Na zádech měl křídla. Dvě krásná barevná křídla, měnil se v motýla. A pak letěl k lesu a k růžovému keři… *** Poslední obrázek, než se zase všechno rozplynulo v nenávratné temnotě: Bryan stojící před bránou, hystericky se směje a říká: „To ty nic nechápeš, Fate! To ty máš problém!“

Bylo to tady už tisíckrát. Sled obrazů bez jakékoli souvislosti lítající před mýma očima. Hlasy lidí, které jsem nikdy v životě neviděla, a které mi našeptávaly, co mám udělat. Jenže s Bryanem to všechno bylo jiné. Zvláštní…
Chvíli se mi zdálo, že chápe všechno a chvíli zase, že vůbec nic. Možná, že jsme jeden před druhým hráli tu dětskou hru na schovávanou, ve které nešlo ani tak o zapikání jako o život. A přes to, jak jsme se každý snažil skrýt své vlastní tajemství, nevšímali jsme si, že ten druhý cosi skrývá také.

Naštvaně rozkopla pečlivě shrabanou hromadu. Uvolnil se zápach tlejícího listí, které se bez jakéhokoli významu rozlétlo do všech stran, pro ni však svůj význam mělo. Pro ni mělo svůj význam úplně všechno. Viděla v tom listí víc, než jen starý barevný „kabát“ listnatých stromů… a zvláště teď to pro ni byl asi jediný prostředek, skrz který ze sebe mohla vybít svůj vztek. Nebo zoufalství, nosící jeho masku.
Vybrala si další hromádku a udělala přesně to samé, jako před chvílí. Nezdálo se, že by to nějak uklidňovalo, ale naplňovalo to škodolibou radostí, že člověk, který všechno listí shrabal, bude muset svou práci zopakovat.
Tohle by bylo jasné každému a nemusel by k tomu mít žádný zvláštní „dar“. Stačila by mu troška logiky. Jenže Fate měla obojí. A obojího měla plné zuby…
Na chvíli za sebou nechala Bryanovo tělo, ležící v obývacím pokoji páchnoucím po cigaretách. Zapomněla na krev stékající na koberec prosáklý laciným vínem. Nepřemýšlela nad tím, co udělala, ani jak se jí to povedlo. Byla to jedna z těch věcí, které se naučila brát tak, jak přicházely. Ať už byly jakkoli výjimečné. To, co jí vrtalo hlavou, bylo, co všechno má Bryan společného s jejími růžemi a s jejím darem.
Nepřišla na nic. A nakonec došla k závěru, že bude nejlepší se vrátit. Protože on by si ji stejně našel. A tak ho probrala a pomohla mu vstát. Vyčistila mu ránu a přelepila ji obvazem. Uložila ho do postele. Pořád ještě byl cítit vínem, ale měla pocit, že už vystřízlivěl. Aspoň částečně… Ani jeden z nich však nekomentoval, co se stalo. Nebyla to jejich první ani poslední hádka a Fate si byla jistá, že záblesky byly jen a jen její. Měl pravdu, to ona má problém...

***

Nepamatuju si na své rodiče, nevím, odkud jsem se vzal. A občas pochybuju, jestli jsem vůbec nějaké měl, i když to asi bude znít hloupě. Nejstarší a nerozmazané vzpomínky mám na to, jak jsem neustále odněkud utíkal. Do fantazie a do neskutečna, později, kdy mě dětská fantazie začala opouštět, alespoň do nejvzdálenějších koutů domovních zahrad. A teď utíkám od ní a k ní. Ještě stále jsem se totiž nerozhodl, jestli ji víc miluju nebo víc nenávidím.
Jednou se prý zabijeme…

Ráno ho probudila neskutečná bolest hlavy. Na moc si toho nevzpomínal, přišla domů a on po ní něco křičel. Snažila se bránit, a pak už jen mlha.
Ležela vedle něj a tiše oddychovala. Na chvíli ho přepadla nutkavá touha ji obejmout, ale potlačil to. Něco mu říkalo, že po včerejším večeru by to nebylo to nejvhodnější. A tak se raději zvedl, dal si studenou sprchu a oběma nachystal snídani.
Fate se probudila až dlouho, dlouho po něm. Mlčky si sedla ke stolu, ani se na něj nepodívala, ale snídani přijala. Pochopil však okamžitě, že k usmíření stačit nebude.
Tvář měla ještě trošku oteklou a ve starém vytahaném tričku nebyla zrovna nejpřitažlivější, ale stejně měl najednou chuť ji políbit. I pro tentokrát si to však rozmyslel. Sám nechápal, co ji s ním vlastně drží.

Tenkrát v parku jsem ji neviděl poprvé, to bych mohl odpřísáhnout. Za nic na světě si však nevzpomenu, kde a kdy jsme se setkali poprvé. Šla zamyšlená po chodníku, přímo proti mně a já najednou věděl, že nesmím uhnout. Že pokud se ta holka nestane součástí mého života, nebe nám oběma přepadne přes hlavu.
Nebyla nijak zvlášť krásná, ale něco z ní vyzařovalo. Doteď ještě nechápu co to je, protože někdy je tak zoufale obyčejná… ale někdy, když postaví tu zeď. Když se sama vrací z venku, když mě někdy uprostřed noci probudí její výkřiky, to je někým jiným. A možná proto ji tak nenávidím, protože v tuhle chvíli vždycky pochopím, že mi nepatří a nikdy ani nebude.

Ten den strávili celý spolu. Fate na něj ani jednou nepromluvila, ale každou chvíli měl pocit, že mu chce něco říct. A neměla to být jen obyčejná věta. Jenže buď jí za to nestál, nebo na to nikdy nenašla dostatek odvahy. Ale nejen tímhle byl ten den zvláštní.
Někdy v půlce odpoledne mu v hlavě zazněl hlas. Nejdřív to přičítal výplodu vytvořenému z toho celodenního ticha, ale když se ozval podruhé a pak ještě potřetí, začalo mu docházet, že se něco děje. Blázním, říkal si a vůbec se mu to nelíbilo. A Fate vedle něj chodila, vrhala podivné pohledy a vytvářela v něm pocit, že ví něco, o čem on nemá ani tušení. Pletl se, šeredně se pletl. Fatiny pohledy byly podivné, to ano. Ale plné děsu, protože moc dobře chápala, že se začíná něco dít. A ona o tom snad poprvé nevěděla…

Nechápu, jak mi mohlo dva roky unikat to její blouznění. Ta pravidelnost, která v tom všem byla. Všechny její nálady se střídaly ve stejném sledu za sebou. Stejně jako ty moje. Když Fate byla smutná a skleslá, já jsem byl vzteklý. Když ona netečná, mě zachvacovaly přívaly lásky k ní… náš vtah byl opravdovou harmonií. Ten někdo to vymyslel fakt moc dobře. Ale…
A taky, proč do toho ta zatracená holka musela zatáhnout zrovna mě? Vždyť takových jako já musely být miliony. Jenže mě do toho nezatáhla Fate, bylo to tak, i když jsem vinu dával vždycky jí. Snad v tom bylo mnohem víc než jedna zdeptaná holka a zhýralý kluk, který vždycky hledal odpovědi v alkoholu.

***

Sníh. Byla ho spousta. Ozval se výkřik. Úlek a ztráta kontroly. Na chvíli nic, jen tma… A pak až tiché pípání přístrojů a její nešťastný obličej.

Bylo to v zimě. Toho dne se setmělo ještě dříve než obvykle. Snad v předzvěsti toho, co se mělo stát. Fate se přestala toulat a Bryan pít a dokonce vypadaly docela spokojeně. Bylo to jako to pověstné ticho před bouří. Jenže místo bouře přišla vánice.
Do Vánoc chybělo pár dnů, jenže Bryana už se nijak nedotkly. Na zledovatělé silnici cestou do práce dostal smyk. V plné rychlosti narazil do auta jedoucího v protisměru. Řidič v druhém voze byl na místě mrtvý. Bryan sice převoz do nemocnice přežil, ale jeho život už pak trval jen několik dní. Fate celou dobu seděla vedle něj, vystrašená z toho, co se to zase děje. Tohle nebyl Bryanův úkol ve hře. Nemohl být… on nebyl žádná postava ve vedlejší roli, to kolem něj se točil děj. A tyhle postavy ze scény nemizí předčasně…
Pozorovala slábnoucí světlo v jeho očích, když je na pár minut otevřel. Nedokázal mluvit, ale Fate slova nepotřebovala. A snad o ně ani nestála. Celé ty dva roky se snažila sama sebe přesvědčit, že jí na Bryanovi nezáleží, že ji k němu váže jen ta pitomá vize, ale sama moc dobře věděla, že to tak nikdy nebylo. Celou tu dobu to byl jediný člověk, který jí zbýval. A teď byl taky pryč. Nebo za pár minut bude…

Už nebrečela. Snad ani neměla proč. Šla prázdnou chodbou, za zvuku svých kroků a dívala se do země. Ztracená v jakési podivné nepřítomnosti. Vytrhl ji až náraz. Objetí mladého doktora ji zachránilo před pádem. Byl stejně ztracený jako ona…
Zachytila jeho pohled. Usmál se na ni. A jí se podlomila kolena. Žádná vize. Žádné děsivé obrazy. Žádná osudovost, jen náhoda. A neskutečný pocit úlevy. Rozesmálo ji to.
„Omlouvám se,“ zašeptala a nechala se pozvat na kafe.
Tak k tomuhle to celé vedlo?!