Černý Anděl

Horké slané slzy ji stékaly po tváři, hledaly si cestičky dolů a pak padaly tak dlouho dokud nedopadly a neroztříštily se o dlažební kostky. Zmateně si razila cestu černou tmou. Zakopávala o uvolněné dlaždice a trsy trávy, která si našla místo ve škvírách.
Došla na konec města a začátek lesa. Normálně by se do těchto míst v tuto noční dobu neodvážila, ale teď ji to bylo úplně jedno. Čím hlouběji šla, tím více se cítila v bezpečí. V dálce slyšela houkat sýčka. Slyšela i tiché našlapování laní. Naslouchala šumění stromů, poslouchala jejich příběhy, které si svou řečí vedli. Slzný důl již dávno vyschl. snažila se být co nejdále od lidí, od starostí, od bolestí, ale před ní se ukrýt nemohla! Ta bolest svírala její srdce. Svírala a nechtěla pustit!
Dívka by nejraději v mukách řvala, ale majestátný klid lesa se prostě nedal porušit. Chtěla si sednou na jeden z pařezů, ale ten se pod ní rozpadnul, tak jako její život.
Vždyť ještě nedávno byla veselá, usměvavá a bezstarostná holka.Teď ji život štval. Nikdo ji nerozumí. Vždyť každý je přece nějaký! Znovu se rozvzlykala a po tváři se ji opět kutálely slzné hrášky. Neměla nikoho, komu by se mohla svěřit. Ona totiž nesměla! Nemá nikoho kdo by ji utěšil, obejmul.Kdo by ji pohladil . Jen jemný vánek se teď hrá s jejími ohnivými vlasy. Jen vánek něžně líbá její rty.
V Srdci jako v duši je prázdno, tak jako v studni na Sahaře, toužící aspoň po kapce vody, po kapce naděje a života.
Vždycky věděla že je jiná než ostatní. Chtěla být jako oni. Užívat si života a né život ostatním brát. Nechtěla být taková, ale bylo to její poslání.

Povzdechla si. Naposled se rozhlédla kolem sebe. Roztáhla černá havraní křídla….a Vzlétla.