Osobnost Nemrtvých 2

Dveře se rozletí. V nich pětadvacetiletá divoká holka. V jedné ruce svírá nějaké sešitky, v druhé pytlík s čímsi neidentifikovatelného. Po obsahu se raději nebudu pídit.
„Posaď se,“ nabídnu ji židli naproti mně. Roztržitě se usadí do celkem pohodlného křesla imitující dobu renesance. Sešity a pytlík si srovná do klína, sklopí zrak a čeká co udělám. Je si jistá, že se mi příčí její pozdní příchody. Čeká až ji seřvu jak Alíka, i když moc dobře ví, že hlas zvyšuji jen málokdy a jen když je to opravdu nutné. Každý čeká kdy vybouchnu, avšak i když to ve mne vře, musím v sobě krotit své zvíře, a tak místo bouřlivého chování používám chování chladné, čímž mnohé ještě víc znejistí a neví co ode mne očekávat. Kouknu z okna, pozoruji opozdilce chvátající do školy, a snaží se přicházet nenápadně, abych je náhodou nepotkala, ale na ně teď momentálně nemám náladu. Mám teď důležitější věc na práci. Jsem zády otočená k Marceli a snažím se jí dostat do podvědomí. Cítím velký neklid, strach, úzkost, smutek. To je zvláštní, zřejmě se stalo něco co ji hodně poznamenalo. No, pokusím se nezlobit se na ní kvůli jejímu příchodu. Raději zjistím příčinu jejího chování, to mnohdy napoví více věcem. Klidným krokem dojdu ke svému stolu, usednu za něj a zapálím tři svíčky. Marcelka mě mlčky pozoruje. Zdá se být již o něco klidnější. Vkládám do ní trochu klidu. Nevím totiž jak moc ji znovu rozruší to co mi poví. Ona to musí někomu říct, jinak by se tu spíše složila. ´nečti ji tolik, ptej se přímo´ pokárám se.
Zpříma se na ní kouknu, uhýbá pohledem, oči má uslzené.
„Nebudu se zlobit, že jsi opět přišla pozdě. Vidím na tobě, že tvůj důvod, proč jsi přišla pozdě je pádný.“ usměju se na ni. I v její tváří se zaleskne vděčný úsměv, ale stále mlčí. toš sakra, holka, řekni mi to už konečně! Zvednu se. Tázavě se na mě podívá.
„Dáš si kafe?! Nebo něco jiného?!“
„Ne děkuji.“ Je skromná, ale přesto ji naleju sklenku temně rudého vína. Číši postavím před ni na stůl. Po tváři ji sklouzne slza. Druhá. Přišoupnu si k ní svou židli. Pevně ji obejmu, aby věděla že není zde sama. Vděčně se usměje a ještě víc se rozpláče.
„Na, tady máš.“ podám ji kapesník. „A povídej co se stalo.“
„Moje sestra se už dva dny nevrátila…“
„Ale to ještě nic neznamená! Určitě se vrátí, uvidíš…“ snažím se ji utěšit, ale ještě víc ji rozpláču. Hm, takže chyba bude jinde.
„Ne, nevrátí. Už nikdy se nevrátí.“ další příval slz, a mě dochází, že tady opravdu není něco v pořádku.
„Dneska ráno ji našli. Na jedné z těch zapadlých ulic na druhé straně města. Myslím, že to byla ta ulice co vede pak dál k tomu hrádku v lese. Ležela tam, v krvi. Po těle měla mnoho škrábanců, hluboké rýhy. Vypadala děsně. Viděla jsem ji tam. Když ji přikrývali, zpanikařila jsem. A utekla tady do školy. Myslela jsem, že přijdu ne jiné myšlenky. Mýlila jsem se. Nejde to.“