Upírská povídka 15.

V honosném obývacím pokoji – ne nepodobnému malému zámku – seděl v pohodlném křesle unavený muž. Díval se do plamenů v krbu a popíjel červené víno. Jakoby na jeho tváři po dnešní noci přibylo vrásek. Nepůsobil tak nebezpečně, jako venku. Neměl již nasazenou svou chladnou masku tajemného samotáře.
Lex Bloodmorth přemýšlel o budoucnosti. Chmp! Jak ironické! Jak já mohu přemýšlet o budoucnosti? Měla by pro mě cenu jedině v případě, že bych nebyl tím, čím jsem. Za desítky let mého stižení prokletím se v podstatě nic nezměnilo. Čas se zastavil. Dny plynou pořád jednotvárně, jenom má nenávist k sobě samému neustále roste. Dost by mě zajímalo, zda někde na této planetě žije větší hajzl, než já. Asi sotva.
„Sakra!“ zařval a vší silou praštil skleničkou o zeď.
Ozval se zvuk tříštícího se skla, jenže moc ho to neuklidnilo. Kam jsem to dospěl? Rozbíjím své věci? Já? Já, kdož vždy zvládal naprostou sebekontrolu? Mé hrátky mají zjevně na můj rozum negativní účinky. S povzdechem se zvedl z křesla, aby uklidil střepy. Věděl, že to, co se chystá Janě udělat, bude pěkná sprosťárna, věděl, že ho bude nenávidět a proklínat, věděl, že bude plakat. Zasadí jí ránu, jakých jí sám život zasadí ještě desítky. Bylo mu jasné, co musí udělat. Zmizí. Zachová se tak, jak by se zachoval i dle svých pubertálních studentů. Možná by ji měl ještě ranit pořádně pichlavým slovem, ale na to mu již nezbývala síla. Beztak to bude pro oba dosti bolestivé.

XXXXX

Již od rána se Jana cítila jako ve snách. Hřál ji velice příjemný pocit, na všechny se usmívala a čišela z ní dobrá nálada. Tak tohle je ta láska, o níž všichni mluví?
Rodiče ještě pořád pociťovali jistý nesouhlas, když jim oznámila, že se půjde projít, avšak nakonec ji pustili. Byla jim za jejich důvěru vděčná. V duchu měla přání potkat Lexe Bloodmortha. Zdálo se jí, že čas se nesnesitelně vleče.
Procházela se po louce nad chatou a myšlenkami bloumala kdesi ve včerejšku. Kolik se toho jen událo? Jenže lásku, co se jí očividně snažila proniknout do srdce, vehementně odháněla. Zas budu zamilovaná do někoho k tomuto účelu absolutně nevhodného. Zas budu mít krásný, leč imaginární vztah. Jistě, doteď mi stačil. Doteď mi byl jediným, účinným východiskem, abych nepropadla depresi, abych se nezbláznila. Nyní mi takový vztah stačit nebude.
„Tady jseš!“ ozvalo se za ní.
Polekaně es otočila. Stál tam Vašek a výraz jeho tváře nevypadal zrovna láskyplně. Z očí mu sálal chlad a ruce zatínal v pěst.
„Jé, ahoj!“ zašveholila rozpačitě.
„Si mi to mohla říct! Dělalas ze mě akorát blbce!“ vyštěkl.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Že nevíš? Tak já ti rozjasním paměť! Moc dobře jsem tě viděl v tý restauraci s tím…chlapem!“
„No a?“ zamračila se, „To si nemůžu s někým ani vyjít na večeři nebo co?“
„Vždyť je starý!“
„To není pravda! Chováš se jako pitomec! Jako bych ti patřila! Mezi námi přece nikdy nic nebylo!“
„Mohlo by bejt, kdyby ses nenechala sbalit takovým cizákem!“
„Co ty o něm můžeš vědět?!“
„A co ty?“ oplatil jí.
„Tato diskuze nemá smysl. Buď mi řekni, co chceš nebo zmiz!“
„Nedáš mi ještě jednu šanci?“
„Cože? Ne!“
Otočila se k němu zády v domnění, že celou věc uzavřela. Stalo se to ráz na ráz. Popadl ji zezadu a surově s ní praštil o zem.
„Co děláš?“ vyjekla.
Obrátil ji tváří k sobě.
„Mám toho dost, slyšíš? Proč se asi celé ty roky snažím?!“ supěl jí do tváře, „Abys mi dala kopačky? Tak to ne! Sama sis o to řekla!“
Jana neměla ponětí, co hodlá dělat. Takového ho ještě nezažila. Najednou Vašek vyjekl bolestí a ona nemohla uvěřit vlastním očím. Muž oděn v černém se zřetelnými jizvami v obličeji držel Vaška za ramena několik centimetrů nad zemským povrchem.
„Takhle es chová k slečně, chlapečku?!“ zavrčel mu to tváře a zatřásl jím.
Vašek zřetelně pobledl. Bojovnost z něj rychle vyprchala. Zmateně ze sebe začal něco koktat. Pak se mu rozsvítilo.
„Vy?“ otázal se nevěřícně.
„Lexi?“ pípla z trávy Jana, jíž se vzniklá situace ani trochu nezamlouvala.
„To jste vy?“
Lex v tváři potemněl ještě víc. Moc dobře věděl, co je to za chlapce a jaké tajemství asi zná. K čertu s ním! Daruji mu život a on se mi takto odvděčí!
„Slíbil jsem této dívce, že nedopustím, aby jí někdo ublížil. A to, cos před chvílí činil, se jí určitě nelíbilo. Budu nucen si s tebou vážně promluvit, chlapče. Ale nejdřív se jí omluvíš!“
„Pro-promiň,“ vykoktal ustrašeně.
„Výborně! Nyní nás na okamžik omluv, Jano.“
Načež Vaškovi surově zkroutil ruce za zády způsobem, jakým to dělával svým obětem a před sebe jej vedl o kus dál.
„Nech ho Lexi, neubližuj mu! Prosím.“
„Nehodlám mu ublížit, Jano. Jen si mladým panem promluvím.“

Dovedl chlapce až k velikému balvan uprostřed louky, o něhož Vaška opřel. Jednou rukou mu sevřel hrdlo a v té druhé třímal dýku.
„Nezabíjejte mě,“ zachraptěl.
Lex se nehezky ušklíbl.
„A jmenuj mi jediný důvod, proč bych neměl.“
„Slíbil jste jí, že mi neublížíte.“
Upírovy rysy ztvrdly a svraštil obočí.
„Uděláme dohodu, dobře?“
Vašek téměř neznatelně kývnul.
„Skvělé. Již jednou jsem ti daroval život, tak by od tebe bylo dost pošetilé, abys mě dál provokoval.“
Další kývnutí.
„Nikomu-neřekneš-ani-slovo! Je ti to jasný?!“
„Ano, pane,“ vydral ze sebe.
„Jestli se dozvím, že jsi před kýmkoliv nedržel hubu – a to si piš, že se to dozvím – neuchrání tě nic na světě. Já si tě najdu, ty skrčku malej! Obzvlášť ani slovo před Janou, rozuměls?!“
„Ano.“
Lex trochu povolil sevření jeho krku, aby se mohl kluk nadechnout. Moc by se mu nehodilo, kdyby ho předčasně udusil.
„A nehodláte se jí ublížit, že ne?“
Tentokrát se agresor víc, než vztekle, zatvářil smutně.
„Obávám se, že hodlám,“ povzdechl si.
„To nesmíte! Já vám to nedovolím!“
Lex se na něj vážně podíval.
„Do toho se ty nepleť. Máš ji rád?“
„Samozřejmě, že jo!“
„Tak na ní sakra už nikdy nevztáhneš ruku, ano?!“
Přikývl a Lex jej pustil. Poté es otočil zády a vydal se pryč. Vašek zmateně vykročil za Janou, ta už ale byla na nohou a pospíchala za mizící siluetou.
„Lexi!“ křičela.
To jsem trošičku nedomyslel. – problesklo mu hlavou. Přibrzdil, aby ho mohla dohnat.
„Lexi,“ vydrala ze sebe zadýchaně.
„Ano?“ zabručel.
„Děkuji.“
„Plnil jsem jenom své slovo.“
Chvíli mlčky kráčeli vedle sebe. Věděl, že to není správné, ale neměl sílu ji odhánět. Pak se Jana plaše zeptala:
„Kam jdeš?“
„Mám ještě nějakou práci.“
„Aha. Mám tedy odejít?“
„Možná by to bylo nejlepší. Pro tebe.“
„A sejdeme se večer? Platí naše schůzka?“
„Vyhovuje-li ti to, pak ano.“
Mluvil nějak zvláštně. Odevzdaně a…smutně?“
„Děje se něco, Lexi?“
„Nic se neděje, běž už!“ pobídl ji a přidal do kroku.