Kostel

...

Brodila se mokrým špinavým sněhem, který jí na botách vytvářel mokré šmouhy. Odrážela se v něm světla lamp a možná i hvězdy, které nebylo na tom smogem prožraném nebi vidět.
...
Šla tam znovu. Jako každý večer. Milovala ten kostel. Jeho vysoké věže jí připadaly, jako kdyby sahaly do nebe a dotýkaly se hvězd. Dveře jí připadaly jako brána do Ráje, kdykoli jimi prošla a ocitla se vevnitř, všechny negativní myšlenky se jakoby rozplynuly. Vešla a jako vždy její kroky zamířily nejdříve k oltáři, na který s úctou pohlédla a pak se posadila do lavice. Tak, jako vždy.A přesto dnešní večer byl něčím zvláštní. Jakoby záře plamenů svíček byla a něco jasnější, podobizny svatých jakoby ožívaly a osobitý chlad kostela najednou začal hřát. Dívka mlčky seděla, hledíce před sebe, odříkávajíce krátkou modlitbičku. Žádala Boha, aby ji odpustil všechny její hříchy, žádala ho u ukončení trápení a o to, aby si ji vzal k sobě. Zavřela oči a opřela si hlavu o hladké dřevo lavice.
...
V tom se před ní objevila bytost. Malá křehká bytost s krásnýma očima. Neřekla ani slovo, jen ji vzala za ruku a podívala se jí do očí. Ten pohled mluvil za vše. Dívka se zvedla a následovala ji. Vyšly ven do chladné noci. Ostrý vítr šlehal dívku do obličeje, ale ona ho nevnímala, vnímala jen svou dlaň v teplé dlani té překrásné bytosti, kterou následovala, aniž by věděla proč. Najednou ucítila příjemné teplo a tlak, který ji donutil zavřít oči. Když je otevřela úžasem otevřela ústa. Stála na kopci a nedaleko právě vycházelo slunce. Jakoby se s ním probouzela i všechna okolní příroda. Květiny se pomalu začaly oblékat do barevných šatů a ptáci nesměle cvrlikaly veselou písničku. Dívka se nestačila divit, ale než se stačila vzpamatovat a zeptat se, co tady dělá, proč ji sem ta krásná osoba zavedla a kdo vlastně je, znovu ucítila to příjemné teplo a tlak.
Když otevřela oči tentokrát stála uprostřed veliké louky, bytost, neustále držící jí za ruku stála vedle ní a bez jediného slova se na dívku usmála. S jejím úsměvem jakoby se do dívčina srdce dostal všechen mír a krása okolní přírody. Rozběhla se vesele po louce, pozorovala růže rostoucí všude kolem a nejen je, plno dalších květin. Pobíhala za motýli, pozorovala ptáky, brouky, stromy a všímala si všech krásných maličkostí. Když se opět vrátila k té krásné bytosti, chtěla se zeptat, kdo je a co tu vlastně dělají, ale když otevřela ústa, aby položila otázku, bytost ji chytla kolem pasu a umlčela ji polibkem. Do ruky ji přitom vtiskla rudou růži. To všechno stále bez jediného slova. Než se dívka stačila vzpamatovat z toho krásného pocitu, který ji náhle naplnil, znovu ucítila teplo a tlak a když otevřela oči, stály v dlouhé aleji krásných, barevných stromů.. Listí jim padalo pod nohy a ony stále šly ruku v ruce tím krásným stromořadím. V tom osoba konečně promluvila. Zadívala se dívce do očí a pravila: "Jsem Tvůj anděl strážný. Budu Tě chránit ve dne i v noci, budu neustále s Tebou, jen musíš pamatovat, že vždy je důvod žít a je jen na Tobě, jak budeš žít." Na tomto místě byly nejkratší dobu. Dívka si skoro ani nestačila uvědomit význam slov anděla a už tu zase bylo to známé teplo a tlak, který ji donutil zavřít oči.
...
Otevřela oči a promnula si čelo otlačené od dřevěné desky. "Musela jsem usnout", pomyslela si dívka a vzpomínala na ten krásný sen, který se jí zdál. V tom si ale všimla krásného květu rudé růže ležící vedle ní. "Tak to přece jen nebyl sen" pomyslela si. V tom ji ale zachvátil smutek, ta osoba, byl to snad anděl, ta, kterou si tak zamilovala tu nebyla. Do očí se jí draly slzy. Zavřela oči a přitiskla si k hrudi rudou růži. V tom se jí vybavila andělova slova "budu neustále s Tebou, vždycky je pro co žít" usmála se. Vstala, došla k oltáři a položila na něj růži. Zašeptala "děkuji" a pomalu odešla z kostela.
...
Když přišla domů padla na postel a během chvilky usnula. Když se ráno vzbudila a chtěla začít jako obvykle reptat na to "strašné počasí" a "že zase musí do školy", ale v tom si všimla, jak na jejím nočním stolku vedle postele leží rudá růže.