Bratr z lesů

Říkají mi Radost. Věky jsem obývala hluboké lesy, voňavé louky a bublavé potoky, než mne krutá ruka civilizace vyhnala do útrob šedivého města daleko od mých sester a bratrů. Daleko mezi domy, kde se má duše musla znovu zrodit -jako člověk.

Jednoho únorového sobotního rána, kdy obloha zpívala písně jasně modré veselosti, mne kromě šimrání paprsků slunce probudilo něčí volání. Někdo z dálek mne naléhavě volal. Toužil po mé přítomnosti a já po jeho.Nebyl to obyčejný hlas člověka, nýbrž pocit, volání srdce, duše.Snad nějaký můj zatoulaný bratr z dávnověku, bratr z lesů. Snad vítr.Volání působilo tak naléhavě, že mne donutilo vyjít ven z mé temné jeskyně. Seběhla jsem čtyři patra schodů mezi čerstvě obílenými stěnami. Ocitla jsem se v náruči rušné ulice. Vítr mne přivítal svým jemným vláním. Náhle ustal. Zastesklo se mi po něm. Mé srdce toužilo po jeho jemných něžných dotecích, pohlazeních.

Nohy mne nesli neznámo kam. Neznala jsem cíl cesty, ale věděla jsem ,že tam někam musím jít, že tamv dáli najdu svého ztraceného bratra, který mne tak naléhavě volá.

Nemám ráda ty rušné a prašné ulice plné lidí. Mé nohy to moc dobře věděly, proto mne vedly kolem skalnatých lesů. K mým uším se najednou dostalo srdceryvné vytí vlků. Měli hlad. Nebála jsem se. Nebála jsem se ničeho, nikoho, ani těch hladových vlků. Jeden z nich se přede mnou zastavil. Stáli jsem těsně naproti sobě, tváří tvář. Hleděli jsem si z očí do očí. Kdo s koho ? Já nebo vlk ? ALe každý z nás dvou přeci věděl, že jsem oba součástí přírody.
,,Nemusíš sem ne bát. ani já se Tě nebojím" promlouvám klidně k šedobílému vlku. Hleděl na mne smutným pohledem, tázavým.
,,Jsi první člověk, který ke mně promluvil. Běž tedy dál. Dávej pozor na svých cestách. Přeji Ti, ať najedš to ,co hledáš." odpověděl mi vlk a odešel směrem k lesu.
Mohla jsem kráčet tedy dál. Procházela jsem klidnou uličkou, dke se snad zastavil čas. Voněl tam výběh pro koně.Řehtali jemně ve stáji. v dáli jsem zahlédla starou budovu z červených cihel s velkými temnými okny. Byl to výzkumný ústav trpaslíků.Raději jsem ani nechtěla vědět, co tam provádějí.BLoudili tam temné stíny.Možná duchové.

Najednou z dálky ke mne dolehl zpěv Indiánů. Viěla jsem je, ale chtěla je obejít. Ani nevím proč.Obestoupili mne. Jeden z nich, muž s černými havraními vlasy, čokoládovýma očima a statným robustním tělem, přišel až za mnou.
,,Nemohu Tě pustit dál, milá sestro," řekl mi příjemným hlubokým hlasem, který hřál.
,,Já ale musím jít dál. Někdo mne volá. Hledám svého ztraceného bratra. Myslím ,že to je vítr.
,,Ale milá sestro! Vítr je přeci bratrem nás všech. Jen si to někteř neuvědomují, tudíž jej za bratra nepojali.To, co hledáš, možná ani nemá jméno a pramení v tvém srdci, v Tobě samé.Běž tedy. Snad najdeš svého bratra" odpověděl a svojí statnou paží mi ukázal cestu.
,,Děkuji Vám, bratře"
,,Není zač a nashledanou, sestro Radost" loučili se všichni. Naposled jsem se otočila, ale už tam nebyli. Ztatili se.

Vzduch byl prosycelý čerstvými vůněmi. Všudek klid.Dva staří pánové stáli na kraji uličky malých kamenných jeskyní. Něco si tiše šeptali. Copak si asi tak tajného povídali ? Jakmile mne spatřili, zmizeli jako pára nad hrncem. Nikde po nich ani památky , ani vidu ani slechu. Klid a harmonie v tiché uličce plné zelené stromů mne donutili zavřít oči a vnímat, sdílet. cítila jsem ,že můj ztracený bratr z lesů musí být někde velmi blízko. Celá má duše se začala rozpínat. NArostla ji křídla. Začala se vznášet spolu se mnou. Ještě než se ale toto všechno stal, uhranula mne borovice v protější zahradě. Stála osaměle za plotem. Lehce se pohupovala ve větru. Právě ona mi řekla :,,Zavři oči, Tvůj bratr je zde"
Ve svém letu jsem ucítila, jak pomalu srůsrám s borovicí, jak se pomalu ale jistě stávám součástí jiného světa, součástí Universa. V tom okamžiku mnou zatřásl můj ztracený bratr. Bratr, který siříká Jednota nebo klidně i Harmonie.
,,Děkuji ji Ti, drahá sestro.Právě jsi mne vysvobodila ze spárů kamenných duchů. TEď už budeme jenom spolu. Jen Ty a já. BUdu ti průvodcem na tvých toulkách" promluvil.
Otevřela jsem úžasem oči. Byl to opravdu on. Viděla jsem ho tam stát, pod onou tajuplnou borovicí, jednotu a harmonii, mého znovunalezeného bratra.