Diagnóza

Kráčel uličkami noční Prahy a přemýšlel, co mohl udělat jinak. Jiný lék, jiný zákrok, jiný postup při operaci. Podle svých nadřízených udělal všechno správně. Byla to jeho první opravdu vážná operace. A jeho první exitus.Musel otevřít lebku a vyjmout sraženinu z jedné z cév.
Ta dívka se bála. Byla mladá, tak devatenáctilatá. Spadla z kola a uhodila se do hlavy. Měla krásný obličej a dlouhé ebenově černé vlasy.A ty její oči...
Ty oči, co na něj tak důvěřivě hleděly, když ji odváželi na sál. Ale z něj už ji na pokoj nevrátili. Její matka se zhroutila, otec nadával. Nakonec oba zdrceně usedli na nemocniční postel, objali se a plakali. On odešel do svého doktorského pokoje.
Zkazil a zabil. Byla to jen jeho vina. Náhlá zástava srdce. Ale proč?
Adrenalin! Další jednotku krve! Už dostala! Nepomáhá to! Fibriluje! Masáž srdce! Ustupte! Nabít na tři sta! Ustupte! ... Smrt nastala ve 2:43.
Okna pomalu zhasínala, jiná se naopak rozsvěcela. Byla zima, svítat bude až za dlouho. Malostraskými uličkami se dostal až ke Karlovu mostu. Přešel do Starého města. Posadil se na obrubník, složil hlavu do dlaní a za chvíli usnul. Když se probudil, byla pořád tma. Rozhlédl se a trochu zamrkal aby zaostřil zrak. Do postraní uličky zaběhla ženská postava vnemocničním andělíčkovi. Pro jistotu znovu zamrkal. Vydal se za ní, ale vždy zmizela za dalším rohem. Rozběhl se, ale postavu už nenašel. Udýchaný se předklonil a dlaněmi se zapřel o kolena. Špatně se mu dýchalo. Žena mu sama položila ruku na rameno. Ohlédl se.
"Myslel jsem, že jste mrtvá." Hlesl s úžasem.
"Však vy taky." Usmála se a políbila ho na tvář.
Ráno kolemjdoucí našli mladého muže ležet na chodníku. Vypadal, že tam usnul. A diagnóza? Náhlá zástava srdce.