Už dávno...

Už dávno jsem přestala v uších hudbu slyšet. Už dávno vítr nevane. Příliš dlouho jsem necítila život v těle kolovat. Až moc jsem zapomněla co je to dýchat, smát se a být. Nevzpomínám si na poslední slova co vstoupily do mé mysli a ani na poslední pohled na svět.
Už netančím za svitu slunce ve vysoké trávě, prokvetlé lučními květinami a trsy růží. Nevidím motýly poletovat kolem mne se svými barevnými křídly, jež do světa křičí, že tu je. Žádný pták nezapěje svou píseň o radosti žití. Ani slunce nezahřeje mou prokřehlou kůži, spálenou mrazem a temnotou.
Sedím noc co noc, den co den a doufám v naději na návrat, ale pozdě dávno už je. Temnota vzala si svůj díl. Zhřešila jsem. Nevěřila jsem, ač jsem měla. Byla jsem bláhová. Žila jsem jen pro tuto chvíli, pro tento moment a ne pro to co jednou bude. Pro mne už nebude.
Měla jsem vše. Nebo to aspoň všichni tvrdili. Měla jsem rodinu a vše nač jsem si vzpomenula, ale ne úplně vše. Lásku mi nebyli schopni dáti. Neuměli to. Toužila jsem po ni. Hledala ji všude. Našla jsem ji. Svět jí byl přímo nasycen. Byl jí plný. Nabízel mi jí plnu náruč. Neviděla jsem to. Chvílemi možná ano, ale většinu času ne. Začala jsem se stranit lidí, v naději, že to bude lepší. Ačkoliv nebylo. Cítila jsem, že se blíží něco, čeho bych se měla vyvarovat, ale nemohla jsem. Neměla jsem dostatek sil otočit se a začít znovu. Překročila jsem čáru, jež mne mohla navrátit tam, kam patřím.
A tak jsem se vzdala poslední naděje. Utekla jsem ze světa, uzavřela se v samotě a nicotě. Myslela jsem, že trpím. Jak bláhová jsem byla. Ukončila jsem svůj život. Mladý nadějný život jsem si zmařila. Jen tak. Skončil. Přetnula jsem nit jež mne držela a upadla jsem v temnotu.
Když jsem otevřela oči, jako bych staletí spala, všude byla tma a chlad. Pomalu se začalo rozednívat, ale přestalo to ve chvíli kdy kolem mne panovala našedlá tma či ztemnělé světlo. Seděla jsem na ošuntělém obruvníku, jež toho měl za sebou dozajista dost. Velké blátivé kaluže vyplňovali cestu kolem mne, zdobili jako pohřební věnce na hrobě. Kočár, tažený koňmi bez barvy, seschlými a kostnatými, se kolem mne prohnal závratnou rychlostí. Nevím, kde se tu vzal. Nikdy jsem ho neviděla. Avšak v dali jde kdosi v otrhaném šatu a ošklivou hlubokou jizvou na tváři a na krku. Nemohu se dívat. Otočím se.
Dívka. Drobná, malinkatá dívenka s popelavou tváří na mne hledí. A mně přijde, že mne tu vítá. Pomalu zdvihá paže, otáčí je a ukazuje mi zápěstí. Skloní zrak. Pak sebou trhne a uteče. A mně pomalu dochází, kde to jsem. Vzpomínám co jsem provedla. Klopím zrak ke svému zápěstí, a modlím se, ať tam není to co myslí. Však doufám marně. V ten moment mne obklopí špinavá mlha a začínám trpět.