Upírská povídka 16.

Večer přišla ve smluvený čas na smluvené místo, ale lexe nikde. Začínala být mírně nervózní. Nezapomněl? Ale včera přece taky přišel pozdě. Minuty nekompromisně ubíhaly a Janě to už bylo dost podezřelé. Cožpak může mít někdo půlhodinové zpoždění?! Může, samozřejmě, ale Lex nebyl někdo, Lex byl zvláštní. On byl okouzlující, inteligentní, charismatický. On byl…osobnost. A Jana ve své pubertální naivitě zase propadla naprosté posedlosti a podivné nepřítomnosti. Něco podobného (v mírnější formě) zažívala loňský školní rok, kdy přišla na to, že je zamilovaná do svého učitele. Bylo to příšerný! Kdykoliv kolem prošel na chodbě a ona zrovna vedla nějakou přízemní konverzaci, naprosto vypnula, přestala ovládat svoji řeč a veškerá pozornost, které byl její zaslepený mozek schopen, se soustředila na pozorování oné osoby, přičemž se snažila zachovat si na tváři naprosto neutrální výraz. Při tom ovšem musela pokračovat v mluvení – a tohle všechno lze provádět jen velice obtížně. Proto většinou říkala věty, co nedávaly prakticky žádný smysl.
Rozhodla se, že už nikdy svou posedlost někým nenechá zajít až do takového stavu. Při pomyšlení na to období by se nejraději propadla někam hodně hluboko a taky se jí – kdoví proč – samovolně protáčely panenky kamsi k hvězdné obloze.
Má smysl tady čekat? Má? Bylo jí nějak zvláštně. Tak ji zradil. Zas další tajná láska a zklamání. Co si vůbec myslím? Asi bych se už konečně měla poučit a nebažit po někom, koho beztak nebudu moci nikdy mít. Chceš vztah, Jano? Opět?
Smutně hleděla do tmy. Nikde se nemihnul ani záblesk lidské existence, ani jediný zvuk, jež by vypovídal o tom, že jí Lex nelhal.
Po tři čtvrtě hodiny stepování na zastávce konečně usoudila, že její počínání postrádá smysl. S těžkým srdcem plným hořkosti se vydala domů. Do očí se jí draly slzy a ne kvůli ostrému větru, jež vál.

Nemohla usnout. Před očima viděla pořád stejný obrázek. Proč nepřišel? Proč ji tam nechal samotnou? Nikdy by do něj přece neřekla, že ji zradí.
Nejsou všichni takový, jací se zdají. – rozezvučel se jí v hlavě Lexův hlas – Ani vy ne? – Ani já ne. Ach Lexi, proč mi to děláš?
Na polštář skanula další slza. Chvíli byla v pokušení sáhnout po deskách svého deníku, ale zarazila se. Upřeně se zahleděla na jeho kytičkový vzor a pomalu jí začínalo cosi docházet. Co to vlastně chci udělat? Zase se zpovídat papíru? Proč? Čemu tím pomůžu? Proč se nevyzpovídám kamarádce? Protože mám strach. Protože jsem moc uzavřená do sebe. Žiji pouze se svými vnitřními přáteli, kteří nejsou skuteční. Proč nevyrazím někam mezi lidi? Z čeho mám pořád strach? To chci být věčně zalezlá kdesi v koutě nevnímaje okolí zasněná do čehosi? To chci věčně ignorovat tu neskutečnou prázdnotu, která začínala ustupovat s každým okamžikem v Lexově společnosti a která se nyní znovu rozprostřela jako nekonečná poušť? Čím více necháváte strach do sebe vstupovat, tím více jste jím svazována. – připomněla si.
Najednou pocítila nutkavou touhu tu hnusnou bariéru probořit. Nejraději by vyběhla ven a udělala něco šíleného! Třeba… I když v značné vzdálenosti od pořádné civilizace šlo něco šíleného provést jen těžce. A tak se zmohla jen na povzdech plný hořkého vzteku na sebe samu.

Lex Bloodmorth seděl ve svém křesle a stižen chmurnou náladou, přemýšlel o tom, co právě provedl. Samozřejmě, šlo o způsob nehezký, avšak jediný přijatelný, na který se zmohl. Poměrně obtížné pro něj bylo zahánět vražedné představy svého upířího já. Mohl by jí snadno umlčet a tím zahladit zlomek svého já, které jí prozradil. Kdyby chtěla, vyzvěděla by toho o něm víc, než jakýkoliv jiný smrtelník na této planetě – a právě to ho znepokojovalo. Jistě, věřil sice, že má tolik rozumu, aby si ty informace nechala pro sebe – u jenom ze strachu – jistý si ovšem nebyl.
Lex prudce trhnul hlavou směrem k oknu. Vehementně do něj vší silou vrážel malinký netopýrek, až měl obavu, aby si svým počínáním nepřivodil nějaký úraz. Vpustil tedy zvířátko dovnitř. Rázem jej poznal. Tohle netopýří mládě přece věnoval Janě. I když měl o inteligenci netopýrů poměrně vysoké mínění, nepředpokládal, že by tito výjimeční tvorové byli schopni empatie.
Netopýrek splašeně poletoval po Lexově pokoji. Nakonec přistál na opěrátku křesla, upřeně hledíc do upírova obličeje. Netvor si povzdechl:
„Co kdybys letěl otravovat někoho jiného? Třeba svou kamarádku? Myslím, že by jí tvá přítomnost byla mnohem příjemnější, nežli mně.“
Zvířátko vydalo podivný skřek a odletělo otevřeným oknem.
Lexe momentálně trápila mnohem závažnější věc, než ubrečená puberťačka. Nutně potřeboval sehnat kořist pro zítřejší lov. Nechtěl dát na náhodu, jako minule. Brr, mohlo to tehdy dopadnout hůře, když o tom teď přemýšlel.
Už aby bylo po prázdninách! Alespoň bych přišel na jiné myšlenky. Vskutku, když byl zaměstnán, mnohem lépe se bránil svým upířím choutkám. Za pár dní stejně zmizí z letního sídla a divočiny zpět do ruchu městské civilizace. Bude na poradách řešit nevhodné chování studentů, zapomenuté omluvenky a ztracené třídní knihy. Upřímně se ovšem těšil, až po prázdninách někoho pořádně seřve. Koneckonců, na někom si své ego filtrovat musí, ne?

Jana celou noc proseděla na posteli a hladila po malém tělíčku netopýří mládě. Šlo o ironii osudu, že k ní tvoreček zavítal zrovna dnes? Nevěděla.
Docela jí už chyběla možnost posílání e-mailů, SMS zpráv a využívání služby ICQ. Celkem se těšila na návrat domů. I když pro ni bude vlastně znamenat zcela novou životní etapu. Letní lásky rychle pomíjejí a její vztah s Lexem Bloodmorthem se vlastně ani láskou nazvat nedal.
Tu dostala nápad. Po vzoru Harryho Pottera sáhla po deníku, z něhož vytrhla prázdný list papíru, vzala propisku a za značného přemáhání sebe samé napsala:

Ahoj Lexi (nebo mám napsat: pane Bloodmorthe?)
Promiň, že Tě obtěžuji, ale nedá mi spát, proč jsi dnes nepřišel. Věřím, že jsi k tomu měl své důvody a nechce se mi věřit, že bys tak učinil schválně. Prosím, potvrď mi mou domněnku.
Jana
PS: Má cenu na Tebe zítra čekat?

Dopsala svůj dopis a několikrát si jej přečetla. Nakonec ho zamračeně zmačkala a odhodila kamsi do kouta. Unaveně si lehla do postele a vzápětí usnula neklidným spánkem.
Malý tvoreček, jenž si hověl na její peřině, vzal do drápků zmačkaný vzkaz a odletěl.

Nad ránem byl již Lex v lehce přiopilém stavu. Toho vína asi vypil přeci jen moc. Původně si myslel, že si dá jenom skleničku, netušil, že to dopadne takhle. Zvědavě pohlédl na zvířátko, co právě přiletělo do místnosti.
„Ty? Co tady zas chceš?“ zabručel.
Pak si všimnul papíru, který svíral ve svých pařátech. Zmateně po něm sáhl a přečetl jej. S povzdechem jej složil a přemýšlel, jestli ho nemá hodit do krbu.
Chudák holka! Určitě se trápí. Ale co! Musí si zvykat“ Čím dřív zjistí, že na světě žijí i pořádní parchanti, tím lépe. Nehodlal na její prosbu nějak reagovat. Dopis ovšem strčil do kapsy.

XXXXX

Seděli na břehu potoka. Na Janině dlani stydlivě spočívala dlaň někoho jiného. Vašek se nervózně snažil navázat smysluplnou konverzaci, ale moc se mu to nevedlo. Možná se ptáte, proč se tak rychle smířili? Inu, Jana si vzala k srdci své včerejší předsevzetí.
„Je pěkně, že jo?“
„Hmm,“ přikývla nepřítomně.
„Totiž, napadlo mě, nechtěla by sis jít dneska s náma zahrát Bludičky?“ vysypal ze sebe a mírně zrudnul.
„Bludičky?“ otázala se překvapeně.
„No.“
„Co to je?“
„Taková hra. Hraje se ve dvojicích, víš. V noci. Dvojice mají za úkol chytil bludičku. Ta má baterku a občas blikne. Je to suprový! A prostě na konci prázdnin už je to tradice Bludičky hrát.“
„Proč ne? Jen se musím zeptat našich.“
„Budou tam i dospělí, to se neboj! Letos by měl být bludička táta, takže…“
Najednou zmlknul, neboť viděl, že se rozesmála.
„Co je?“ zeptal se nechápavě.
„Ale nic, jen mi to přijde v našem věku praštěný.“
„To možná jo, ale je to fakt prča! A neboj, pokud budeš se mnou, nic se ti nestane! Žádné bludičce nedovolím, aby tě vlákala do močálu!“
„Tak jo,“ pousmála se a Vašek jí usměv nejistě oplatil.