Upírská povídka 17.

Měsíc na obloze si ze svého sídla prohlížel dění pod sebou. Tam kdesi hluboko pod ním se právě křovím plížila postava v černém plášti. Temný zrak upíra bloudil po okolí a hledal jakýkoliv záchvěv pohybu. Žízeň proň byla spalující. Nutně potřeboval své rty smočit v horké krvi. Lexův vždy tak pronikavě racionální rozum se začínal ztrácet v mlze a zvolna ustupoval před vražednou touhou. Své choutky ovládat nemohl. V takovýchto situacích byl schopen ublížit komukoliv. Neovládal se. Řízení nad ním samým přebral temný společník. Nyní to byl on, kdo dával tělu přesné pokyny. Bohužel u sebe již neměl v placatce ani kapičku krve. Většinou byl pro tyto případy vybaven. Stačil by jediný doušek, aby to byl zase on – hodný Lex. Jenže svou zásobu záhy vypotřeboval. Rozhlédl se, zda někde v okolí není někdo nepovolaný (Kéž by!) a jeho vysoká postava se změnila v netopýra, jenž zmizel ve tmě.

Na poměrně rozlehlé louce stál hlouček lidí. Několik dospělých, ale ve valné většině samí puberťáci. Jana nervózně postávala vedle Vaška a poměrně nedůvěřivě si prohlížela hrací pole. Pravidla jí byla celkem jasná, ovšem strach měla pořádný. Běhá tady přece šílený zabiják! Vašek si očividně připadal velice důležitě a ona měla silné podezření, že ho její strach ještě těší! Ne, nechtěla ho podceňovat, ale v roli ochránce by si dovedla představit i jiného příslušníka silnějšího pohlaví – třeba Lexe… Krávo, o čem to zas přemýšlíš?!!! Promnula si čelo.
„Tak, je to všem jasné?“ zeptal se jeden z organizátorů.
Odpovědí mu bylo souhlasné zabručení.
„Výborně. Hlavně nezapomínejte – držte se louky a nelezte do lesa!“

Jana s Vaškem běhali po louce podobní nějakým šílencům za každým světélkem, co se kde mihlo. Jejich běhu přidával napětí i fakt, že vlastnictví baterky se trestalo, takže pochopitelně neviděli na cestu. Občas uklouzli, občas „šlápli do vzduchu“. Celkem se jí tato šílená hra líbila. Potíž byla v tom, že po hodině běhání z jedné strany louky na druhou, ji nohy už příliš neposlouchaly. Nemohla si nevšimnout, že pro valnou většinu hráčů má tato hra mnohem „vyšší“ význam. Jak jí Vašek prozradil, konala se pouze jednou ročně a to u příležitosti konce prázdnin. V duchu se pousmála. Kdyby jí tak viděli lidi z její bývalé třídy…
„Já-já už nemůžu,“ hekala Jana, když se opět hnali za domnělým místem spatření bludičky.
„Ale no tak! To dáš!“ povzbuzoval ji její druh.
Odkudsi vyběhla postava a dav se hnal za ní – Vašek samozřejmě také,jí už to únava nedovolovala. Zastavila se.
Mezi větvemi stromů, kousek v lese spatřila světélko. Mihlo se tam jen na vteřinku. Zvláštní. Vždyť přece říkali, že v lese se hrát nesmí. Jenže jakási ctižádost v ní jí poradila, aby se vydala za bludičku. Nespěchala. Kráčela klidně a ostražitě. Světlo bliklo znova. Ty bludná mrško! Však já tě dostanu! Vyženu tě zpět do hracího pole, chytím a zavolám Vaška. – pomyslela si zlomyslně.
Rozběhla se vpřed. V té chvíli přestala vnímat únavu a bolest, když ji do nohou škrábaly klacky, prioritou pro ni bylo jenom bludné světlo kdesi před ní. Už je blízko. Věděla to. Pak se zmateně zastavila uprostřed lesa. Zjistila, že je asi hodně daleko od louky. To by jí zajímalo, která z bludiček zákaz porušila…

Čísi paže se jí omotala kolem ramen, na tváři ucítila čísi zrychlený dech a u ucha uslyšela chraplavý šepot:
„Jsi moc daleko od svého parťáka, Jano.“
Přeběhl jí mráz po zádech. Tento hlas vůbec neznala.
„Karta se obrátila. Sama proti bludičce moc nezmůžeš, víš?“
Zmocnil se jí šílený strach. Po zádech jí stékal ledový pot. Snažila se tomu neznámému vymanit ze sevření a utéci, ale svíral ji pevně.
„Kdo jste?“ vydrala ze sebe přiškrceně.
Tiše se zasmál.
„Kdo jsem, Jano?“ šeptal pobaveně, „Jsem netvor bažící po krvi, vyvrhel lidstva. Jsem vrah, co nosí na tváři masku slušného člověka. Pořád nevíš?“
S Janou hrklo.
„Lexi?“ zeptala se.
„Výtečně.“
„Co…co chceš? Pusť mě, to bolí!“
„Co chci? Tobě to ještě nedošlo? Po těch všech náznacích, rozhovorech i událostech ti to nedošlo?“
„Ty chceš…mě?“ Tento dotaz jí učinil velikou potíž.
Opět se děsivě rozesmál.
„Věř mi, že na tvém těle stojím momentálně o jedinou věc,“ odmlčel se a Janě se zatajit dech.
Něžně přejel prstem po jejím krku a zastavil se přesně na krční tepně. Náhle jí to došlo.
„Ne,“ hlesla, „To není pravda, ty nemůžeš být…vrah!“
Začala sebou zoufale cloumat, jako moucha, snažící se z posledních sil vysvobodit z pavučiny. Sevření jeho paže ztvrdlo a bylo mnohem bolestivější.
„Víš, jak je pro mě tato chvíle krásně zvrhlá?“ šeptal jí vzrušeně do ucha, „Víš, jaká je vidina ukojení mého hladu krásně tragická? Miluji tu vidinu a zároveň nenávidím. Víš, kdo jsem, Jano?“
Začal ji jemně líbat na krk.
„Jsem tvůj osud, jsem tvá smrt, holčičko. Nicota, která tě vzápětí pohltí.“
„Lexi, prosí!“ vyřkla Jana na smrt vyděšená.
„Prosíš o život? Jak bláhové!“
„Já ti věřila,“ špitla.
„Naivko. Pořád jsi žila svými růžovými sny, na každém hledala klady a důvěřovala mu. Zaslepená mojí laskavostí a tajemností ses jako důvěřivá ovečka nechala vlákat do předem připravené pasti. Za okamžik zaplatíš daň, ale neboj se. Smrt je jako zapomnění. Ani to nebude bolet – moc.“
Lex už hledal krční tepnu, když ucítil na jazyku cosi slaného. Zarazil se. Zvedl hlavu od jejího krku a otočil ji obličejem k sobě. Viděl, jak jí po tvářích stékají slané kapičky. Ty oči! Nebyl v nich strach ani vztek. Její oči byly plny smutku a zklamání. Jana se z ničeho nic k němu přitiskla a zabořila uslzený obličej do jeho pláště. Naprosto ho to vyvedlo z míry. Cítila, jak se k němu ze všech sil tiskne.
„Udělej to, Lexi, jestli chceš,“ uslyšel její tichý přidušený hlásek, „Je-jen ať je to rychlé.“
V Lexovi se cosi zlomilo. Za celé roky, v nichž bez mrknutí zabíjel kohokoli, se v něm ozval poprvé nějaký cit, který necítil už věčnost. Žízeň ho doháněla k šílenství a pohled na Janino hrdlo ještě víc dráždil, ale on to nedokázal. Pustil ji.
Překvapeně na něj pohlédla.
„Běž, Jano! Zmiz! Utíkej, než si to rozmyslím! Využij příležitosti, kdy se ovládám! Musíš se navždy vytratit z mé blízkosti.“
„Jenže já tě asi…miluju, Lexi,“ pípla.
No krása! To sis vážně nemohla ke svému citovému výlevu vybrat lepší příležitost, co?! Víš, jak ses teď zachovala??? Ano, přesně jako hrdinka té telenovely, které ses před nedávnem posmívala. Gratulace!
Upír zareagoval nečekaně. Prudce ji od sebe odstrčil a držel za ramena na délku svých paží.
„Nemiluješ! Jsem upír, rozumíš?!“ zavrčel temně.
„Cože jsi?“ otázala se Jana vyděšeně.
„Upír, cožpak ti to nedošlo?“ ušklíbl se posměšně.
„Upíři přec, oni přece…“
„Neexistují?“
„Přece nemůžeš…“
„Myslíš, že zabíjím jen tak? Pro zábavu?“
Chladně se rozesmál.
„Teď se hezky rychle vrátíš domů a nikomu ani necekneš, jasný?“
Roztřeseně přikývla. Uvolnil sevření jejích ramen, na nichž se jí už zajisté udělaly červené fleky. Pak se k ní otočil zády a svižnou chůzí vykročil pryč.
„Kam jdeš?“ zavolala za ním.
Podíval se na ni takovým zvláštním pohledem.
„Mám hlad,“ řekl nakonec a zmizel jí z dohledu.

Jana tam ještě hodnou chvíli postávala a snažila se srovnat si v hlavě události předešlých minut. Jak jsem mohla být tak slepá?! Nejhorší na tom je, že Lexe Bloodmortha asi pořád miluje… Miluje?! Je to upír, krucinál! Nebezpečný vrah! Není to ani člověk! Ale neublížil mi.
Jako ve snách se prodírala křovinami až zpět na louku.
„Jano! Jano, kde jseš?“ slyšela z obrovské dálky.
Ten hlas, co ji volal do světa normálních lidí, do reality, slyšela zastřeně. V té chvílí jí nesešlo na obavách, jež určitě kdekomu způsobila. V hlavě ji pořád strašil obrázek upíra.
„Tady jsi!“ vyčetl jí Vašek, „Kdes ksakru byla?! Běžel jsem za tebou a…“
Zmlkl a v posvátné hrůze na ni hleděl.
„Stalo se něco?“
„N-ne, proč?“ zalhala ne zrovna přesvědčivě.
„Jsi celá bledá, jako bys viděla ducha.“
„Jsem v pohodě.“
S obavami se ještě podívala směrem k lesu.

Toho večera nemohla usnout (není její poněkud zpomalené myšlení v poslední době způsobeno nespavostí?). Neustále se převalovala a myslela na to, co se jí v noci stalo. Takže jsem se v Lexovi mýlila. Nemůžu tomu uvěřit. Jak může být vrah? Jistě, byl trochu podivín, snad i se sklonem k násilí, avšak že by dokázal někomu vzít život – tomu uvěřit nemohla.
Proč se vždy zamiluju do někoho nesprávného? Je evidentní, že nejsem normální – to o sobě již pár let vím – ale tohle už hraničí se vším! Cožpak jde milovat zabijáka?! Musím si to ve své hlavě nějak srovnat.
Následujících několik minut strávila vražděním všech citů vůči Lexovi Bloodmorthovi. Snažila se ho sobě samé naprosto znechutit. K tomu účelu nejčastěji využívala argumenty typu - Je to vrah! Nepatří k lidské rase! Je to upír – saje lidem krev! – ale tichý hlásek kdesi uvnitř ní šeptal – Ale neublížil ti.
Musím na něj zapomenout – jednou pro vždy! Sakra, vždyť mě dneska skoro zabil! Skoro…
Dnes dojde k další vraždě – to je jisté. Zřejmě teď v lese Lex ukájí svou žízeň na nevinné oběti. Při takovém pomyšlení Janu zamrazilo. Zítra lidé otevřou noviny a do očí je praští obrázek dalšího člověka s prořízlým hrdlem. Mnoho nechybělo a mohla bych na něm být já.
Přestanu na Lexe myslet – teď hned – definitivně zapomenu na tuhle etapu mého života! Tak znělo předsevzetí. Čas však ukáže, že to nebude tak úplně jednoduché…