Budha XXI století

"Říkám vám paní, že je to úplnej blázen. No kdo by taky chodil po hlavním městě bos a oblečenej pouze do oranžovýho roucha, že"?
"No jistě!" přizvukovala do té doby posluchačka, žena něco přes šedesátku, ověnčená síťovkami ze kterých jako hlavně zbraní trčela hrdla polyetylénových lahví se sodovkou a mlékem. Taky by se tam jistě našla i nějaká lahev piva pro toho protivnýho dědka kterej seděl doma, to aby od něj byl alespoň chvilku klid.
"Já ho viděla včera, jak se táhnul po Lidický. Šla sem zrovna do Pekastu, protože tam mají kolem třetí horký a křupavý rohlíky no a on vyrazil zpoza rohu a rovnou ke mně. Chvilku jsem se bála, protože vypadal na první pohled úplně šíleně. Ty jeho bosý chodidla pleskaly po asfaltu div že nepřehlušily všechny náklaďáky a autobusy, kterých tam odpoledně jezdí. Oranžovej lajntuch vlál ve větru a obnažoval chvílema jeho strašně chlupatý nohy. Lekla sem se v první chvíli, protože to vypadalo, že bude chtít příspěvek na nějakou svojí připitomělou sektu, jenže on mi podával hodinky, považte úplně funkční a skoro nový digitálky, takový ty kombinovaný, s ručičkama a ciferníkem a displejem ve spodní části. Starej, když jsem mu je doma dávala tak sice mručel, že to jsou nějaký obyčejný "Casia", maximálně za dvanáct stovek, ale na ruku si je navlíkl a už je nesundal. Kde by taky u toho svýho piva v hospodě nadělal tolik parády se svejma třicetiletejma primkama. Taky večer, když z hospody přitáhl domů, dost nadšeně vyprávěl, jak objevili s chlapama, že mají i telefonní seznam, diář a takový blbosti, tak to asi takovej šunt nebyl. Ale zpátky k věci. Připochodoval ke mně a povídá: "Vezměte si ty hodinky." Přesně tak mi to řekl. Já na to: "Ale panáčku, proč bych vám je brala. Podle čeho budete vstávat a chodit spát?" Jenže on mi je pořád cpal pod nos a povídal, že se musí od všeho oprostit. Nebo snad očistit? No to je přece jedno. Já mu jenom řekla: "A co já budu s pánskýma hodinkama asi tak dělat? Takhle kdyby spíš byla nějaká koruna, jestliže hodlaj rozdávat, no a on se tak strašně smutně podíval, jako bych to snad s těma penězma mohla myslet vážně a jako by mu bylo opravdu upřímně líto, že mi v tom nemůže nijak vyjít vstříc, ještě smutněji odpověděl: "Peníze, ty já bohužel babičko žádný nemám. Vemte si ty hodinky a prodejte je někde ve frcu. Berte, nebo je dám někomu jinýmu. Pálí mě v ruce, jako by byly z horkýho olova." No co jsem mohla dělat, vzala jsem si je teda a on ještě povídal něco v tom smyslu, že brzo všichni zemřeme a on že tak bojuje za naše vykoupení. Abychom mohli být vzkříšeni do nového a lepšího života. Snad něco v tom smyslu, abychom jako bohu vůbec stáli za úvahu nás na nějaký lepší místo seknout.
Prostě mu muselo přeskočit, jak říkám, protože vypadal jako blázen a myslel si asi o sobě, že je Kristus. Ale copak ten by chodil bos a v oranžovým prostěradle? No, já proti tomu mladíčkovi zemřu určitě brzo. Řekla jsem mu to, i to, že on má jistě času dost. Tak nějak divně se usmál, jako by chtěl říct, "Mysli si babko co chceš, ale já vím své."
Snad proto, že to vypadalo na delší hovor, postavila si svoje síťovky na zem. První žena, jejíž tašky už na zemi dávno stály se rozhodla převzít otěže hovoru zpět do svých úst.
"Stará Pýchová byla dokonce u něj doma. Odchytnul ji na náměstí, na "Masarykáči" a nedal jinak, než že s ním půjde domů a něco si tam vybere. No, taky říkala že byla nejdřív posraná strachy, dokonce i když vyndal z kapsy pětistovku a dal jí ji za to, že s ním půjde. To asi ještě měl peníze," rychle dodala, když uviděla, jak se její kolegyně závistivě zatvářila na to, že ta stará Pýchová, ta strašně hamižná stará Pýchová by měla dostat pětistovku a ještě cosi dle vlastního výběru, zatímco ji odbyl jenom obyčejnými digitálkami.
"Nakonec ta pětistovka byla lákadlo, kterýmu neodolala, i když jak říkala se bála, že to je nějakej úchyl. Povídala, že toho doma už moc neměl, takže ani nebylo z čeho vybírat. Sebrala si ze skříně dvoje povlečení a nějaký prostěradla. Prostěradla prej obyčejný, lněný, ale zato cíchy to byly krásný, damaškový, snad to musel po někom podědit, protože něco tak kvalitního se už dneska nevidí."
Závist v očích posluchačky byla tak obrovská, že se rychle rozloučila a odkráčela sdělit všechny ty novinky domů manželovi. Hlavně, jaká je to nespravedlnost, když Pýchová dostala cejchy a peníze a ona zase utřela. Jenže cestou k domovu se jí to rozleželo a usmyslela si, že nejlíp bude, když si na toho mládence někde počíhá. Možná, když obejde všechny ty babky, se kterými se pravidelně potkává, bude znát přesněji akční rádius jeho pohybu. Vylovila proto z kapsy oblýskaný koženkový obal naplněný neméně oblýskanou Nokií a zavolala domů, že přijde později, protože musí ještě něco sehnat, co tady v okolí nikde není.

x x x

Petr se mezitím dovlekl domů a z posledních sil ulehl na starý, ale stále dostatečně měkký kus kovralu. Postel už neměl. V životě si nedokázal představit, jak dá člověku zabrat, když musí všechno rozdat. Pořád se bál, aby mu náhodou něco nezůstalo. Možná nebyla důležitá nějaká ta drobnost, ale dokázat se tak strašně rychle zbavit všech zásadních věcí byl problém. Nebylo vůbec jednoduché věnovat někomu po rodičích zděděný byt. Původně o něj projevila největší zájem sousedka, pořád opakovala, že teď, když je její dcera v tom, bude velká výhoda, mít ji přes chodbu. Jenže nakonec, když měla zaplatit všechny poplatky, rychle couvla.
"Já myslela, že to jsou věci, které normálně platíte vy, když mi to chcete dát?" pronesla drze do očí když se ptal, proč tak najednou změnila názor.
"Možná máte pravdu, že je to zvykem, ale ten byt má hodnotu jeden a půl miliónu korun. Všechny ty polatky, o které jde, nepřesáhnou pár desítek tisíc. Myslím, že je to pořád dost výhodné..." odpověděl klidně.
"Je a nebo není, o to přece nejde. Já bych si to vzala, ale budu platit nejdřív za vás a potom ještě za sebe. A koneckonců náš byt zase tak malý není, tak se tam srovnáme i s holkou," pronesla tvrdě, tak, aby bylo dostatečně jasné, že jednou provždy o tom nemíní diskutovat. Pokrčil tedy rameny a věnoval ho jakémusi muži středních let, který byl trochu pod parou, chytil ho ve městě a stěžoval si, že ho manželka vyhodila, protože si dovedla domů mladšího.
"Po vš-ech ttěch lle-techh ssi při-vedla d-domů mladšího. Zzze m-ě v-y-vytah-ala ppe-ní-ze a ppak vy-kop-la," blekotal mu do ucha. Dotáhl ho proto k sobě, nechal přespat na svém kovralu a ráno mu zopakoval svou nabídku. Byl šokován? Jistě. Asi nevěřil, že už vystřízlivěl. Ale nakonec byl šťastný.
"Člověče kdo vlastně jsi?" ptal se, ale v hlavě mu třeštilo.
"To bys nepochopil," mávl ale jenom rukou a potom, jako by nesměle dodal:
"Jsem znovuzrozený Buddha. Jeho reinkarnace! Chápeš?"
A usmál se výrazu strachu v obličeji nocležníka. Strachu, který vypovídal o tom, jak usilovně přemýšlí o příčetnosti hostitele, o tom, zda je taková nabídka platná, jestliže ji učinil blázen.
"Ale neboj, jinak jsem úplně v pořádku," řekl a poklepal si ukazovákem na čelo, aby bylo dostatečně jasné kam tím míří.
"A teď bude nejlepší vyřídit formality."

x x x

Ulicemi hořícího města kráčel ten znovuzrozený Buddha ve svém jasně oranžovém sárí. Nic se ho nedotýkalo, plameny, které sem tam olizovaly bosá chodidla jej nepálily. Svět právě začal pykat za své staletími nahromaděné hříchy a přetvářel se, snad v ráj, pro jediného nového obyvatele a tomu tekly nad tou spouští z koutků očí slzy. Neměl nic, kromě toho oranžového sárí a taky naděje, že to, co se plamenem právě přetavuje bude užitečnější a lepší, než to, co právě mizí.