Řeknu vám příběh...

Řeknu vám příběh, co nemusí být zrovna šťastný. Řeknu vám příběh, co se jen tak neříká. Co odvál čas, mezitím, co život utíká.
A začne to skoro jako pohádka…Byla jednou jedna vesnice. Lidé zde byli šťastní a spokojení. Jenže mohou vůbec kdy lidé být šťastní a spokojení? Ne, to nejde, byla to přetvářka. Přetvářka v každé rodině, v každém obyvateli vesnice. A také strach. Zavítáme do jedné rodiny. Jejich jméno bylo nepodstatné, hlavní zde jsou tři postavy. Malá holčička Sally, její matka Susan a otec Bill. Platili vždy za velmi spokojenou rodinu. Holčička vždy v bělostných šatičkách s krásnýma velkýma očima. Ale kdo by se podíval do jejích očí, zjistil by, kde se skrývá pravda. Bill a Susan- prý šťastný pár. Pouze na veřejnosti. V soukromí Bill svoji ženu často bil a to před očima malé holčičky…K čemu byla odsouzena? Malá slečinka, žít v přetvářce, nemoci zaplakat, když kolem je tolik lidí. Jednou si vzít muže, kterého jí předurčí otec. Ten otec, kterého tak nenávidí a o kterém ví, že až bude starší, neujde jeho choutkám. Jenže to ještě malá holčička netuší, má své panenky a svůj tajný svět. Trochu zvláštní svět.
V blízkosti domu této rádoby šťastné rodinky byl starý park. Starý park a před ním závora. Proč? Nikdo už možná ani netušil, prý se tam kdysi stalo hrozné neštěstí. Pro Sally však závory nikdy nic neznamenaly, stejně jako hloupá pravidla, která jí udávala její matka. Sally milovala jen jednu věc a tu nemohla najít doma, tu nacházela v parku. Krásná houpačka. Symbol štěstí pro Sally, která do parku chodila téměř každý den- i přes matčiny zákazy. Susan byla velice oblíbená a ve vesnici také slavná. Není už podstatné, co dělala, proč taky, důležité je, že pro svoje povinnosti nikdy neměla dostatek času na svoji malou dcerku. Na svoji dcerku, kterou by jiná matka tak moc zbožňovala. Jiná matka, tam v parku.
Když jí Sally spatřila poprvé, hrozně se lekla. Co bylo na té ženě zvláštní, byly vždy její oči. Tak prázdné a celé černé…bez života. Brzy si však Sally zvykla na ni i na další lidi v tomto parku. Měli ji rádi a ona to dobře cítila. Mladá žena měla být navždy odsouzena k samotě. Nikdy nepřicházela s ostatními a Sally tušila proč. Často ji slýchávala zpívat- tak krásně a žalostně, jak ještě nikdy nikoho zpívat neslyšela. Milovala ji a bála se jí zároveň. Nenáviděla ji a přitom chtěla být s ní. Byla tak jiná než její matka, než všechny matky na světě…
A kdysi se stalo neštěstí. Celý park hořel a v něm spousta lidí. Byla tam tehdy celá vesnice. Pláč dětí i zvířat, plakal celý kraj. Celý kraj v plamenech. A ona tam stála. Koukala na svou dcerku, neschopna pohybu. Koukala se až do konce. Neschopna pomoci, neschopna lásky. Čarodějnice? Možná, ale spíš žena, co hrůzou ztratila život. A byla odsouzená. Navždy v zatracení, navždy sama, navždy v zapomnění…Vždyť ona jí nezabila, ona nebyla tou, co zabila, ona jen nemohla pomoci.
Sally netušila nic o životě, který ji čekal. Netušila nic o pravé bolesti ani o pravém světě. Ale ona ano. Chtěla jí pomoci, vždyť to nebylo těžké. Teď už ne. Mluvily spolu téměř každý den a vzniklo mezi nimi takové pouto, který nikdo nedokázal pochopit.
Proč jen jsi chodila do toho parku? Sally, moje malá Sally! Co se stalo? Kolikrát jsem ti tohle zakazovala? Sally! Už není návratu, už není cesty zpět. Už není nápravy pro špatnou matku. A malé tělíčko, v bělostných šatech, zamazaných od krve…Vždyť já ji nezabila, to jsem nebyla já, kdo měl nůž v rukou svých…Já jen byla tou, co nebyla schopna jí pomoci. A líbezným hlasem promlouvají hlasy, když hluchá matka slyší jen svůj vlastní pláč…

Neboj se, malá,
Poslouchej hlas.

Neboj se, malá, už jsme tu zas,
Neboj se, ty hlasy, co říkají, pojď mezi nás.

V prastarém parku děvčátko malé
Houpačka houpá se sem a tam
Neboj se, malá, slyšíš mě zase,
Ten hlas, co zve tě k temnotám.

Neboj se, udělej jen krůček malý
Jen krůček malý do prázdnot.
Neboj se, holčičko, to nebolí
Jen dotkni se nože a ucítíš hrot.

Pro co jsi tady, prý chceš si hrát
Neboj se, neplač, každý má své sny
A i na druhé straně můžeš je snít.

Vidím tvé oči, tak polekané, neboj se,
Udělej jen krok,
Krok ke mně do prázdnot.

Nabízím ti svět, kde není bolu
Kde není pláče a marných snů
Neboj se a pojď vždyť někde se praví,
Že vše je možná naopak.

Co když je život umíráním
a smrt teprve životem?
Tak neboj se, malá, už neplač,
Pojď, já tě pochovám.

Tak udělej krok, jen jeden krok,
Pojď se mnou, do temnot.

Tak vidíš, už je to dobré,
Já pohladím tě po vláskách
Já nejsem vrah nevinných dětí.

Ty jsi jak Eva, nevinná v ráji,
Já jsem had a toto je mé rozhřešení.

Houpačka prázdná houpá se dál
Tam a zpět tam a zpět
Kolikrát maminka říkala ti,
Nechoď tam, tam je jiný svět.

O, tam chodí stíny
Tam prý jen bolest je
Holčičko malá, neboj se, neboj,
Já jsem tvoje naděje.

Vidíš to, vidíš? Ty slzy štěstí
Já jsem tak šťastná, že tě tu mám
Teď už nejsem sama
Tak daleko…
V temnotách.