Upírská povídka 18.

Lex stál u okna svého noblesního pokoje a zamyšleně hleděl skrz okno do noci. Nezabil jsem. Co se to se mnou děje? Kam se poděl ten krutý a vůči všem emocím chladný Bloodmorth? Proč nedokázal uposlechnout hlas svého temného společníka? Cožpak mi již mozek začíná vypovídat službu? Nebo snad měknu? Udělal jsem hloupost. Nikdy jsem přece nechtěl Janě ublížit, ne, Ale to, že jsem zbaběle utekl, že jsem se napil zvířecí krve, že tak zvláštní, až mám pocit, zda jsem to vůbec já?! Je to pošetilá šlechetnost. A já přece nejsem šlechetný. Já nejsem čestný ani spravedlivý. Nikdy jsem nebyl. Proč by se to mělo měnit?
Zamračeně odstoupil od okna. Dobrá, byla jenom chvilková slabost. Nemohu přece žít ze zvířecí krve věčně! Vždyť by se jako domeček z karet zřítila celá má léty pracně budovaná image a kariéra! Změnil bych se v žíznivý přízrak, jenž by nikdy nenalezl uspokojení. Svůj odpor vůči zabíjení překonávám léta, proč to nyní nedokážu?
Muž v plášti, na němž se ještě vyskytovaly stopy po mokré hlíně, zavřel oči a soustředěně se pokoušel incident zrekapitulovat…

Kráčel rychlými kroky co nejdále od dívky, kterou tam zanechal stát v němém úžasu. Jediná myšlenka, jež zrovna ovládala upírovu mysl, byla dostat se co nejdále od Janina lákavého krku. V duchu si nadával. Právě roztrhal svůj neperspektivní vztah. Vložil svůj osud do rukou smrtelníka. Velice nepříjemné. Už dva lidé by mu mohli zřetelně ublížit, mohli by ho doslova zlikvidovat. To je obrovské nebezpečí. Zároveň však musí co nejdříve sehnat nějakou jinou kořist. Teoreticky by pro tento účel mohl využít toho kluka, ale ne. Tomu přece něco slíbil. Slíbil? Je přece upír! Upíři své sliby neplní! Upíři jsou egoisté.
Měsíc mu ozářil pohled na kohosi, kdo se kradl tmou. Rychlý úsudek temného společníka říkal, že jde o muže středního věku, statné postavy. Zatetelil se radostí. Nacvičeným způsobem se ukryl za stromem vyčkávaje, až půjde kolem. Jenže… Něco v něm se opět zlomilo. Nedokázal to. Nechal muže v klidu projít…

Lex právě sahal po lahvi vína, když se ozval zvonek. Zpozorněl. Tak úplně nevěděl, jakou masku si má nasadit, protože nikoho neočekával. Na zlomek vteřiny pomyslel na Janu, hned však myšlenku zapudil. Zamračeně odkráčel k domovním vratům svého skoro zámku. Otevřel. Chvíli na hosta jen nevěřícně koukal. Stál tam starší chlápek zavalité postavy s prořídlými vlasy a dobromyslným výrazem ve tváři.
„Ahoj Lexi!“ pozdravil ho zvesela.
„Zdravím příteli, copak tě přivádí do těchto nehostinných končin?“ zeptal se ve snaze, aby to vyznělo co nejpřátelštěji, ač jím smýkala určitá nelibost.
„Ále,“ mávl muž rukou, „Měl jsem cestu kolem, a tak jsem si řekl, že se stavím. Nejdu doufám nevhod?“
„Vůbec ne. Pojď dál,“ pozval ho Lex dovnitř, přičemž tiše zuřil.
Tak tohle mu ještě scházelo! Host se nenechal pobízet dvakrát.
„Ale máš to tady krásné!“ rozplýval se prohlížeje si obrazy, které visely po stěnách a honosné schodiště.
„Děkuji za pochvalu,“ zamumlal a odvedl muže do salónu.
Oba se usadili. Lex nalil do skleniček víno.
„Jak se ti daří? Vidím, že zase sám. Není ti to líto?“
„Jsem rád sám, Pavle,“ probodl ho pohledem a upil ze skleničky.
„Jistě,“ zabručel, „Pořád pracuješ na svém tajném projektu?“
„Částečně. Mám spoustu volného času, avšak nemohu s ním pohnout. Momentálně jsem ve fázi mrtvý bod.“
„Kdybys mi řekl, oč jde, mohl bych ti pomoci,“ navrhl mu klidně.
„Bohužel, není mi dovoleno poskytovat nezasvěcenci informace.“
„Jak myslíš… Mimochodem, už víš, jakou třídu ti přidělí?“
Lex se nadechl a znuděně řekl:
„Předpokládám, že některý z prváků. I když koncem června prohodil cosi o primánech.“
Slovo primánech vyřkl zvlášť znechuceně. Jeho host se jen pousmál.
„Myslím, že pokud nechce riskovat, že najde půlku třídy mrtvou a druhou psychicky zhroucenou, přidělí ti je.“
„V to doufám,“ zavrčel.
„Trávíš celé prázdniny zde?“
„Nemám prázdniny. Moje práce pokračuje stejně jako kdykoli jindy. Pokud tě to však zajímá, ano, tráví tady léto. Mám klid.“
„Zajisté, ale Lexi, měl bys přece někdy vyrazit do společnosti, ne?“
„Vystačím si se společností svých myšlenek. O lidské večírky a podobné zabíjení volného času stojím jen pramálo.“
Lexovi bylo silně nepříjemné mluvit s ním o svých myšlenkových pochodech. Vyžadovalo to značnou opatrnost, mít masku a třeba i lhát. Těžko lze smrtelníkovi vyprávět o kráse procházek za svitu luny a lovu s nimi spojeným. Neslušelo se však vyhazovat kolegu, už vůbec ne hosta zvláště, když byl tak hodný a projevil tolik lidskosti zajímat se, co dělá o prázdninách onen záhadný a všemi nenáviděný muž, z něhož sálal chlad a autorita na každém kroku a z něhož měla valná většina gymnázia upřímný strach.
Až do rána byl tedy nucen vyslechnout pěknou řádku „vtipných“ příhod z letní dovolené a přikyvovat při pomlouvání českého školství, přičemž duchem brouzdal úplně jinde.

XXXXX

Rodiče tahali poslední kusy zavazadel do auta, kde se snažili téměř o nemožné – vtěsnat do kufru malé Felície batožinu, svým množstvím ne nepodobné té, jakou mají cestující agentury XY. Jana nepřítomně přecházela z jednoho konce pozemku na druhý. Jsou to již tři dny od jejího malého nočního dobrodružství s upírem Bloodmorthem. Od té doby ho už nespatřila. Ani nevěděla, co vůči němu vlastně cítí. Jistě, na místě by byl odpor a pohrdání – snad i strach – ale ona čistou nenávist necítila. Cože?! Už ZASE přemýšlím o blbostech?!
„Jano?“ uslyšela nejistý hlas.
Rychle se obrátila. Nervózně před ní přešlapoval Vašek ve starých holínkách a vytahaném tričku.
„Já, přišel jsem se rozloučit, víš.“
Zmohla se jen na přikývnutí. Nevěděla, co by měla říct.
„Až budu ve škole, napíšu ti e-mail, chceš?“
„Budu ráda,“ usmála se.
„Jano!“ zavolala na ni máma.
„Už musím jít,“ omluvila se.
„Jasně. Tak…se měj.“
Mluvil podivně přiškrceně. Než stačila cokoliv namítnout, otočil se jako na podpatku a rychlými kroky zmizel v lese. Jana se za ním ještě chvíli dívala, než nasedla do auta. Po těchto netradičních prázdninách zbude jen několik hustě popsaných stránek v dívčině deníku…