Taxikář

Jmenuji se Wiliam Brown. Kdysi měl můj přítel narozeniny a já jsem samozřejmě musel slavit s ním. Byla by to urážka, kdybych s ním neslavil. Bylo to v Londýně na podzim roku 1985…
,,Dej si také!!!“ pobízeli mne přátelé. ,,Snad Fredovy kulatiny pořádně zapiješ, ne?“ Kdyby mi bylo dvacet let, jistě bych se nenechal zahanbit. Jenže mně už dvacet nebylo pěknou řádku let. Po mých zlých zkušenostech s alkoholem jsem si leckterou skleničku odepřel. Proto jsem i ve tři hodiny ráno byl stále docela střízlivý a při smyslech. Měl jsem za celou dobu oslav pouze tři whisky, dva vinné střiky a jedno malé pivo.Oproti mým kamarádům to nebylo nic. No, jak jsem řekl, ve tři hodiny jsem se vydal domů, přestože oslavy pokračovaly. Vyšel jsem ven před restauraci. Začínalo mírně mrholit.
Byl jsem nevyspalý a těšil jsem se na chvíli, kdy ulehnu do své postele. Zamžoural jsem do ranního šera a uviděl blížící se taxi. Zamával jsem a taxi zastavilo u chodníku. Nastoupil jsem a tam seděl řidič, kterému mohlo být tak kolem padesáti. Na to, že už musel mít za sebou celou noční směnu, byl velmi čilý a usměvavý. ,,Á, koukám že jste slavil!“ zavedl ihned taxikář hovor. ,,A co to bylo za oslavu?“ ,,Ale, přítel měl kulatiny.“ ,,Jo tak…a kolikáté?“ ,,Třetí.“ ,,Jó, to je pěkný věk.“ ,,Hmm…,“ a tak za podobného rozhovoru jsme ujížděli ranním Londýnem. Taxikář mě vysadil, já zaplatil a ten odjel. Vyšel jsem do bytu, vyčistil si zuby a šel spát.
Ráno jsem se probudil a u snídaně jsem si promítal včerejší noc. Když došlo na čilého taxikáře, zarazila mne jedna podivná věc.Přestože jsem taxikáři neřekl, kam chci dovézt, dovezl mne až před můj vchod…