Deník zapomenutého muže

Hodina dějepisu připadala Daniele jako šílenství. Neustále sledovala hodinky a v duchu se modlila, ať se velká ručička konečně objeví u 6, protože právě v této chvíli by zazvonilo. Daniela neměla ráda školu a bylo toho víc, co neměla ráda, nebo co dokonce nenáviděla. V poslední době ji však vrtala hlavou jedna věc.
Po škole se sešla s Petrem, svým přítelem, kterého potkala před sedmi měsíci. Poznali se zcela neromantickým, avšak v dnešní době zcela běžným způsobem-před inzerát. Byla z toho láska na první pohled. A vydržela jim dodnes.
Chlapec ji přivítal úsměvem a letmým polibkem na tvář. Udivilo ho, jak je Daniela chladná. Mluvila tiše a její bledý obličej prozrazoval, že je v jiném světě.
„Haló? Je někdo doma?“ s úsměvem ji zaťukal na čelo, když ji asi posté opakoval jednu a tu samou otázku. Dívka se zastavila, obrátila na něho smutné oči a pootevřela bezkrevná ústa. Petr rozpoznal, že Danielu něco trápí a nahlas vzdychl. Tak co to bude tentokrát?
„Přemýšlel jsi někdy o tom, co se stane, až umřeme?“ zeptala se a hypnotizovala ho stále svám neklidným pohledem.
„No co by..“, pokrčil rameny Petr a pousmál se, “vynesou nás nohama napřed, budem pěkně v márnici, pak nás hoděj do rakve a budou nás žrát červi.“
„Ale já nemyslím s tělem.“ zašeptala dívka trochu nervózně. Petr na ni nechápevě pohlédl.
„Jo ty myslíš s duší…“, řekl pomalu, aniž by spouštěl zrak z Daniely, “ tak na to nevěřím. Myslím si, že duše zanikne s tělesnou schránkou. Žádný náboženský kraviny jako je peklo nebo nebe neexistuje. Prostě umřeš a nic. Tma. Není cesty zpět. Dáš si taky zmrzlinu?“
Daniela ale poslední otázku neslyšela. Zabývala se jen jednou věcí.
„Mýlíš se.“, oponovala, “ duše a tělo jsou dvě odlišné věci. Co třeba duchové?“
Petr byl racionálně založený člověk a nechápavě zavrtěl hlavou. „Hloupost. Po smrti nic není.“ Nehodlal se tím zabývat, i když si nebyl jistý na sto procent. Bral život jaký je a nehodlal si ho komlikovat věcmi, které byly příliš složité na pochopení. Daniele to však nestačilo.
„Chceš se vsadit?“nadhodila.
„Klidně, ale nevím, jak to chceš provésti, milá slečno.“ dobíral si ji v domnění, že si dělá legraci. Daniela však měla vážný výraz.
„Uvidíš.“ řekla jen a pokračovala dále v chůzi.

Uběhlo několik dní. Petr již dávno na rozhovor zapomněl, avšak nikdo nemohl tušit, co se odehrává v hlavě jeho milované. Byl zrovna deštivý sychravý den, když na to přišel. A právě v tento den se ji rozhodl navštívit. Bydlela nedaleko, v malém panelákovém bytě,ve kterém žila sama jen se svými rodiči. Petr je moc dobře znal a stejně dobře s nimi vycházel. Na zvonek u vchodu zazvonil automaticky.
„Kdo je?“ ozval se hlas Danieliny matky.
„Já.“ usmál se Petr. Nebylo potřeba nic dodávat.
„Peťo! Pojď dál. Danča mi pro něco šla, ale za chvíli se vrátí.“ ,vysvětlovala žena, “zatím můžeš počkat v jejím pokoji.“ Petr souhlasil a vešel dovnitř. V pátém patře již na něj čekala Danielina matka. Nabízela mu několik zákusků, ale Petr je s úsměvem odmítl a známou cestou zamířil do pokoje své dívky.
Jako vždy ho lehce zamrazilo v zádech, když vstoupil do této místnosti. Daniela měla zvláštní koníček, který Petrovi připadal spíše jako úchylka. Zajímala se o mrtvá těla a sbírala jejich fotografie. Všude po zdech pokoje je měla rozvěšené. Petr na jednu z nich s odporem pohlédl a vzápětí odvrátil zrak. Připadalo mu to pěkně nechutné a tak se rozhodl netýrat své oči a sedl si na postel. Rozhodl se počkat na Danielu a věřit tak její matce. Jeho pozornost upoutala nenápadná knížka ležící na stole. Nahnul se a podal si ji. Nad názvem se pousmál. “Život po smrti.“ Proto měla Daniela takové všetečné otázky. Ze zvědavosti nakoukl dovnitř, ale sálodlouhé odstavce ho donutily knihu opět zavřít. Položil knihu zpět na místo a usedl znovu na postel. Z dlouhé chvíle si prohlížel vybavení pokoje. Ačkoliv ho dobře znal, přesto mu tu něco nesedělo, ale nemohl přijít na to, co by to mohlo být. Rozhodl se tím nezabývat. Náhle si všiml pootevřeného šuplíku. S menšími výčitkami ho otevřel. Viděl jen další fotografie, kapesní nůž, lak na nehty a deník. Její deník. Věděl, že je to on, párkrát viděl, jak si do něj Daniela něco zapisuje. Váhal, zda se má podívat nebo ne. Po chvíli si zvolil první možnost. Opatrně ho otevřel na poslední stránce. A zatajil dech. Po pár dalších řádcích se mu udělalo . Podíval se na předchozí stránku, ale sotva zahlédl první větu, s opovržením deník hodil tam, kde byl.
„Vidím, že už všechno víš.“ ozvalo se od dveří. Petr zděšeně pohlédl na místo, odkud ten hlas, který ho tolik vylekal, vycházel. Daniela! Ani si nevšiml, že vešla!
Nevěděl, co má dělat, tak jen sklopil zrak a zarytě mlčel. Po to všem, co si přečetl, byl v šoku. Daniela se však zdála klidná. Udělala pár kroků od dveří a náhle stála nad tiše sedícím Petrem. Neodvážil se na ni pohlédnout. Snažil se vzpamatovat, musí jí to přece vymluvit, avšak nevěděl, co na to vůbec říct. Přesto po chvíli nesnesitelného mlčení se odhodlal zvednout hlavu. Danielin chladnokrevný výraz ho nepřekvapil.
„Proč?“ hlesl.
„Proč si čteš můj deník, když jsem ti říkala, že ti ho dám přečíst, až bude čas?“šeptala rozčíleně.
„Je pravda, co jsi tam napsala?“ zeptal se Petr a záměrně přeslechl dívčinu otázku.
„Byla tam zpráva sice určená pro tebe, ale měla být přečtena za úplně jiných okolností.“, říkala si Daniela spíše pro sebe, ale náhle změnila výraz ve tváři. Z kamenné tváře vznikl lehký úsměv.
„To je jedno.“ ,mávla rukou,“ano, chci to udělat. Zajímá mě to.“
„Ty jsi se zbláznila!“ Petr se vzpamatoval úplně, rozčílením vstal a začal křičet. „Třeba mám pravdu já a ty zemřeš úplně zbytečně. Stejně zbytečné by to bylo, kdybys měla pravdu ty!“
Dívka ale byla neoblomná. „Znáš profesora Suslova?“
„Cože?“ Petr nechápal.
„Profesor Suslov pracuje na jedný univerzitě v Taškentu. Vede výzkumný projekt s názvem „Kontakty s druhým světem“. Pod vedením tohoto chlapa se třicet sedm dobrovolníku, nevyléčitelně nemocných osob, naučilo speciálně vyvinutému počítačovému jazyku. Tímto by se pak měli ozvat po své smrti se vzkazy z onoho světa. Každý z nich obdržel svou vlastní šifru, kterou se měl identifikovat při poskytování údajů v počítači. Od srpna 1990 se na obrazovkách počítačů výzkumného týmu skutečně objevily první vzkazy…..“
Petr ji nenechal domluvit. „Ty jseš úplně blbá!“ ,křičel, “jenom kvůli tomu, že si něco přečteš v nějakých pofidérních sračkách, tomu musíš věřit?“
Daniela se zamračila. „Já tomu věřím. Jeden fyzik, který zemřel ve 39 letech sdělil, že smrt je příjemný zážitek, který vede ke stavu, ve kterém není strach, bolest, ani smutek a…“
„Ježiši Kriste, přestaň!“ Petr si zakryl obličej dlaněmi a v tu chvíli si přál umřít. Cítil, jak mu po obličeji stékají slané slzy. Po chvíli odhodlaně zvedl hlavu.
„A proč to vlastně chceš udělat? Vždyť nejsi nevyléčitelně nemocná.“ řekl již o poznání klidnějším hlasem.
„Ale jsem.“ řekla vážně. Nevěřícně na ni pohlédl.

Před budovou psychiatrické kliniky byla skvostná zahrada, kterou Petr moc rád navštěvoval. Často si sedával na dřevěnou lavičku bez opěradla a zasněně pozoroval dokonalé stromy, které již podzim zbarvil do odstínů typických pro toto období. Zahradě tedy vévodila zlatá, červená a oranžovo-hnědá. Pod řadou javorů a třešní se krčili drobné borovice a kousek před nimi se nacházela zahrádka, nyní již bez květin. Petr se zhluboka nadechl, až mu mrazivý pozdně říjnový vzduch pronikl až do plic. Jak je to dlouho? Pět let? Petr se v duchu pousmál. Kolik si toho tenkrát navymýšlel. Myslel si, že ho navštěvuje duch jeho mrtvé dívky, ale teď už moc dobře ví, že byl nemocný. Ale brzy se vyléčí, vždyť to říkal pan doktor! Hlavně na to nesmí vzpomínat. Nevěděl, že v tu chvíli se o něm mluví. A to jenom pár metrů od místa, kde se nacházel.
Postarší psychiatr křečovitě svíral vyhublými prsty deník, který byl zrovna předmětem rozhovoru. Unaveným zrakem, který jistě viděl mnoho lidských útrap, pozoroval mladšího muže sedícího naproti. Znal ho jenom pár minut, ale už nyní měl sto chutí ho zabít. Nesnášel ho a nebyl mu sympatický. Mladý muž zřejmě nesympatii vůči své osobě poznal a necítil se tak ve své kůži. Mlčení se zdálo být neúsnosné. Starý muž si suše odkašlal.
„Takže vy jste parapsycholog.“ začal a mladý muž v této větě pocítil výsměch. Přesto na sobě nedal nic znát.
„Ano.“, odpověděl rychle, „věnuji se tomu již deset let a váš případ mě nesmírně zaujal.“
„ Můj případ ?“ pousmál se psychiatr a propletenými prsty vytvořil stříšku, za kterou se nacházel ironický úsměv.
„No přece ten případ s panem Petrem Ch.“ objasnil muž.
„Ach tak.“ Psychiatr neskrýval úsměv.
„Dovolte mi, abych si s ním mohl promluvit.“ odvážil se.
Starý muž sebou nervózně škubl a ještě pevněji sevřel deník. To parapsychologa přinutilo, aby se na něj podíval.
„ Slyšel jsem, že si psával deník....proto bych rád do něj nakoukl. “opovážil se znova, ale psychiatr jen neurčitě pokrčil rameny.
„Jak myslíte. Ale měl bych vás před jeho četbou varovat.....“
Mladší muž vstal a uchopil deník. „Netřeba. Ještě dnes si to pročtu a za několik dní se zastavím.“ Poté bez pozdravu odešel.
David L. vystudoval psychologii, ale místo vědecky nezávadných poznatků o psychice ho zajímalo nadpřirozeno. Koneckonců, měl to v rodině. Jeho matka byla citlivá na přítomnost mrtvých, dříve tento “dar“ nenáviděla, ale postupně přišla na to, že může pomáhat jiným lidem. David ji obdivoval a toužil mít tyto schopnosti také, ale zdědila je jeho sestra. Nebyla ovšem tou správnou osobou, nesnesla přítomnost mrtvých a před dvacátými narozeninami spáchala sebevraždu. David jí vždy záviděl a ulevilo se mu, když zemřela.
Bydlel sám v malém bytě. Netrpělivě na něj čekal jen pes, který se mohl zbláznit radostí, když ho slyšel a viděl přicházet. Dnes to ale bylo jinak. David, když vstoupil, stále držel v ruce deník. Pes přiběhl, ale jakmile spatřil tu věc, kterou jeho pán držel, v půli cesty se zarazil a se žalostným kňučením zalezl pod stůl. David pochopil. Cítil mrtvého.
Rozsvítil lampu, stojící vedle křesla, a sedl si. Vzrušením téměř ani nedýchal. Třesoucími prsty otevřel na první straně. Všimnul si lednového data a bleskově se začetl.

...Rozhodl jsem se psát deník, neboť papír se stal mou jedinou vrbou. Jsem sám. Od prosince jsem ji neviděl, odjela někam pryč, kde se chystá zemřít. Cítím, že brzy zežílím. Nechtěla, abych se díval, jak umírá, přesto mi řekla, že si to ve skrytu duše přeje. Odmítla jakoukoliv léčbu i přes nesouhlas rodičů. Přestal jsem normálně uvažovat. Myslel jsem, že základní lidský pud, stejně jako u jiných tvorů, je přežít! Často jsem spadl na kolena, bolelo to, ale zvedl jsem se a pokračoval dál k cíli. Nejhorší na tom je, že ona nechce žít ne proto, že jí to nebaví, ale kvůli sázce. Nechápu to, nerozumím, nechci rozumět.
Nemám o ní žádné zprávy..vlastně...sem tam mi přijde sms :Jeste ziju. Zkoušel jsem jí párkrát odepisovat, volat a zjišťovat, kde je, ale vše je marné. Ale stejně, kdybych zjistil, kde je, už bych za ní nejel. Nechtěl bych, aby se mi naskytl pohled na živoucí mrtvolu s vpadlýma očima a bledou pletí v krutě smířeném obličeji. Už i tak jsem dost na dně.....

David L. prolistovával další stránky a došel k závěru, že všechny se nesou v podobném duchu. Otáčel stránky a pečlivě pročítával slova stvořená z roztřesených písmen. Najednou ho cosi zaujalo a vzrušeně se začetl.

....Píše se 10. května a mám strach. Včera mi od ní přišla zpráva. Nemohl jsem věřit svým očím a když jsem displej mobilu prolétl alespoň popáté, zamotala se mi hlava. Zítra mě prý konečně navštvíví. Věděl jsem, co to znamená. Dnes nebo zítra zemře. Najednou jsem nevěděl, co dělat. Člověk to nemůže nijak ovlivnit, jen sedět a čekat, až se ten přirozený jev, který se stává denně po celém světě v obrovském množství, stane. Začal jsem vzpomínat na naše seznámení, první schůzka, polibek.... a byl jsem překvapen, že nepláču. Došly mi zřejmě slzy. Smrt blízkého člověka je těžké období, ale dá se zvládnout, tím jsem přesvědčen. Stačí pár měsíců a vše se zase vrátí do normálních kolejí. Ale co dělat v takovém případě? Nechci ji vidět, nestojím o to. Chci, aby zemřela a byl klid. Klidně jí dám za pravdu...Rozhodl jsem se jí zavolat, ale jakmile jsem vytočil její číslo, cizí hlas mi oznámil, že volané číslo neexistuje. Projela mnou mrazivá hrůza. Zkusil jsem to ještě třikrát a se stejným výsledkem. Odtušil jsem, co to znamená. Ale nebyl to konec. Byl to začátek konce.
Půjdu spát klidný. Má poslední noc, kdy mi bylo relativně dobře. Věděl jsem totiž, že zítra to tak nebude.....
Je ráno a z celé noci si nic nepamatuju. Lehl jsem a před chvílí se probudil s pálivou bolestí na levém předloktí. Opatrně jsem se tam podíval a zhrozil se. Od loktu až ke konečkům prstů se rozprostíraly krvavé škrábance. Vyděšeně jsem se podíval kolem sebe, jestli vedle mě náhodou neleží střepy nebo nůž, o který jsem se mohl v noci poranit, ale nic tam nebylo. Podíval jsem se na své prsty, které nedokázaly zadržet třes. Je tady. Najednou mě z hlubokého přemýšlení vytrhlo zapípaní mobilu. Polekaně jsem sebou trhl a třesoucí rukou vzal mobil. Zpráva. S podivnou předtuchou jsem jí otevřel a mé obavy se vyplnily. Bylo to od ní. Včera večer zemřela. Pevně jsem sevřel rty a vztekle hodil telefonem do kouta. Vyhrkly mi slzy a vyšly ze mě podivné zvuky – směsice vzteku a strachu.
Když jsem se trochu uklidnil, vstal jsem a rozhodl se, že se nasnídám. Rodiče odjeli hned brzo ráno na rodinnou oslavu a já zůstal doma sám. Právě v této chvíli jsem proklínal své rozhodnutí, že s nima nepojedu. Potřeboval jsem lidskou společnost jako sůl.
Po skromné snídani jsem se oblékl a vyrazil do města se trochu projít. Nemohl jsem zůstat doma zavřený mezi čtyřmi stěnami a žil jsem v mylné představě, že pokud budu v lidské společnosti, budu uchráněn od
jejího vlivu. Procházel jsem davy jako ve snách a snažil se u nich hledat pomoc. Marně. Neměl jsem cíle, mé nohy mě vedly do neznáma. Najednou jsem se objevil před hřbitovem. Aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, vstoupil jsem tam. Procitl jsem a s hrůzou si uvědomil, že lidské hlasy a městský ruch utichly a nahradilo je hřbitovní ticho a vůně smrti. Rozhlédl jsem kolem sebe, sevřel se mi žaludek a pocítil jsem nesnesitelnou úzkost a paniku. Musel jsem odtamtud rychle zmizet, ale nemohl jsem. Jako slaboch jsem klesl na zem. Nohy jsem měl jako z kamene a mohl jsem jen sedět a třást se. Najednou se zatáhlo a ačkoliv byl jarní a teplý den, prudce se ochladilo. Zamotala se mi hlava a musel jsem se opřít o náhrobek. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do ticha. Najednou mi bylo jedno, co se mnou bude.
Ucítil jsem za sebou ledový dech a přisuzoval bych to větru, kdybych si nebyl uvědomil, že celý den je bezvětří. Bál jsem se otočit a nechal jsem víčka pevně zavřená. Najednou jsem měl pocit, jako bych zaslechl slabý hlásek, ale snažil jsem si vsugerovat, že jde o pouhý výplod mé fantazie. To mi vydrželo až do chvíle, kdy ten hlas začal nabývat na síle a intenzitě a začal jsem pochybovat, že by má fantazie byla až tak bujná. Chvíli jsem vnímal barvu hlasu a došel jsem k závěru, že je mi až děsivě povědomý. Soustředil jsem se jen na tu barvu a unikala mi podstata toho, co říká. Dokonce jsem měl pocit, jako kdyby to mluvilo cizí, mně neznámou řečí. Náhle jsem zaregistroval první známe slovo.
„Otoč se“ řeklo mi to.
Nějakým neznámým způsobem jsem uposlechl a otočil se tak, jak mi bylo přikázáno. Byl jsem připraven na cokoliv, ale vyděsilo mě, když jsem za sebou nic neviděl. Přesto tam ale cosi bylo. Cítil jsem jeho studený dech a neklidné oddechování. Ani nevím, proč píšu ve středním rodě. Byla to ona. Tím jsem si byl jist hned napoprvé. Ale nechtěl jsem si to přiznat. Raději to bude nazývat, tak jak to nazývám, než abych si přiznal, že je to Daniela.
Chvíli jsem hleděl do prázdna, ale překvapivě se nebál. Nějakou dobu jsem váhal, jestli to mám oslovit nebo dát jiným způsobem najevo, že vím, o koho se jedná. Ale v krku jsem měl těžký kámen. Snažil jsem se něco říct, ale vzešly ze mě podivné skřeky. Znenadání bezvětří pominulo, zvedl se šílený vítr, ačkoliv se zdálo, že za kamennou zdí hřbitova se nepohne ani stéblo trávy.
Věděl jsem, že odešla. Vítr ji odnesl zpět do světa, do kterého přišla sama ze své vůle.
Chvíli jsem zůstal v nezměněnné poloze a pak mě napadlo se zvednout. Náhle jsem zkameněl, protože jsem si uvědomil, že je noc. Jak je to ksakru možné? Vždyť jsem tu nemohl být déle než půl hodiny, navíc bylo přece brzké ráno, když jsem odcházel. Nenapadalo mě žádné rozumné vysvětlení. Věděl jsem však jedno. Že musím pryč z tohoto proklatého místa. Nějak jsem se dokymácel k bráně a až za ní jsem se mohl konečně nadechnout.
Jsem zrovna doma a dopsal jsem tyto řádky. Rodiče tu už dávno byli, celí vystrašení, ale nemohu jim nic říct. To by nemělo cenu.

Píše se 11. května a noc byla opět kupodivu klidná. Žádné podivnosti jsem nezaznamenal, snad jen to, že byl
až podivný klid. Klid před bouří?
Tak mě napadlo, že si tento deník nepíšu jen pro sebe, ale pro někoho. Věřím, že se někdo takový najde, kdo si ho přečte. Vím totiž, že tohle mě žene do záhuby. Přemýšlím, kde budu, až si to bude někdo číst. Mrtev? Kéž by.....

David L. polkl a otočil na další stránku. Věděl, že již dávno odbyla půlnoc, ale ten deník měl v sobě něco tak magicky přitažlivého, že by byl schopen nad ním sedět a číst ho až do skonání světa.

Píše se 12.května. Včerejší den nic významného. Dnes pravý opak.....Ráno jsem vstával do školy, bylo pondělí, což je den, který jsem k smrti nesnášel. Snad kdysi dávno, ale nyní po tom všem mě bylo vše jedno. Nerozeznával jsem jednotlivé dny, hodiny a snad ani minuty. Matka si něčeho všimla a snažila se mi promluvit do duše. Věděla, co se stalo, věděla, že ona zemřela. Zítra prý bude pohřeb. Měl bych tam prý jít, ale to jsem zavrhl již dávno, snad ještě dříve než zemřela. Ráno se objevila v koupelně. Prudce se ochladilo, ačkoliv svítilo teplé jarní slunce. Neviděl jsem ji, zase, ale cítil její přítomnost, její ledový dech a slyšel jsem údery jejího mrtvého srdce. Mé tušení se posléze potvrdilo, jelikož promluvila. Sdělila mi, že zatím na sebe nemůže brát hmotnou podobu, zatím je jen duše. Žije prý v podivném světě, o kterém mi řekne prý až později. Je těžké se z něj dostat, překonat hranice, bariéru, která nás odděluje. Zatím prý ale nemůže nic říct....Pak tiše zakvílela a zdělila mi, že umírání si představovala jinak. Poté zmizela. Chvíli jsem jen tak stál neschopný slova a pokusil se vše rozumně vysvětlit, ale pak mi došlo, že je to naprostá hloupost. Začal jsem se třást po celém těle a
zády mi procházel neskutečný mrazivý pocit beznaděje, kterou jsem nedokázal ovládnout. Uvědomil jsme si, že veškerá racionální moudra, která do mě vštěpovali již od mala, jsou holé výmysly lidí, kteří chtějí, aby svět fungoval tak, jak oni řeknou. Lidé si hrají na Bohy, ale ve skutečnosti neví vůbec nic, co se děje v „jejich“ světě. Není to jejich svět, svět nepatří lidem, ale lidi světu. Jeden člověk vymyslí teorii, která vše rozumně vysvětluje, ostatní ji schválí, protože nechtějí přemýšlet nad tím, jaký to ve skutečnosti je. Veškeré rozumy těchto lidí, rádoby vědců, se učíme ve škole, samé pohodlné teorie...ale jak to ve skutečnosti je? Lidé nechtějí přijmout něco, co je mimo jejich chápání a shrnou to do jednoho pojmu. Nadpřirozeno. Vše co je přirozené, je kolem nich, věci, lidi, fyzikální jevy, ale co s tím, když to neodpovídá lidským a vědeckým měřítkům? Přece do nadpřirozena. Ovšem tato věc, co se mi stala, je naprosto přirozená. Je to kolem mě, vnímám ji všemi smysly a nepotřubuji rozumné vysvětlení. Co je to realita? To, že teď dýchám, že mi žilami proudí rudá tekutina, ale co když je to jen sen? Jak velká je jistota, že se probudím z odporného snu? Realita je jen pojem, kteří si lidé vymysleli, smířili se s ní a nechtějí příjmout něco, co se od reality liší.
Z podivných myšlenek mě vytrhl až matčin naléhavý hlas. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že nestíhám.

Je 15. května. Pokusím se shrnout všechny události, které se staly za poslední dny. První den, pokud nepočítám ranní událost, se nic nestalo. Druhý den, opět ráno, mě navštívila znovu. Nyní jsem mohl rozeznat slabé obrysy křehkého těla, které ve mně způsobovaly šílenství. Promluvila ke mně slabým hlasem a to, co mi řekla, se pokusím sepsat co nejvěrněji. Věřím, že až budu po smrti, bude to jeden z důkazů, že ona měla pravdu.
„V tom světě není teplo ani zima, ani světlo ani tma. Nikdo tam není šťastný a ani nešťastný. Nevíme, co to jsou pocity. Nešťastníci jako já jsou odsouzeni k věčnému bloudění a neklidu. Já ale cítit dokážu. Chci pryč, ale nemůžu. Pouze má duše, které jako jediná můžeu prostoupit bránou“
„A co po mě chceš? Věřím ti. Prohrál jsem tu podivnou sázku.“ dodal jsem se téměř automaticky, jako by nikdy nezemřela. Poté jsem si to uvědomil...mluvím vlastně s mrtvým člověkem, respektive s jeho duší.
„ Byla to chyba.“ zasténala a její sladký hlas se začal měnit v kovovou hrůzu, které jsem se polekal. Najednou jsem zaregistroval, že se mi ztrácí před očima. Něžné obrysy postupně splývaly s pozadím reality, až se spolu se steny z temného záhrobí vrátily tam, odkud vzešly. Chvíli jsem byl v šoku, ale musel jsem se z toho dostat, neměl jsem moc času.....
Ten den byl pohřeb, ale rozhodl jsem se tam nejít. Je mi jedno, že mě budou zavrhovat, mám své důvody, se kterýma se nehodlám dělit. Pouze s tímto deníkem a s osobou, která ho čte. Cítím, že mě opouští zdravý rozum a dříve než se zblázním, vás chci upozornit, že pokud otevřete tento deník, změní se vám život a už nikdy nic nebude tak jako dřív. Je prokletý. Je psán zoufalým člověkem, kterému se splnily všechny jeho noční můry, o kterých snil, když byl malý. Rozdíl je v tom, že se nemohu probudit. Všechna realita je pryč....
Možná bude lépe, ano, mluvím k vám, kdo držítě tento deník ve svých rukou, možná bude lépe, když ho zahodíte, zakopáte, spálíte, neb toto čtení vyvrací všechny myšlenky tohoto světa. Ačkoliv je to teprve začátek...chci vám to říct, ještě než se úplně zblázním...

David L. se otřásl...připadalo mu absurdní, že k němu promlouvá osoba, která již dávno neví a nevěří tomu, co se událo. Ale nemohl se přemoci, aby nečetl dál, musel otáčet zažloutlými stránkami, prý prokletými, které ho magicky přitahovaly. Podíval se na hodiny, které oznamovaly, že je něco po druhé ranní. Rozhodl se poslechnout rozum a jít do postele. Měl v plánu ho zítra znovu navštívit....
Jakmile se probudil, bylo 7 hodin. Uvítalo ho nepříjemné šero, tolik typické pro chladná podzimní rána, která tolik nenáviděl. Trochu s nechutí vstal z postele a proklínal včerejší noc, kdy seděl jako blázen nad deníkem. Ale teď nebyl čas na rouhání, musel se obléct a jet znovu na kliniku. Ten člověk ho nesmírně zaujal, už proto, že věděl, jak to s ním skončí. Aniž by se nasnídal, odešel z domu....
Na klinice ho uvítal znovu lékař. Davidovi L. nemohl uniknout jeho výsměšný výraz, který ho doplňoval při přátelském podání ruky.
„Vidím, že jste dlouho do noci studoval to skvostné dílko, milý příteli.“ usmál se a poukázal tak na kruhy pod očima, které svědčily o mnohém.
„Cože? Oh ano...jistě.“, zarazil se David L., „jen jsem chtěl znovu mluvit s Petrem Ch. Pokud je to možné...“
Lékař stáhl mohutné obočí. „Mluvit? Poněkud silné slovo, nemyslíte?“ dodal se skepsí.
„Takže pustíte mě k němu?“ zeptal se s nadějí David.
„Dobrá, uvidím, co se dá dělat, ale moc si od toho neslibujte. Víte, jak na tom je. Navíc nechci, abyste mu do hlavy sypal nějaké nesmysly, jen tak tak jsme ho vyléčili. Proto buďte opatrný.“ upozornil starý muž.
„Vím a budu.“ kývnul David a následoval lékařův bílý plášť, který ho vedl do podzimní zahrady.
Tam seděl mladý, avšak předčasně zestárlý muž. Seděl v poklidu a se zasněným pohledem hypnotizoval modrou oblohu, jež mu přinášela pocit zdánlivého bezpečí. David L. se zarazil a vzpomněl si na zápisky tohoto muže, které mu tolik způsobovaly mrazení v zádech. V duchu ty dva muže srovnal a ta propast mezi těmito dvěma lidmi mu připadala směšná a děsivá.
„Zde sedí ten váš objekt.“ řekl polohlasem starý muž, pomalu se otočil a stejným tempem ho zanechal samotného v podzimní zahradě krvavých stromů. David L. se trochu zalekl, ale krutá zvědavost v něm zvítěla a udělal pár kroků směrem k člověku, který ho nenechával klidným. Podivilo ho, že si ho nevšímá a dál žije ve svém světě azurové oblohy a zapomenuté minulosti. David L. už stál přímo u něj, ale nebyl schopen cokoliv říct. Najednou se na něj Petr Ch. otočil a upřel na něj svůj bezduchý a bezbranný pohled. Chvíli si hleděli do očí.
„Vy jste pan Ch.?“ zeptal se David poněkud zbytečně, ale byla to jediná možnost jak prolomit ticho. Muž na lavičce se dětsky usmál. „Ano..ano,to jsem.“ odpověděl poněkud zmateně.
„Potřebuji si s vámi promluvit. Nemusíte se bát, bude to jen chvíle, souhlasíte?“ zeptal se David a dával si záležet na tom, aby působil co nejvíce věrohodně. Muž pod ním kývl a sesedl si blíže ke kraji, aby uvolnil Davidovi místo. Ten pochopil a poněkud nevěřícně si k němu přisedl. Nezapomněl si s sebou vzít deník, který ovšem bezpečně skrýval z dohledu druhého muže. Už měl zformulovanou první otázku a chystal se ji vyslovit, když ho Petr Ch. předběhl.
„Jak se vám daří?“ zeptal se a jeho tenké rty se roztáhly do podivně upřímného šklebu. David L. se pousmál.
„Dobře. A vám?“
„Ani nevím“ odpověděl na zdvořilost poněkud nečekaně a jeho úsměv rázem zmizel.
„Jak to myslíte?“ nechápal David.
„Stal jsem se novým člověkem, avšak někde uvnitř je stále mé staré já. Nevnímám svůj stav. Stal jsem se bláznem, abych přežil. Nevzpomínám si na nic. Nechci. Nemůžu.“
„Jaké je vaše staré já?“ zeptal se David dychtící po odpovědi. Petr Ch. zavřel oči a jeho tváří proběhla nepřirozená křeč.
„Mé staré já je jen torzo. Zbytek čehosi. Ona si ho vzala sebou do jejího světa.“ Petr mluvil jako v tranzu a když opět otevřel víčka, skoro dotčeně se podíval na muže sedícího vedle něj.
„Taky máte tak rád podzim?“ zeptal se z ničeho nic a tváří mu opět projel bezduchý úsměv.

Říjnový večer přichází brzy. Tma pohltí všechno živé, které se začne zdát být mrtvé a všechno neživé vypluje do popředí a rázem je mu vdechnut život. Stromy se stanou lidmi a jejich holé a smutné větvě se stanou hubenými končetinami mrzáků. Lampa se stane prodejnou ženou stojící na okraji ulice a domy se stanou obřími tvory lačnící po krvi obětí. David L. se vracel domů. Nedočkavým krokem brázdil poloprázdné ulice, nedočkavými prsty svíral deník, po kterém dnes tak toužil. Když vešel do bytu a zavřel za sebou dveře, ulevilo se mu. Ignoroval psa, který toužil po lidské společnosti, zabořil se do křesla a rozevřel deník.

Je 20. května. Cítím, že jsem na dně, ale musím přežít, musím tomu všemu přijít na kloub! Přichází za mnou každý den, jednou se objevila i ve škole. Měl jsem co dělat, abych se udržel, ale většina stejně vypozorovala mé podivné chování. Učitelka si pozvala matku do školy....nemá to cenu, nikdo nepochopí, co se děje. Napadlo mě zajít za odborníkem, ale kde ho sehnat? Nemyslím žádného psychologa, ale opravdového odborníka...pak mi ale došlo, že si to musím vyřešit sám. Je to jen mezi náma dvěma. Z jejích výpovědí nemohu přesně určit jaký ten její svět je. Je to svět bez konkrétních vlastností a lidé, co mají na zde na zemi ještě určitý dluh, jsou odsouzeni k bloudění, dokud ho nesplatí. Čekali svobodu, lepší “život“, ale čekalo je jen ponížení a zapomnění. Duše má po smrti takovou sílu, jako moc se na ní vzpomíná. Na Danielu se zapomnělo. Vždy, když myslím na sebevraždu, vzpomenu si na její žalostné kvílení. Chce zpátky. Nelíbí se jí ten její posmrtný svět. Ale já jí v tom nepomůžu.
Často přemýšlím o tom, kde ten svět je. Musím se jí na to příště zeptat. Je to hmotné místo? Vede tam snad někudy cesta? A nebo je to jen jiná dimenze, jiný vesmír, jiný svět, který se kryje s tím naším, ale my ho nevidíme? Nad tím vším jsem začal přemýšlet a nemohu přestat myslet na to, že bych to rád sám prozkoumal...je ovšem cesty zpět?
Jsou věci, které nikdo nikdy nepochopí...dokud je nezažije na vlastní kůži.
25. květen. Slunce nemilosrdně svítí na rozpaléné chodníky, které už od rána obtěžují svou nesnesitelnou horkostí. Léto letos přišlo brzy a mě se každou chvíli zvedá žaludek. Přestal jsem vycházet ven, původně opálená kůže se mi změnila ve voskovou bledost, svaly mi ochably a mé tělo začalo připomínat kostru. Téměř ze dne na den. Smysly se mi zbystřily, začínám výborně vidět ve tmě a slyším i zvuky, které normální člověk nepostřehne. Ráno jsem se probudil a všiml si polštáře a peřin, které byli celé rudé od krve. Možná jsem měl vykrvácet. Tuším, co se se mnou děje. Začínám být živým mtvým, živoucí mrtvolou...Může za to ona, to ona to způsobila, chce, abych šel za ní....
Rozhodl jsem se pro útěk z domu. Rodiče začínají šílet a nemohu se dívat na to, jak mi kazí plány. Ničemu nerozumí. Sbalil jsem si pár věcí, vzal si své úspory...a samozřejmě svůj deník, neb tyto hrůzné události musí být zaznamenány. Odešel jsem v noci, tajně a tiše, abych nevzbudil spící tvory, kteří mě přivedli na svět. Když jsem odcházel z domu a zavíral za sebou venkovní dveře, tu se mi zjevila ona. Stála vedle mě, témeř taková, jakou jsem si ji pamatoval a kdyby nebyla poněkud průsvitná, měl bych ji za živou. Usmál jsem se na ni, protože úlek mě už dávno opustil. Dívala se na mě téměř dotčeně, ale já neměl čas. Podíval jsem se na noční oblohu a všiml si jasných hvězd, kreté vévodily temné bezměsíčné noci. Takovou noc jsem dlouho nezažil a pocítil jsem touhu být její součástí. Ještě jednou jsem pohlédl na svou milovanou. Ještě ji neopustil vyčítavý pohled v mrtvolných očích a ačkoliv na její tvář nedopadalo žádné světlo, mohl jsem si všimnout temných stínů hyzdící její překrásný obličej. Co chtěla? Proč se na mě tak dívala? Nebyl ale čas na hloupé otázky, musel jsem pokračovat ve své pouti. Opustil jsem ji a svižným krokem jsem si to zamířil směrem k silnici. Cítil jsem, že ona je za mnou, že mě následuje svou nadpřirozenou rychlostí, ale rozhodl jsem se ji ignorovat. Náhle jsem si uvědomil, jak moc jsem se stal chladným. Stal se ze mě tvor, kterého zajímá jen jedna věc...vlastní existence. Veškeré materiální hodnoty šly stranou. Chci jen jediné – přežít.
Šel jsem dál ulicí a nevnímal nic jiného, než svůj krok. Rozhodl jsem se jít za známým, který přebýval v jednom zapadlém squatu vzdáleného asi 70 km odsud. Nebyl to moc dobrý nápad, neboť jsem toužil po samotě, ale bral jsem to jako dočasné řešení. Najednou jsem kolem sebe uslyšel slabé zasvištění vzduchu, po těle mi projel hrůzný mráz, což bylo znamení, že ona je tady. Stála přede mnou. Bledým tělem jí prosvítaly pouliční lampy a stíny v kostnaté tváře jí potemněly.
„Dostaň mě zpět!“ zakvílela tiše a obrátila na mě své prosebné oči.
„Nemohu. Bylo to tvé rozhodnutí. Vzpomínáš?“, řekl jsem, “nemám tu moc. Ani nevím jak.“
„Dostaň mě zpět!“ opakovala zoufale, ale já ji neposlouchal. Bylo až s podivem, jak jsem se stal náhle tak necitlivým. Zatím jsem si ale uvědomoval tu změnu, tu pravou podstatu mého já.
„Tak pojď za mnou.“
Když tu větu dořekla, prudce se ochladilo a bezměsíčná obloha se zatáhla temnými oblaky, jaké jsem nikdy v životě neviděl. Připomínaly vysoké nedobytné hradby uprostřed kterých byla obrovská brána, která se pomalu otevírala. Za bránou hořel věčný oheň. Domyslel jsem si, co to je.
„Brány pekel se již otevírají!“ zasmála se kovově. Její tvář se náhle proměnila ve voskovou masku, která se vlivem tepla rozpouštěla a vytvářela tak výraz naprostého šílenství v úzké tváři. Poté zmizela stejně jako hrozivá oblaka. Bez jakékoliv změny emocí jsem pokračoval dál v cestě.
Přemýšlel jsem, co spáchala tak ohavného, že za to musí trpět a nic mě nenapadalo. Možná by nebylo od věci to zjistit, třeba to je klíč k hádance, která se musí rozluštit už jen proto, abych dosáhl věčného míru. Napadlo mě, že zajdu za jejími rodiči, v dávné minulosti jsme spolu měli celkem dobré vztahy, tak proč toho nevyužít. Tím pádem plán odjet někam daleko na čas padl, rozhodl jsem se přenocovat v blízkém okolí s tím, že ráno se uvidí.

Je brzké ráno 26. května a já pociťuji prazvláštní pocit. Ocitl jsem se v okolí, které jsem před rokem obšťastňoval svojí přítomností a vzpomínky na minulost dokonale ochromily moji mysl. Srovnal jsem své JÁ, které žilo v té době s tím současným a došel jsem k hrozivému zjištění. Co všechno se musí stát hrozného, aby člověk dospěl? Proč zrovna tragické události vedou k tomu, že člověk naprosto od základů přehodnotí svůj život, své cíle, plány a hodnoty? Jsou tyhle změny snad k lepšímu? Musíme prožít to špatné, abychom si uvědomili, co je dobré? Nevím. Nechci vědět. Náhle jsem si uvědomil, že ve svých 18 letech jsem vlastně starý člověk. Dá se po tom všem vrátit do normálního života? Do normální reality, kde ostatní lidé nic podobného nezažili a každý se stará jen sám od sebe? Došel jsem k názoru, že těžko. Tak proč se vůbec snažím? Proč se vůbec snažím.....
Náhle jsem spatřil svůj dlouho očekávaný objekt. Matku Daniely. Popravdě jsem už ani nedoufal, že tady
stále bydlí. Štěstí mi přálo, alespoň co se týče této situace. Danielina matka vycházela z panelákového vchodu, zřejmě vynést koš, jak jsem poznal. Dodal jsem si odvahy a vyšel ze své temné skrýše. Všimla si mě již zdálky, ale popravdě řečeno nevím, zda – li mě opravdu poznala a nebo to bylo kvůli mému vzhledu. Nevypadal jsem zrovna dvakrát dobře. Vychutnával jsem si její rozpoluplný výraz a děs v mělkých očích, který se stupňoval s mou blízkostí. Když jsem došel až k ní, s hrůzou upustila koš, chtěla vykřiknout, ale cosi jí v tom zabránilo. Najednou se její výraz zklidnil, pozorně se na mě zadívala a já si byl jistý, že mě poznala.
„Potřebuji s vámi mluvit.“ odvětil jsem suše místo pozdravu. Nervózně se ohlédla kolem sebe a když zjistila, že nikdo kolem není, trochu s obavami mě pustila dovnitř.
„Tak co máš na srdci?“ zeptala se mě unaveným hlasem, když jsme si sedli do obývacího pokoje. Se zájmem jsem ji pozoroval. Pamatoval jsem si ji před rokem jako krásnou ženu, nyní se z ní stala troska se šedivými vlasy a neživoucím výrazem vyšumělého mládí. Nabídla mi čaj, s díky jsem odmítl. Rozhodl jsem se jít rovnou k věci.
„ Chci se vás zeptat na vaši dceru.....“, začal jsem opatrně a snažil se nevšímat, jak sebou žena trhla, “ co provedla v minulosti tak strašného, že je odsouzena k věčnému bloudění?“
Žena se na mě nechápavě podívala, ale byla příliš špatnou herečkou. Vlhké oči vyplavily na povrch jakési hrozivé tajemství. Nastalo ticho. Očekával jsem, že se žena rozmluví, ale nestalo se tak.
„Možná mě budete považovat za blázna, ale vaše dcera mi neustále vstupuje do života a ačkoliv jsem ji nesmírně miloval, chci od ní mít již pokoj. Zdá se, že skončila v jakési říši připomínající peklo, ale neuvědomuji si, že by za svůj život spáchala snad nějaký hřích. Možná mi o tom chcete něco říct.“ Snažil jsem se podávat tyto informace co možná nejracionálněji, ačkoliv se to zdá jako neslučitelná kombinace.
Žena kupodivu neměla ve tváři rozhořčení a ani nepochopení, naopak její klidný výraz napovídal o vnitřním klidu a srozumnění. Nadechla se jako by chtěla něco říct, ale v tom samém momentu se zastavila a váhala. Podívala se na mě plná nejistoty. A začala znova.
„Zabila svou matku...“
Podíval jsem se na ni nechápavě v domnění, že jsem se přeslechl.
„Nejsem její matka. Adoptovali jsme ji krátce po jejím narození. Její pravá matka zemřela po porodu na masivní vykrvácení. Nikdo se prý s takovým porodem dosud nesetkal. Když se narodila, obloha se temně zatáhla a ačkoliv byl teplý letní den, prudce se ochladilo. Celé to bylo velmi zvláštní.....možná už cosi tušíš. Vrátila se tam, kam patří. Do hlubin Země. Nevěděla o tom, že je jedna z nich, ale dříve nebo později se to u ní muselo projevit. Zjistila to, až po smrti. A chce se vrátit.“ vysvětlovala žena a já nevěřil vlastním uším.
„Jedna z nich? Kdo to jsou ONI?“ nechápal jsem.
„Démoni, jejichž pán je samotný Satan.“
„Ale jak se ona může dostat zpět?“
„Není cesty zpět.“ pokrčila rameny a zadívala se do neznáma.
„Jak mám ale docílit toho, aby dosáhla věčného klidu?“
V pokoji se rozhostilo ticho. Slyšel jsem svoje tlukoucí srdce a ženino neklidné oddchování. Chtěl jsem tu otázku zopakovat ještě jednou, ale z úst mi vyšel jen podivný skřek. Pocítil jsem tíhu na prsou a myslel jsem, že zemřu na místě. Nesmím zemřít. Nechci jít za ní.
„Musíš najít její tělo.“ ,přerušila náhle hrozivé ticho, “ a zničit ho. Jedině tak zůstane pořád uzamčena ve svém světě.“
„Jak mám zničit tělo?“ nechápal jsem. Ale to už se žena zvedla ze židle a nemilosrdnou rukou ukázala na dveře.
„Prosím, běž pryč. A už za mnou nikdy nechoď. A ani mě nehledej.“ oznámila mi hrobově a já kývl. Beze slova jsem odešel.

David L. nemohl dýchat. Cítil, jak ho každé slovo deníku pohlcuje jako neviditelná síť a nedává mu žádnou šanci uniknout jejím spárům. Možná by toho měl nechat. Přesto všechno deník připomínal zakázanou drogu. Ničí každou buňku těle, ale i přes své zhoubné účinky je zbožným lákadlem. Pokoušel se deník uzavřít a jít do postele, ale neznámá síla způsobovala, že knihu nemohl zavřít. Jako by byla z magnetu. Čím usilovněji se o to snažil, tím více to bylo marné. David L. byl čím dál tím víc nejistější a šílenější. Po několikaminutovém zápase s nadpřirozenou silou vztekle hodil deník do kouta a rozplakal se. Uvízl v síti bezmoci. Nikdy to neměl číst. Nikdy se neměl tímhle případem zabývat. Rozhodl se, že zítra opět zajde za Petrem Ch. a pokusí se z něj dostat nějaké informace. Dokud se to nepodaří.
„Tak co, pane kolego? Jak postupuje případ?“ uvítal Davida L. starý lékař a neskrýval škodolibý úsměv.
„Dobře.“ řekl trochu nejistě David L. a nervózní záškuby si pohrávaly s jeho bezkrevným obličejem.
„To je dobře.“, trochu křečovitě se pousmál lékař a zděšeně pohlédl na Davida, “ je vám něco, pane kolego?“
„Cože? Ne..ne..kdepak“ pohlédl na něj se strachem a pokusil se o úsměv. I ten starý bastard si toho povšiml, napadlo ho v duchu a tahle myšlenka ho vyděsila. Cítil, jak se mění od základů. Cítil své tělo, které hořel novou sílou, která postupně procházela od konečků prstů až k srdci. Tam se usadila, objala srdce svým smrtícím závojem a už ho nepustila. Byl v pasti. Znovu pohlédl na lékaře, chvíli se mu díval do očí a posléze beze slova odešel za svým cílem. Spojení bylo přeřušeno. Starý lékař smutně svěsil hlavu a povzdechl. On moc dobře věděl, o co se jedná.
Petr Ch. byl na svém obvyklém místě v zahradě. V ruce držel žluto – rudý list javoru a pečlivě pozoroval jeho neobvyklou strukturu. Na Davida ten obraz zapůsobil. Skvostná podzimní zahrada a uprostřed ní nic netušící blázen. Jak nádherný to kontrast. David L. si dodal odvahy a zamířil si to směrem k Petrovi. Zdálo se, že si ho Petr nevšimá. Záměrně?
„Mohu přisednout?“ zeptal se David a pousmál se. Petr jako by ho neslyšel nadále studoval miniaturní žilky listu. Teprve po chvíli zvedl hlavu. Úsměv mu oplatil.
„ To jste vy.“, konstatoval poněkud unaveně, “ale ano, ano jistě. Zrovna si prolížím javorový list. Nemýslíte si, že je naprosto dokonalý? Nic dokonalejšího jsem dosud neviděl....škoda jen, že je předurčen k záhubě. K uschnutí, víte.“
„To my všichni.“ neurčitě pokrčil rameny David a také se zadíval na list.
„Ano. Všichni jsme předurčeni k zániku. Ale co když zánikem něco vzniká? Takový list nikdy nezanikne úplně, stanou se z něj živiny pro půdu. Koloběh života. I mrtvé tělo může posloužit k užitku.“ pousmál se Petr a zadíval se na Davida L.
„Ale jistě vás nudím svými řečmi, něco jste mi zřejmě chtěl...“ pokračoval dále Petr.
„Nenudíte, naopak...jsou k zamyšlení.“ , připustil David, který se náhle probral z neklidných myšlenek.
„Ano, něco jsem vám chtěl. Četl jsem váš deník a potřebuju vědět, co nejvíce.“
„Můj deník. Jistě. Co vám není jasné?“ zeptal se Petr Ch. a težko skrýval zklamání.
„Je hodně....“, zarazil se David a hledat to správné slovo, “hodně sugestivní, řekl bych. Vlastně se od něj nemohu odtrhnout.“ David se otřásl.
„Je v něm nahromaděna negativní energie. Ten deník byl psán z naprostého zoufalství. Možná byste ho neměl číst. S každým přečteným slovem se probouzí její umrtvená duše. Víte?“ Petr významně pohlédl na vyděšeného Davida.
„Vždyť je to jen deník!“ snažil se o argumentaci David. Petr se pousmál, ale znenadání zvážněl. S opovržením pohlédl na Davida, šílenství se mu odráželo v očích. Chytil ho za límec u košile.
„Slibte mi, že ho spálíte. Jsou tam informace, které by nikdo živý neměl znát.“ zašeptal výhružným hlasem tak blízko, až David ucítil jeho teplý dech na svém krku.
„Proč by je nikdo živý neměl znát?“ pokusil se o otázku. Petr se naklonil ještě blíž a když se jeho rty nacházely blízko Davidových uší, zašeptal:
„ Některé věci je lepší nevědět.“

David L. ovšem neslíbil Petrův požadavek a s chutí se vrhl na deník, který měl zaplnit prázdné místo v chladném podvečeru. Věděl, že je to jeho zkáza, ale bylo to silnější než on. Než všechno kolem. Nalistoval na stránku, kde skončil. A začetl se …

28. květen. Když šílenství proniká škvírami oken, když bezmoc olizuje mé zbídačené nahé tělo, když přes slzy nevidím pravou tvář světa, když umírá má nijaká duše, pak se nacházím zde. Skrytý mezi bezduchými těly, mezi čtyřmi stěnami, mezi tlejícími odpadky. Jsem sám jen se svými myšlenkami. A samozřejmě se čtenářem tohoto deníku. Ta představa je zvláštní. Co když tyto stránky budou číst v daleké budoucnosti? Co když se budoucí čtenář ještě ani nenarodil? Připadám si jako ve sci-fi filmu, na které jsem se v dávných dobách rád dívával. Ale nechcme minulost minulostí, milý čtenáři. Vraťme se k neblahé přítomnosti.
Dnes jsem ji opět spatřil. Vypadá čím dál tím hůř. Její bývalou krásu odvál čas, vypadá jako živoucí mrtvola a s její přítomností se v místnosti ochladí. Zdá se, že ji ostatní nevnímají....vlastně oni nevnímají nic. Ano, čtenáři, jak jsi asi dobře vytušil, nalézám se v již zmiňovaném squatu, brlohu feťáků a různých existencí. Vlastně sem patřím, ačkoliv na ničem nejedu, ale i přes to všechno jsem na pokraji šílenství.
Pořád mi opakuje to samé. Chce, abych šel za ní, když jí tedy nemohu pomoci. V noci když usínám, cítím její ledový dech za svým krkem, cítím její kostnaté prsty dotýkající se mého obličeje. Vždy pevně sevřu víčka a snažím se nevnímat, myslím na své dětství, myslím na to, jak jsem se procházel po pláži, po vrcholcích hor bez svazujích myšlenek. Volný jako pták. Volný jako vítr. Ona jako by vytušila moji snahu ji přestat vnímat, přidá ještě více na intenzitě, začíná mě bolestivě škrábat a její šepot se mění v hrubý výhružný hlas. Vždy jsem se to snažil vydržet, ale dnes v noci přetekl pohár strachu a trpělivosti. Zakřičel jsem na ni z plných plic, vyplýtval jsem na tento výkřik zbytky energie, co se ve mně dosud ukrývaly. Poté jsem spadl vysílením zpět na matraci. A ona zmizela. Něco mi ale říkalo, že to nebylo naposled, co se objevila.
S příchodem poledne jsem zašel na hřbitov a usilovně hledal její hrob. Věděl jsem, že je pohřbená někde tady – zrovna na největším hřbitově ve městě. Hledal jsem mezi novějšími náhrobky, ale nikde jsem ani koutkem oka nezahlédl její jméno. Procházel jsem mezi hroby a přemýšlel nad osudem každého mrtvého. Napadaly mě podivné věci, proč zemřeli, proč se vůbec narodili? Jaký je lidský úděl na tomto světě? Proč umírají malé děti, aniž by něco dokázali? Myšlenky přicházeli stejně rychle, jako mizely, aniž bych na ně stačil odpovědět. Nechtěl jsem se ovšem zabývat prastarými otázkami o smyslu života. Musel jsem ji najít.
Najednou mou pozornost zaujaly malé kamenné schůdky, které vedly směrem dolů do neznáma. Větvě smutečních vrb je drze zakrývaly a připomínaly tak závoj, který skrývá děsivé tajemství. Rozhodl jsem to risknout. Nikdy jsem nedával na svou intuici, ale pod tíhou událostí posledních dní byla iprávě tato vlastnost mou jedinou zbraní a mou jedinou oporou. K tomu místu mě táhla nevysvětlitelná síla, něco jako přitažlivost, ale mnohem více intenzivnější. Schůdky mě dovedly na místo, které mi vyrazilo dech. Jak je možné, že jsem si tohoto místa nikdy předtím nevšiml? Jak je možné, že je odříznuté od okolí? Otázky ovšem byly zbytečné. Nikdo mi na ně neodpoví.
Místo bylo nezvykle tmavé, ukryté pod tíhou větví a smutného, nezvyklého ticha. Zatímco nahoře zpívali ptáci, zde jsem mohl slyšet tlukot vlastního srdce. Děsilo mě to. Ale mnohem hrozivější bylo to, co se nacházelo na tom místě. Jediný hrob. A já vím komu patřil. Vše bylo najednou tak prvoplánové.
Tak tedy dobře, přistoupil jsem na hru a popošel jsem blíže ke hrobu. Nyní jsem si mohl přečíst děsivý nápis na náhrobku. Ano, milý čtenáři, stálo tam její jméno. V hlavě mi stále zněla slova její matky. Tedy spíše její adoptivní matky. V mé duši proti sobě stanulo několik dilemat. Udělat to? Zdálo se, že mi nic jiného nezbývalo. Ale musel jsem si počkat na soumrak...

Možná jsou tohle moje poslední zápisky do tohoto deníku. Slunce za chvíli zapadne a já se pomalu psychicky připravuju na ten ohavný čin. Ale vím, že připraven nikdy nebudu. Budu jednat jen kvůli zachování své vlastní existence. Vidím ji stále kolem sebe, dnes přišla zcela nečekaně a ani se neobtěžovala dát svůj příchod předem najevo. Prostě se jen najednou objevila v rohu místnosti. Její obrysy jsou stále hrozivější, nezbylo nic z předchozí krásy, kterou nahradila skličující neforemnost. Nemá oči, nemá nos ani ústa, místo nich jen podivné šmouhy připomínající tlející propasti.
Jak daleko to všechno došlo. Když si pročítám zpětně deník, je mi zle z každého zoufalého slova, co jsem zde napsal. Je mi zle z té změny, kterou jsem prodělal. Jak může člověk z této situace vyváznout ze zdravým rozumem? Lze z ní vůbec vyváznout? Ano, už ti věřím Danielo. Život po smrti existuje. Ovšem já o tyhle informace nestál, nikdo by je neměl vědět, dokud to nezakusí sám. Cítím, že jsem zatracen navěky.
Jak moc mi chybí někdo, kdo by mě vyslechl. Kdokoliv. Když tady celé dny ležím, všímám si těch ztracených existencí, co leží kolem dokola. Nevnímají. Jsou skryti ve svém vlastním světě plném barev a zvuků a dávno zapomněli na kotrast mezi tímto světem a světem skutečným. Ovšem i já po všech těch týdnech útrap jsem zapomněl, co je to skutečný svět. Pokud něco takového vůbec existuje.
Zkoušel jsem si promluvit s jednou dívkou. Připomínala mi vzdáleně JI....už mě unavuje psát její jméno pořád dokola. Zdálo se, že v minulosti byla opravdu krásná, ovšem způsob života, který vedla, vzal za své. Černé dlouhé vlasy jí prořídly a bělostná pleť se pokryla ošklivými boláky. Mluvil jsem na ni, zkoušel jsem s ní navázat kontakt, vzal jsem ji za ruku, ale vše bylo marné. Jen se na mě dívala svýma prázdnýma očima, které byly téméř mrtvé a pokoušela se o úsměv. Každý jsme byli ztraceni, ale každý jiným způsobem. A tak to nemělo být.
Nejistě pozoruji západ slunce. Možná to jsou poslední sluneční paprsky, které v životě vidím. Je mi z toho úzko, ale nemůžu jinak. Mám už sbaleno potřebné náčiní a vyrážím. Loučím se pohledem s těmito prostory, s těmito lidmi, se svým starým životem a s nadějí, která mě dosud provázela a která odešla do neznámých končin. Zemřela spolu se mnou duší. Loučím se i s tebou, čtenáři deníku. Nashledanou v lepších dobách!!!

Zde zápisky končily. David L. byl krajně rozrušený. Dal by cokoliv za to, aby se dozvěděl, jak to dopadlo. Musel to vědět, dokonce si byl jistý, že je to pro něj životně důležité. Kostnatýma rukama obejmul deník a pevně přivřel oči. Vnímal jeho sílu, jeho zhoubnou sílu, která mu dávala pocit života, ale zárověň ho zraňovala. V této pozici vydržel až do svítání a nevyrušily ho ani brzké zvuky, které sebou ráno každý den přináší. Když sluneční paprsky studeného říjnového slunce pronikly do pokoje a osvětlily ho tak, David usoudil, že opět navštíví Petra Ch. Dnes naposled.
Když nastoupil do autobusu, nebylo mu zrovna dobře. Nepříjemně se zatáhlo a z šedivého nebe začaly padat studené kapky. Autobus byl samozřejmě přeplněný, plný upocených lidí spěchajících za prací a ukřičených dětí, které se předváděly. David měl chuť křičet, řvát, zabít je, ale nemohl, nad jeho tělem dosud vítězil zdravý rozum. Ale na jak dlouho? Chvíli hleděl z okna na ubíhající monotónní krajinu, ale po chvíli usoudil, že ho něco ruší. Kromě silné bolesti hlavy a nepříjemného bzukotu v uších to bylo ale i něco dalšího. Všiml si, že vedle něj kdosi stojí a je otočen směrem k němu. Pootočil hlavou … a zkameněl. Vedle něj se vznášela postava bez tváře a bez končetin. Byla celá průsvitná a ačkoliv neměla oči a ani ústa, David vycítil její úšklebek. Zpanikařil, prodral se skrz namačkaný dav a okamžitě vystoupil. Zdálo se mu to neuvěřitelné, ačkoliv na podobné situace by měl být vlastně zvyklý. Tušil, že za to může ten deník.
Na kliniku se dostavil o něco později, než obvykle, zdálo se ale, že to není problém. Čas tu nehrál žádnou roli, vlastně tu vůbec neexistoval. Minuty splývaly v hodiny, hodiny v dny a dny v týdny. Nikdo to nevnímal, nebylo to důležité.
Hned u hlavního vchodu se potkal se svým starým známým – psychiatrem. Střetli se pohledy.
„ Pan L. Jaké to překvapení!“ usmál se lékař a snažil se ignorovat Davidovo rozrušení.
„Dnes tu jsem naposledy.“ řekl místo pozdravu David a zpříma se na něj podíval.
„Dočetl jste deník, předpokládám.“ konstatoval lékař a David L. trochu nejistě kývl.
„Zřejmě chcete znát konec.“, pokračoval lékař dále, “ i já ho chtěl znát, protože mě zajímalo, co způsobilo tak rozsáhlé psychické změny a takový rozklad osobnosti, co u pana Ch. nastal. Nebylo to asi nic příjemného, zažil asi obrovský nervový šok. Naštěstí si to již nepamatuje. A já bych byl rád, kdyby si ani nevzpomněl. Je to pro jeho dobro...“
„Co se vám dělo, když jste ho četl?“ zeptal se náhle David L. Lékař svraštil tvář a chvíli mlčel.
„Začalo se ve mně probouzet dlouho potlačované já. A měl jsem podivné vidiny.“ řekl po chvíli.
„Jak jste se toho zbavil?“ chtěl vědět David.
„A kdo říká, že jsem se toho zbavil?“ usmál se lékař a podíval se na hodinky.
„Měl bych už jít. Něco vám poradím. Ten deník spalte....nashledanou pane L.“ Lékař se otočil a pomalu mizel v dálce. To bylo naposledy, kdy ho David viděl.
Rozhodl se zajít za Petrem. Našel ho tam, kde předpokládal – tedy v zahradě. Tentokrát nebyl fascinovaný listem, ale oblohou. Déšť ustupoval a skrz jeho poslední kapky svítily sluneční paprsky. Vytvořila se nádherná podzimní duha plná barev a pocitů. David se ji snažil nevnímat, ačkoliv její přítomnost ho vyváděla z míry. Nikdy nevěděl, jak se má chovat v přítomnosti duhy, vlastně nevěděl jak se vůbec chovat v přítomnosti něčeho tak pozitivního.
„Jak se vám daří?“ optal se zdvořile Petr Ch., když zaregistroval Davidovu přítomnost. David L. se k němu nesměle posadil.
„Celkem dobře. Děkuji.“ pousmál se stejně nejistě a najednou si uvědomil, že vlastně nemá co říct. Ten chlapec, hlavní hrdina deníku, mu přirostl k srdci, ztotožnil se s ním a prožíval s ním jeho pocity a odloučení od společnosti. Přišlo mu zvláštní, že ten samý člověk nyní sedí vedle něj. Ovšem je to někdo jiný a ta pravá podstata se skrývá uvnitř jeho umrtveného těla. Napadlo ho, že by chtěl do jeho nitra nahlédnout.
„Vidím, že každý z nás je sám se svými myšlenkami. Co se vám honí hlavou?“ Petr přerušil ticho a se zájmem pohlédl na Davida. Ten polkl.
„Zajímalo by mě, co se odehrálo těsně po té, co jste dokončil poslední zápis do vašeho deníku.“ prozradil se.
Petr se nadechl jako by chtěl něco říct, ale záhy odmítavě zavrtěl hlavou.
„Vy víte, že nemohu.“ ,řekl polohlasně, “kdybych vám to pověděl, zemřel bych.“
„Ale proč?“ nechápal David L.
„Některé věci jsou zapomenuty a když jsou zapomenuty, jako by se nikdy nestaly. Pokud je znova řeknu, minulost se oživí a změní přítomnost. Tak funguje princip mé terapie. Zapomnění. Ale vy jste to porušil, začal jste číst deník, který se stal vaším druhým životem. Pomocí svých myšlenek jste oživil zapomenuté. Neměl jste sem nikdy chodit. Deník spalte a popel zničte. Jen tak zabráníte dalšímu zhoubnému šíření těchto informací. Moc mi tím pomůžete.“
„Byl ten čin opravdu tak děsivý, že se vám muselo stát tohle?“ začal znovu David L.
„Viděl jsem spoustu věcí. Ano..bylo to děsivé. Ale to je vše, co k tomu řeknu.“ ,trval si na svém Petr. “Bude lepší když odejdete a už se zde nikdy neukážete. Sbohem.“
Na to se Petr zvedl a odešel pryč. Navždy a navěky, zpět pod ochranná křídla ústavu, která ho chránila před okolním světem a před sebou samotným. Byl ztracen a stále zatrancem je. Bude jím navždy až do skonání světa. Chvíli zasněně hleděl na ztrácející se duhu a ulevilo se mu, když splynula s modrým pozadím oblohy a ztratila se do neznámých končin, odkud není návratu.
Když se vracel zpět, všiml si neopatrného pohybu za okny. Někdo ho pozoroval. Naposledy.

Když David vešel do svého bytu, zrovna se rozpršelo. Už podruhé za tento smolný den. Doma vzal deník a zapalovač, přesně tak, jak zněla rada. Ovšem pokušení bylo příliš velké. Negativní emoce, které byly pohlceny v zažloutlých listech papíru, pro Davida znamenaly hnací sílu a nové schopnosti. Konečně dostal dar, který jeho sestra nenáviděla. Dar být sprostředkovatelem mezi světem živých a mrtvých. Jedině tak dosáhne vytoužené slávy.
Blízko něj se opět objevila známá postava z autobusu. Věděl, že je zatracen.