Město Pork-Rae

Právě za obzor zapadalo Slunce, když se v záři jeho dohasínajících paprsků objevil mladý muž. Byl zahalen do černého pláště, pod nímž se rýsovala svalnatá hruď v černé košili. Vlastně byl celý oděn ve smuteční barvě společenského obleku, za pasem se mu houpala zvláštní, nejspíš rituální, dýka, vyřezaná z cizokrajné bílé dřeviny. Tak krásnou ruční práci jsem nikdy předtím neviděla.
Snad náhoda přivedla tohoto muže do našeho kraje. A snad jsem tomu napomohla, aby mne spatřil jako první ze všech. Přišel ke mně, uklonil se a zeptal se: „Slečno, jak daleko odtud je město Pork-Rae?“
Z blízky byl ještě krásnější než z dálky. Zarděla jsem se a jediné, co jsem byla schopná odpovědět bylo: „Tímhle směrem.“
Zpozoroval mou ostýchavost a na tváři se mu objevil milý úsměv.
„Tuším, že odtamtud pocházíte. Poslední město odtud je mnoho mil vzdálené, takže musíte být z Pork-Rae. Stmívá se a začíná být chladno, mohu vás požádat o společnost?“
„Zaskočil jste mne. Promiňte. Samozřejmě, dovedu vás tam.“
A tak jsme šli po staré, dávno nepoužívané obchodní stezce z Coresu do Pork-Rae. Po pár minutách ticha, rušených pouze pohvizdováním večerních ptáků, se zeptal: „Co taková pěkná slečna dělá při klekání tak daleko od domova?“
„Nebydlím daleko. Vlastně nejsem z města. Jen mi přišlo správné doprovodit cizince k jeho cíli. I když mi není známo, co zrovna v tak divném městě, plném ještě divnějších lidí, chcete dělat.“
Zase nastalo chvilkové ticho, tentokrát jsem jej porušila já.
„Víte, je tam plno nečestných a chamtivých lidí“ řekla jsem. „Jejich duše jako by byly zatracené. Prodané ďáblu. Všichni jsou to blázni, zaslepení touhou po zlatě. Nikdo, kdo má ještě špetku zdravého rozumu, s nimi nechce mít nic společného. Avšak já tam měla otce i matku, než jejich srdce naplnila nenávist jednoho k druhému a jejich životy ukončila vražedná hádka o penězích. Utekla jsem, ale dál než pár mil od města to nešlo. Mám tam své kořeny, pořád mě tam cosi nadpřirozeného táhne, ale nikdy se neodvážím vstoupit za bránu.“
Uvědomila jsem si, že během mého vyprávění jsme se zastavili a sedli si na místo, ze kterého byl ten nejnádhernější pohled na téměř zapadnuté Slunce. Vzal mou ruku do svých dlaní. Díval se mi přímo do očí, políbil mne. V němém úžasu jsem nemohla udělat jinou věc, než mu jeho žhavé polibky opětovat. Nejvášnivější západ Slunce, jaký jsem kdy prožila. V tu chvíli jsem věděla, že naše setkání nebyla jen hloupá náhoda, ale osud tomu tak chtěl. Aby se dívčí srdce naplnilo láskou, aby se setkaly dvě duše a byly si tak blízkými, aby se srdce těch dvou od sebe neodloučily. A přesto vše muselo být jinak.
„Nevím, co se to děje. Tenhle pocit jsem nikdy neměl zažít a přece jen…“ odmlčel se. „Dál už půjdu sám.“
„Ne, počkej. Nesmíš mě opustit, chci jít s tebou.“ Slzy málem na krajíčku.
„Neznáš mě, i když mám pocit, že se známe odjakživa. Musím jít a nechci ti ublížit víc, než ti ubližuji nyní.“
„Musíš mi ještě něco říct. Proč jdeš do zkaženého Pork-Rae? Nic než nenávist, sobectví a chamtivost tě tam nečeká. Cožpak nemáš špetku rozumu? Děti trpí nedostatky svých rodičů. NIC tam není!“
„Ale ano. Jsou tam lidé, o kterých mluvíš. A já jim chci pomoct, je to má povinnost. Přec nechceš, by jim bylo pomoženo a odpuštěno? Musím tam jít.“

Seděla jsem, jako by mě někdo praštil, neschopna slov, pohybu. Nechala jsem ho odejít. Nastala tma, noc, a já tam pořád seděla jako žulový kámen. Zima byla pořádná, to vám tedy řeknu. Ale najednou se na obloze rozsvítilo žhavé světlo, přímo v místech, kde se rozléhalo Pork-Rae. Utíkala jsem tedy k městu mých dětských let, co mi nohy stačily, ale byla jsem i tak dost pomalá. Když už jsem byla před městskými branami, záře pohasla. Všude se rozhostilo nepříjemné ticho. Zabušila jsem na zavřenou bránu, ale nikdo neotvíral. Věděla jsem, že nedaleko je malá nehlídaná díra v dřevěných hradbách, kterou jsem proklouzávala ven z města, když jsem byla malá. Se strachem, co se asi tak mohlo a ještě může stát, jsem vstoupila dovnitř. Některé domy byly napůl rozbořené, jiné se stále honosně šplhaly do výšek. Na náměstí bylo podstatně tepleji než všude jinde. Odtud musel šlehat ten paprsek světla.
Dvakrát, ne-li třikrát, jsem prošla celým městem, nikde ani živáčka. Nohy mě donesly zpět k náměstí, kde jsem klesla únavou a ihned usnula. Zdálo se mi o mých rodičích, o šťastných letech, kdy byli všichni ještě normální. Teď už tu nezůstal nikdo, kromě mě. Ani ptáci nezpívali. Všechno dřívější bylo pryč. To ticho mne probudilo v pravé poledne. Něco jsem ucítila pod sebou, jako bych ležela na kousku dřeva, nebo klacíku. Dýka! Jeho dýka. Zapomněl ji zde? Ne. Pro takovou věc by se vrátil každý, když by zjistil, že už není u něj. Čekala jsem pár dní, nikdo se nevracel pro zapomenutý předmět. Městem stále panovalo ticho a i ty šplhající domy se začaly rozpadat a chátrat.
Rozhodla jsem se jít do krejčovství v naději, že tam zůstal kus černé látky. Byla jsem ohromně překvapená, když jsem uviděla jakoby přímo pro mě přichystané černé dámské šaty, černý plášť a opasek, do kterého skvěle zapadala dýka.

Odešla jsem hledat další zkažené město, jako bylo Pork-Rae…