Amaranthine

„Sakra ne!“
„Můžeš na mě přestat křičet? Copak za to můžu? Kvůli tobě jsme tady! Laskavě si to uvědom! To tys sešel z toho srázu!“ Veronika se zachytila rukou za mříž a odvrátila se od Filipa.
„Já…já vím. Promiň mi to. Nedokážu se ovládat, když vidím, co jsem všechno způsobil.“ Filip se snažil tvářit zasmušile.
„Ale to ne ty! Sám moc dobře víš, že kdyby…Nikdy bys to sám neudělal. Nikdy bys ho sám nezabil!“
„A ty si myslíš, že mi někdo uvěří?!“ řekl prudce Filip a vypadal, jako kdyby se snažil přemáhat zlost. To Veronika neviděla. Dívala se skrz mříže ven…
„Já ti věřím, Filipe. Copak to ti není dost?“
„Není, Veroniko! Co je mi po tom, čemu ty věříš! Věř si čemu chceš a komu chceš! Věř třeba, že vrah, co bezcitně vyvraždil celou rodinu, že je nevinný! Klidně mu to věř! A mně to bude jedno! Klidně i věř, že já sám jsem nevinný, ale ani to není pravda! Udělal jsem to chladnokrevně! A s chutí! Celé roky se mi uvnitř mozku odsypávaly velké přesýpací hodiny! A každá částečka, každé zrníčko prachu způsobovalo tak palčivou bolest, že si to ani ty, ani ta tvá pitomá sestra, nedokážete představit! Nevíš, co je celé předlouhé roky čekat jen na to, až přijde tvá chvíle!“ Filip se na moment odmlčel, „Ale já se dočkal!“ a se sarkastickým úsměvem si Veroniku přeměřil od hlavy až k patě. „Dočkal jsem se! Konečně můžu vysypat všechen písek z hodin! Můžu! Dokonce jsem schopen mluvit i v metaforách, jako nikdy dřív. A proč? Zabil jsem ho. A s jakou chutí!“ dopověděl klidně. Konečně řekl vše, co chtěl už dávno. „Tak mě teď laskavě neurážej tím, že jsem nevinen! Chtěl jsem a chci být vinen! Tak mi nekaž můj triumf!“
Veronika se k Filipovi otočila čelem a upřela na něj své velké jadeitové oči. Nevěřícně těkala očima po mužově tváři a celou duší doufala, aby to, co právě vyřkl, nebyla pravda. Ale v tu chvíli to bylo jasnější než jakákoli hvězda. Filip konečně ukázal svou pravou tvář. Svou „odvrácenou stranu měsíce“, kterou tak pečlivě střežil. Více, než nejcennější poklad. Prudce Veroniku odstrčil až zády narazila na železnou mříž. Vyjekla, ale stále zírala zpříma na Filipa. Měnil se jí před očima. Z milého mladíka, kterého snad kdysi i milovala, se jí před očima vytvořila stvůra.
Sbírala síly na poslední slovní útok, ale Filip ji předběhl, přecházejíc po místnosti s nervózním tikem v ruce. „A ta tvoje sestřička,“ řekl slovy čišícími hrůzu nahánějící ironií, „ta hlupačka, co mi jen podlézala! Každou minutou svého bytí mi kazila plány! Proto jsem jí řekl, že miluji tebe a že je mi to…hm, ty slova jsou mi teď cizí…že je mi to –moc líto–.“ A zkroutil tvář v děsivou, zároveň až šílenou, grimasu.
Setmělo se a okamžitě se udělala nesnesitelná zima. Veronika se však ani nepohnula. Jen hleděla mřížemi na oblohu a přemáhala pláč. Snad ani necítila zimu. V její duši se odehrával zásadní boj…Z provlhlého stropu padala kapka vody za kapkou a zvuk jejich dopadu zněl v naprostém tichu zvláštně. –Kap…kap…kap–. Pro člověka, který v kobce byl tak dlouho jako Veronika s Filipem toto klapotání již nemělo význam. Dříve se oba ohlíželi, co způsobilo ten vlezlý zvuk, ale teď? Problematika kapky byla naprosto nepodstatná.
Veroniku ani nenapadlo, že by se sama měla strachovat o svůj holý život. Proč také? Dřív Filipovi bezmezně věřila…ale potom, co jí ani ne před třemi hodinami řekl? Právě teď se snažila nemyslet na vůbec nic. Snažila si vyčistit hlavu…to jediné jí vždycky na pokraji šílenství pomohlo. Filip seděl schoulený v temném koutě místnosti a spal…nejspíš.
Konečně k sobě Veronika vpustila realitu a zatřásla se zimou. Přitáhla si mikinu blíže k tělu a začala přecházet kolem mříže tak, jako tygr přechází ve svém kotci. Vtom se najednou v půlce kroku zastavila. Někdo se na ní díval! Někdo na ní přes roušku noci hleděl. „Co všechno asi slyšel?“ pomyslela si s hrůzou.
„Kdo jsi?“ začala opatrně. Oči jen párkrát zamrkaly a zmizely. Ale v zápětí se objevily zase na jiném místě. „Kdo jsi?“ opakovala Veronika svou otázku. Žádná odpověď. „Co všechno jsi slyšel?“ tázala se Veronika stále s pošetilou snahou chránit Filipa.
„Co jsem slyšel? Dost, děvče. Na můj vkus až moc, ale pořád mi jeden kousek skládanky chybí…“ pronesl neznámý.
„O…o čem to mluvíš?“ zeptala se Veronika a spotřebovala na to svůj poslední dech.
„Neboj se, děvče. Tobě se nic nestane. Řekni mi, co chci vědět a možná budu shovívavý.“
„Mně? A komu se má cokoli stát? Filip je…je nevinný!“ dokončila rozhodně větu.
„Nevinný?“ a neznámý vstoupil na prostranství před celou, kam dopadal pátravý kužel světla měsíce. Neznámý si zapálil cigaretu a použitou zápalku ohodil s přesností matematika. Nehnul v ten moment ani svalem. Zvláštní patron…
„Kdo jsi?“ zeptala se znovu.
„Jsem ten, co ti věří. Neříkám přítel –já nejsem ničí přítel–, ale jsem ten, kdo ti věří a zná pravdu.“ Veronika se zatvářila nechápavě, a proto dodal, „pravdu o Filipovi.“
„Ale Filip je nevinný!“
„Říká někdo, že je vinen? Samo sebou kromě něho samotného? Možná si myslí, že za to může, ale ty mu snad věříš. Mám pravdu?“
„Nedělejte si ze mě legraci! To je to poslední, co bych v tuto chvíli potřebovala!“ Muž se po její větě zatvářil vážně.
„Nikdy nežertuji! Ale chápu dobře to, že mu vy sama nevěříte? Nebo nevěříte sama sobě? Ztrácíte se v sobě Veroniko? Veroniko, probuďte se! Už konečně procitněte z toho snu, co vás tak tíží!“
Zamyslela se: „Ano…lžu jen sama sobě. Jak bych mu mohla věřit? Potom, co mi řekl…“
Neznámému přelétl přes tvář zvláštní výraz: „Zmýlil jsem se ve vás. Myslel jsem, že jsem konečně potkal někoho, kdo by se toužil povznést nad realitu a použít své abstraktní a kombinační myšlení! Kdo by zvážil všechna pro a proti a sám by si nebyl stoprocentně jist svým názorem! Jsou vaše názory tak neotřesitelné, jak si sama dozajista myslíte? Tak jsou?!“ Veronika mlčela. Muž pokračoval, „Kdo si může být čímkoliv jistý na sto procent? Jste si snad jista, že přežijete dnešní noc? Jak si můžete být vůbec jista, že vás hned tady na místě nezabiju a nepošlu tam, kam všichni patříme?“
„Jak můžete něco takového vypustit z úst!“ vyjekla Veronika. „Kam všichni podle vás patříme? Člověk je zrozen k tomu, aby žil, ne proto, aby byl okamžitě odpraven kýmkoli na počkání! Jakým právem můžete soudit něco, čemu nerozumíte?...čemu nikdo nerozumí?...ani já, samozřejmě, ne! Nebuďte tak cynický!“
Muž se pousmál. „Prošla jste!“
„Čím?“ zeptala se teď už obezřetně.
„Jste opravdu ta, za kterou jsem vás pokládal, Veroniko!“
„Tak proč to proklaté divadlo? A teď už mi, k sakru, odpovězte. Kdo jste?“
„Dlužím vám omluvu. Musel jsem zjistit, jestli vůbec mělo cenu přicházet až sem. A mělo. Vás, přesně vás, potřebuji. A abych odpověděl na vaši,“ muž se pousmál, „velice milou otázku…Jsem stín, jsem tma, jsme peklo na zemi. Jsem ten, co není vidět, když sám nechce, jsem ten který jednou zemře neviděn a neslyšen, jsem ten, který…“
„Takže voyer?“ přerušila ho s úsměvem Veronika
Muž se hlasitě rozesmál. „No dobře, nechme přirovnání. Poezie nebyla nikdy moje silná stránka. Shakespeare ze mě nikdy nebude… Můžeš mi říkat Nergal. Ale teď k věci! Slyšel jsem všechno, co ti Filip říkal a nemyslím, že by jeho vědomí bylo…ehm…naprosto nepoškozené.“
„Tím myslíš co, Nergale?“ ne jeho jméno položila zvláštní důraz.
„Že vím, co se tam stalo. Na té skále. Viděl jsem to. Viděl jsem, jak jsi tam ležela v bezvědomí, zatím co Filip…“ nedokončil větu
„Filip ho vážně zabil?“ tato otázka jí najednou vyplnila celou mysl a všechny její smysly. Nikdy doopravdy nepočítala s tím, že by ho Filip doopravdy…“
„Ano Veroniko. Udělal to. Ale učinil to proti své vůli... byl to přece jeho nejlepší přítel.“
„Pak tomu nerozumím. Proč by to Filip dělal, řekni Nergale, proč?“
„Řeknu ti pravdu. Lží už existuje moc…Filip už není ten, co dřív.“
„To chápu, ale…“
„Ne, Veroniko, ty to nemůžeš chápat. Filip už není ten, za koho ho považuješ. Filipova duše je mrtvá. Je černá jako bezhvězdná noc, jako saze. Už zkrátka neexistuje.“
„Ale co to říkáš! Vždyť… spí kousek ode mě! Slyším jeho dech! Jeho tlukot srdce!“
„Ano, máš naprostou pravdu, ovšem není to už TEN Filip.“ Veronika už začínala pomalu chápat, jak se věci mají.
„Pak musíme něco udělat, aby se…aby se můj Filip vrátil!“
Nergal se odmlčel. Až po dlouhé odmlce pokračoval… „Nepočítal jsem s tím, že to hned pochopíš, nebo že mi uvěříš. Měj se ale stále na pozoru před tím člověkem. Teď mi ale pověz, jak to všechno začalo. Jak jste se sem vůbec dostali?“
A Veronika započala své vyprávění…
„Je to asi měsíc zpátky. Nevím - dny jsem už přestala počítat. Jednou brzy popoledni jsme se s Filipem setkali u té zborcené zdi na planině na úpatí hory. Bylo to naše místo. Setkávali jsme se tam často a ani onen den nebyla výjimka. Měli jsme naplánováno, že poslední den dovolené strávíme společně. Že konečně objevíme záhadu všech těch zastrčených odboček a luk a…“ po tváři jí stékala jedna jediná slza, „Chtěli jsme jít po těch dlouhých schodech co horu protínají vpůli a vedou…vedou až někam do ráje ke stromu poznání.“ Pro Veroniku nebylo jednoduché celý příběh znovu převyprávět. Nergal však soustředěně poslouchal, a tak pokračovala. „Ale hned, jak jsme vystoupali k poslednímu schodu, s Filipem se začalo něco dít. Najednou jako kdyby se v jeho vlastní osobnosti, bytosti a nevědomí něco hroutilo, jako kdyby se v tu ránu utrhla část laviny, která staletí držela jako netknutá.
Byl podrážděný, nevrlý a štvali ho maličkosti. Tohle Filip nikdy nedělal. A zhoršovalo se to…pořád víc a víc. Celou cestu se to stupňovalo. A to, jak se choval Filip, bylo neúnosné…Dorazili jsme na louku, kde jsme si jako malí hrávali. Sedli jsme si společně na lavičku a zaposlouchali se do kakofonie zvuků z okolí. Měla jsem pocit, jako bych přesně ty zvuky od sebe dokázala oddělit a jako kdybych na jejich základě mohla přesně určit, co ten či onen organismus prožívá. Jeho pocity i dilemata. Byl to zvláštní pocit. Až mě z toho zamrazilo. Filip mlčel. A připadalo mi, jakoby právě on byl v tento moment jediný, kdo opravdu mlčel, protože každý nepatrný milimetr země, vzduchu i vody na mě křičel, řval a ječel, abych si dávala pozor…neposlouchala jsem. Mým středem vesmíru byl Filip…vykřikla jsem „Co si o sobě vlastně myslíš? Proč se takhle chováš? Copak jsem udělala nebo řekla něco, co jsem neměla? Filipe mluv se mnou!“
Ani se na mě neotočil. Zdvihl se a svižným tempem kráčel k okraji louky. Jakoby to ani nebyl on. Jakoby ho nějaká větší síla táhla tam, kam směřoval. Rozběhla jsem se za ním. Na okraji louky se zastavil a otočil se. Ale ne na mě. Jeho pohled procházel „skrz“ mě…jen se tak němě díval, ale neviděl nic. V ten moment se před tím objevilo cosi, co připomínalo…ano, obyčejný kamínek. Čekala jsem cokoli, ale tohle? Právě tohle? Mohl snad ten šutr za to, co se stalo? Nebo stane? Bylo to tak moc reálné, až to nahánělo husí kůži. Zdvihl ten kámen a sestupoval se strmého svahu. Neobtěžoval se přidržovat stromů. Jen s grácií pokračoval dolů a dolů. Naopak mně pod nohama klouzalo jehličí a zvlhlá tráva a stromy byly v tu chvíli to jediné, co mi pomáhalo přežít. Snad ani nezaregistroval, že jsem stále s ním.
Les houstl. Něco tu nehrálo. „Co se to tu sakra děje?!“ řvala jsem z plných plic a zároveň jsem nemohla vydat jakýkoli tón. Bála jsem se toho „ničeho“ okolo a v ústech mi vysychalo. Konečně jsme dorazili na obrovskou plošinu. Otočila jsem se, ale po svahu, který jsem právě zdolala, nebylo ani památky. Nikde nebylo opravdu vůbec nic. I když představa „ničeho“ může být zkreslena právě „ničím“. Je možná přehnané tvrdit, že tam nebylo vůbec nic…bylo. Jen jedna jednolitá obrovská šedivá plocha z materiálu, který jsem nikdy dřív neviděla. Filip stále kráčel. Vypadal, jako kdyby přesně věděl kam má jít a za jakým účelem. Najednou se zčista jasna zastavil a ve vteřině se skácel k zemi. Vrhla jsem se k němu! Chytil mě bolestivě za paži. Otevíral doširoka oči a jeho zorničky jakoby přestávali existovat! Jakoby se zkrátka vytrácely z jeho očí! Vyděsilo mě to na nejvyšší možnou míru. „Veroniko! Veroniko! Odpusť mi!“ vykřikl a zůstal bezvládně ležet. Za pár okamžiků se znovu vztyčil a v jeho očích se zorničky znovu objevily…ale jiné. Cizí. Ten tvrdý pohled ničím Filipa nepřipomínal.
Teď teprve chápu Nergale, jak to všechno bylo. To pravý Filip žádal o odpuštění! Ne ta bestie…ten člověk, co zabil svého nejlepšího…co zabil toho muže, na kterém Filipovi záleželo…“
„Pravda. Přišla jsi na to sama a věděla jsi to celou dobu…stačilo si to uvědomit.“
Ve Veroničině tváři se zračilo zoufalství. „Nergale, přišla jsem o to nejdražší, co jsem měla! Filip…je mrtev.“
„Ano, je. Nemělo by teď smysl cokoliv si nalhávat. Teď záleží jedině na tom, aby ses ty- Veronika, dostala zpět do reálného světa.“
„Copak v něm nejsem?“
„Ne…alespoň ne tak docela. Naše bytí teď záleží na jediné myšlence. Celý systém tohoto podivného světa je postaven jen a jen na myšlenkách. Musíme pevně věřit…“
„Stále nechápu to, jak jsem se sem vlastně dostala…vždyť musím být někde…někde…kde vlastně…“ Veronika sklopila oči a pokračovala, „pokud jsme se my dostali sem z reálného světa přesně tak, jak se mi příčí uvěřit, jak ses sem dostal ty? Musí být nějaká cesta!“
„Já jsem se tady narodil. Žiji tu. Nevím ani, kolik je mi let nebo jak vlastně ve skutečnosti vypadám. Čas tu totiž ubíhá jinak než na povrchu. Ubíhá přesně tak, jak si lidé sami připouštějí. Může se táhnout nesnesitelně dlouho, jako čas stařeny nebo nesnesitelně krátkou dobu, jako čas novorozeněte. Niance mezi dnem a nocí jsou tak nepatrné, že je postřehne málokdo. A kdyby i ten, který přesně ví, jak je rozeznat, na chvilku odvedl svou pozornost jiným směrem, nerozeznal by je.“
„Chceš říct, že pokud si já myslím, že jsem tu měsíc…“
„Ano. Může to klidně znamenat, že za tu dobu uběhlo i deset let. Těch „pravých“ deset let.“
To nesnesitelné čekání Veroniku ubíjelo. To, co jí zbylo ze zdravého rozumu…to byly jenom zlomky toho, na čem si dříve tak zakládala. Filip většinu času spal, ale o to jí ani nešlo. Už zkrátka nemohla... Nemohla vystát vše kolem sebe, kromě Nergala. Na toho se vždy těšila. A stejně tak Nergal. Veronika pro něj byla vlastně prvním člověkem-smrtelníkem, se kterým se vůbec osobně setkal. Bohužel ani jeden netušili, jak vyřešit to, co jim osud nastražil do cesty. Nergal stále přemýšlel, jak by Veroniku dostal pryč. On sám nemohl opustit tento svět. To Veronice neřekl. Nemohl jen tak odejít. Byl již tak velkou součástí tohoto „druhého světa“, že kdyby ho opustil, ztratil by svou lidskost, svou víru i city…sebe sama. Ale i přes to všechno by si do smrti vyčítal, kdyby Veronice – té dívce, o které snil odmalička, že se objeví – nepomohl. Rozhodl se…
Té noci znovu přišel tam, kde Veronika byla stále uvězněna mezi čtyřmi stěnami. Ale přiblížil se mnohem blíže než obvykle. Zastavil se až těstě u mříží a dotkl se Veroničiny ruky. Ta se jen zachvěla, ale neodtáhla se. „Pojď.“ zašeptal Nergal a mříže jakoby se rozplynuly. Vedl Veroniku pomalu, jako největší vzácnost, tak jako si dítě k prsům tiskne svou první hračku a zároveň tak, jako milenec vede milenku k oltáři. Veronika se na nic neptala. Proč taky. Nergal, ano, právě on, byl její poslední nadějí. Uvědomila si, že stejně tak může zemřít, jako dostat se z této bohem nikdy nenavštívené krajiny. „Za chvíli to začne,“ znovu zašeptal Nergal. Veronika se ani v tuto chvíli nezeptala, co má přijít…byl tak zoufalá. Nergal vytáhl z kapsy svého podivného obleku kamínek. Byl to právě ten kamínek, se kterým se s Filipem dostali dovnitř. Nergal stiskl kamínek v dlani, až mu po zápěstí stékal pramínek teplé červené krve. Jejich oči se střetly. Veronika upírala oči plné něhy a vděku do Nergalových. Pak pochopila… V Nergalových očích se zrcadlilo celé nebe, pokud by se to, co se na „obloze“ nacházelo, dalo takto nazvat. Na nebi jakoby se zrodilo v jednom a tom samém okamžiku miliony hvězd a létavic. Nergal je přivolal. Miliony a miliony padajících hvězd, které jako zlatý závoj dopadaly až k zemi, kde tvořili koberec nevídané krásy.
Veronika od Nergala neodtrhla oči, i když on je už dávno zavřel a kamínek v dlani stisknul ještě silněji. Další tisíce padlých hvězd se snášelo k zemi. Zahalovaly celou krajinu, vnesly do tohoto místa jakousi zvláštní nadpozemskou nádheru, úctu a…lidskost.
Nergal nabral do dlaní hrst té zlatavé směsice lidským okem nikdy nevídaných částeček a rozplakal se. Jeho slzy dopadly na ty dávno mrtvé hvězdy a ty jakoby znovu ožily. Začaly se pohybovat jako molekuly v atomu. Obklopily Veroničino tělo i duši a rozprskly se na další miliardy a miliardy částí. Nergal se zhroutil v slzách, v křečích žalu i bolesti k zemi. Veroničino tělo se změnilo v mlhu, ve zlatavý oblak, který stoupal výš a výš. Nergal umíral…
Oba věděli jak…i proč. Nergal Veroniku vyvedl ze stínů temnoty. Ale i tato záchrana má na neposkvrněném lícu skvrnu smrti. Aby Veronika mohla odejít, musel se pro ni někdo obětovat. A byl to Nergal. Jenomže Veronika se domů nevrátila. Zemřela také, ale ne v pravém slova smyslu…rozplynula se ve zlatý opar a stala se součástí hvězdné oblohy. A stejně tak Nergal. Než naposledy vydechl, stačil stisknout, teď již nepotřebný, kámen. Vzal si ho s sebou. A právě tento kousek „země“ způsobil, že je svět a osud neuvrhl v zběsilou nicotu, ale mohli zůstat s hvězdami v tom „reálném světě“, jak ho Nergal nazval. Na obloze se přidali k miliardám duší, které hvězdy tvoří a tvořili již dávno před nimi. Veronika pochopila, že každá hvězda je vykoupena smrtí, ale tím, že zůstala s Nergalem nezemřel naprosto ani jeden z nich…žili napůl. Každý měl v sobě polovinu duše. Tu druhou polovinu obětovali jeden pro druhého…