Butterfly

Lady Butterfly byla krásná, to věděl každý. V celém městě pořádala nekrásnější večírky, na kterých se scházeli ti nejrůznější lidé z celého města. Dnes se jeden takový večírek konal. Byl to maškarní ples pojatý ve velkolepém stylu, ostatně nic jiného se ani od Lady čekat nedalo. Okázalá výzdoba, vyšňoření lokajové, nejlepší jídlo a pití. Pozvánka na tento večírek byla ve společnosti otázkou prestiže. Mnoho lidí, kteří se snažili po společenském žebříčku vyšplhat nahoru, by za pozvání dali cokoliv a proto se Annabell divila, že se jí nakonec jednu z pozvánek podařilo sehnat. Stálo to sice trochu času a námahy, dobře řekněme i úplatků, nakonec však měla co chtěla.

Na rozdíl do většiny zde přítomných ji sem nezavedla touha po zábavě a okázalosti, ale práce. Už pár let se ve městě ztrácely dívky, ne tak často, aby se tím někdo zabýval, ale bylo veřejným tajemstvím, že se to děje. Vlastně se to ani moc neřešilo, protože nezmizel nikdo dostatečně významný, aby se to muselo nějak rozmazávat, až do teď. Dcera jednoho ze zámožných obchodníků, který byl na delší návštěvě ve městě zmizela. Byla to velká ostuda pro město a hlavně nikdo nechtěl přijít o peníze, které by město mohlo získat, kdyby tady obchodník otevřel pobočku svého podniku. Obrátili se proto na ní, aby jim pomohla. Jako detektiv měla docela slušnou pověst a město si ji mohlo dovolit. To byly dva důvody proč byla teď tady a snažila se v davu masek vypadat co nejpřirozeněji. Poslední dva týdny se snažila přijít na co největší množství informací, které by ji pomohly vyřešit, co se s dívkami stalo, ale zatím nenalezla nic konkrétního. Jediným společným ukazatelem byla Lady Butterfly, se kterou se dívky alespoň jednou dostaly do kontaktu. Lucy, jak se zmizelá dcera jmenovala, se seznámila s Lady na jednom z jejích plesů a velmi si rozuměly.

Z myšlenek jí vytrhl příchod Lady Butterfly. Davem to jen zašumělo. V kostýmu vypadala nádherně. Dělala dojem na muže i na ženy. Vedle ní nebylo místo na závist, každý ji musel dřív nebo později zbožňovat. Tak to připadalo i Annabell a musela se hodně přemáhat, aby si udržela nadhled. Když se Lady usadila na své místo, zábava se zase rozproudila. Bylo na čase, něco podniknou, jinak tady bude úplně zbytečně. Začala se davem probojovávat k Butterfly. Náhle jí do cesty vstoupil muž v bílém oděvu a zlaté škrabošce: „ Smím prosit?“. Byla tak překvapená, že než stačila něco říct, už ji táhnul na taneční parket. Zábava plynula a čas utíkal. Měla pocit, jako by tanec byla jediná věc, kvůli které sem přišla, ale úplně na pokraji vědomí věděla, že to není pravda. Náhle kolem ní proletěl motýl, nebo by alespoň přísahala, že proletěl a jí se najednou všechno vybavilo. Vytrhla se tanečníkovi a spěchala z parketu. Kdyby se ohlédla, viděla by jak bíle oděný muž sklopil hlavu, aby nebyl vidět jeho smutek. Nehodlala se už ničím nechat zastavit. V jednom okamžiku zahlédla Lady jak vychází ze sálu a vydala se za ní do zahrady. Zmateně se venku rozhlížela, kam se mohla hostitelka vydat. Náhle se za ní ozvalo: „ Konečně jste si na mě udělala čas. Chtěla bych vám ukázat své motýli. Mohlo by vás to zajímat. Jsou stejně krásní jako vy.“ Lady se usmála a celý svět jako by zmizel. Byl jen její úsměv a na ničem jiném nezáleželo. „Čekala jsem na vás Annabell, už jsem se bála, že se ke mně nepřipojíte. Pojďte, doprovodíte mě. Motýly mám na druhém konci zahrady, tolik toužím vám je ukázat.“ Domek s motýli nevypadal na první pohled nijak zvláštně, vlastně úplně obyčejné menší stavení. Vešli dovnitř a tam se v místnosti obehnané sítí třepotalo nespočet motýlů. „Nádhera.“, vydechla Annabell. Tolik barev a tvarů ještě nikdy neviděla. Lady ji náhle položila ruce kolem boků: „Jste tak krásná Annabell, tak krásná jako ti motýli tady. Vy jste mezi nimi ten nejkrásnější.“ Políbila jí. Byl to ten nejdelší a nejvášnivější polibek, jaký kdy Annabell dostala. Cítila, jak se jí ztrácí půda pod nohama. Jak se jí pomalu vytrácí vědomí jí samé, jak pomalu mizí. Nebyl to nepříjemný pocit, prostě jenom odplouvala pryč. Nebránila se.

Když o něco později bíle oděný muž nahlédl oknem do místnosti, spatřil už jenom nádhernou ženu, které sedí na ruce motýl. Podívali se na sebe, jenom přikývl hlavou. Věděl, že zase prohrál. Neměl sílu postavit se jí přímo. Až se oba vrátí do sálu, ona se bude všem zdát mnohem krásnější, a on, jeho si nikdo všímat nebude. Je to pořád ta stejná hra, už po staletí.