Podvědomé či osudové setkání?

Unaveně se podívala na budík. Za deset minut půl noc. Protočila panenky. Zítra musí na pracovní pohovor. Má tam být už na sedmou. Litovala, že si nešla lehnout už dřív, přesto věděla že by stejně neusla. Na zítřek musí být svěží. Kdyby to jen nebylo tak důležité. Tolik tu práci potřebovala získat. Naposledy si pomyslela, než zavřela oči. Pokoušela se usnout, ale spánek jako naschvál nepřicházel. Nakonec usla neklidným polospánkem.

Když otevřela oči, bylo ještě šero.,,Spát, spát.¨ Šeptala v duchu. Potřebuje být ráno svěží. Ať chtěla sebevíc znovu už nedokázala tvrdě usnout. Spala jakýmsi polospánkem. Slyšela tikat budík, šramocení ozývající se z chodby. Zdi ve starém paneláku byly slabé. Někde na ulici zaštěkal pes. Znechuceně se převalila na bok. Když znovu otevřela oči, bylo stále ještě šero. Na chvíli usla, uvědomila si. Chtěla se pohnout, ale ruce ani nohy neposlouchaly. Asi ještě spím, myslela si. Nesmím zmeškat ten zatraceně důležitý pohovor, opakovala si stále dokola. Snažila se znovu otevřít oči, ale jakoby jí v tom někdo nebo spíš něco bránilo. Snažila se probudit. Veškerou silou vůle se jí konečně podařilo otevřít oči. Konečně jsem se probudila. Chtěla vstát a začít se připravovat. Tělo odmítalo poslušnost. Zmateně se rozhlédla po potemnělém pokoji. Na chvíli si myslela, že snad ochrnula, ale záhy upadla do něčeho, co by se snad mohlo nazvat transem. Stále jakoby jedna její část ležela v posteli a neklidně spala, zatímco ta druhá se chtěla odpoutat od těla. Nic necítila, a přesto její tělo se začalo hýbat a pomalu vstávat. Když už stála na nohou, vůbec nic necítila. Podlaha jakoby pod ni vůbec nebyla. Podívala se na postel a zděsila se. Její tělo leželo v posteli, přikryté nadýchanou poduškou.,,Co se to jen děje?´´Začala panikařit. První co ji napadlo, stále ještě spím a tohle je jen špatný sen. Další myšlenka byla o to horší, tak takhle vypadá smrt, pomyslela si. Asi jsem ve spánku zemřela. Necítila vůbec nic. Bolest, strach ani chlad, který proudil do pokoje otevřeným oknem. Žádný cit se nedostavoval. Tělo bez duše, dala by se říci. Zatímco jedna její část spala, ta druhá část její podstaty, odpoutaná od těla, začala systematicky uvažovat. Nebyla to přímo ona, ale jakési její podvědomí. Opustila panelákový byt. Zdi pro ni nebyly zábranou a dveře nepotřebovala. Procházela přímo zdmi jakoby tam vůbec nebyly až se dostala ven ze starého paneláku. Když stála před domem, podívala se na špinavý chodník staré ulice. Zjistila, že na něm vůbec nestojí. Ani gravitace pro ni neexistovala. Pomalu se vznášela nad ulicemi starého města. Čím se pohybovala rychleji, tím výš se vznášela. Po chvíli už byla ve výšce asi dvaceti metrů a dívala se na krabice panelákových domů. Postupovala dále, až se dostala do čehosi nepopsatelného. Nebylo tu světlo ani tma, žádný vzduch. Nic z normálních životních potřeb pro ni nebylo důležité. Nedýchala, nežila. Byla v jakémsi vakuu. Byla zmatena, avšak jedno pro ni bylo důležité. Ač nevykazovala žádné známky života, něco stále více potřebovala. Nejprve si myslela, že snad hledá člověka, který by ji vysvobodil. Jakoby byla prokletá. Tápala ve tmě i ve sluneční záři. Nakonec našla koho hledala. Byl stejný, jako ona. Jeho tělo tvořila jakási průhledná hmota. Nedýchal, vznášel se stejně jako ona. Když se pokusila podat mu ruku, zjistila, že je stejně jako ona nehmotný. Jejich pohledy se střetly. Pro ně neexistovala slova. Jejich celá komunikace spočívala v pohledu. Nakonec na ni pronikavě pohlédl a jeho pohled se ztratil v prázdnu. Jakoby se díval skrz ji. Porozuměl jí a odcházel, pokračoval ve své bloumavé cestě k nekonečnému cíli a ji už nevnímal. Neexistovala už pro něj. Naplnil ji cit. Poprvé za celou tu dobu, nepopsatelný, ale byl to opravdový cit jakéhosi zadostiučinění. Již byla u cíle a splnila své poslání. Vracela se neznámo kam. Jen padala do hlubin a znovu vzlétala k výšinám. Padala a vzlétala....

Budík na nočním stolku pronikavě zapípal. Otevřela oči. Zmateně se rozhlédla. Byla zpět ve svém pokoji. Nahmatala stolní lampu a rozsvítila. Pronikavě žluté světlo naplnilo pokoj. Byla vyděšená a zmatená, ale to teď nebylo důležité. Vzpomněla si na pohovor. Okamžitě vstala a zapomněla na to co se v noci stalo. Jako robot si opláchla obličej, vyčistila zuby a provedla další naučené ranní procedury. Když byla připravena, vyšla do ospalého rána. Ulice byly tiché, přes cestu přeběhla černá kočka. Mechanicky se podívala na hodinky. Přidala do kroku. Klapot podpatků se odrážel o dlážděné kostky a nesl se tichou ulicí. Bylo ještě šero, když došla před vysokou budovu. Zhluboka se nadechla a vešla do starého, betonového domu. Vstupní hala byla velká a neútulná. V rohu postávalo pár dalších lidí. Za přepážkou stála vysoká blondýna a s někým telefonovala. Nikdo si jí nevšímal. Rychle přešla halu a zastavila se u výtahu. Stiskla tlačítko a čekala. Když se výtah s tichým vrznutím otevřel, nastoupila. Byla ráda, že tu nemusí postávat. Neměla z té haly dobrý pocit a vůbec se necítila zrovna nejlépe. Výtah se líně rozjel. Nervózně podupávala nohou o podlahu starého výtahu, konečně vyjel až do čtvrtého patra a ona vystoupila. Ve dveřích výtahu se vyměnila s jakýmsi mužem. Byl vysoký a hubený, skoro by řekla vyzáblý. Tvář napůl skrytou hustými, černými vlasy. Měla z něj nepříjemný pocit. Z chodby zahnula doprava. Vešla do malé místnosti s několika křesly a konferenčními stolky, na kterých se povalovalo několik odborných publikací. Na stěnách viselo několik barevných obrazů, a ty dodávaly místnosti útulnost. V místnosti bylo živo. Bylo tu asi deset lidí. Několik jich posedávalo v nízkých křeslech. Nechtěla budit pozornost, a tak si sedla do toho nejbližšího. Lidé byli nervózní, stejně jako ona tu byli na pracovním pohovoru. Malá holčička se mamince neposedně vrtěla na klíně. Každý byl zahalen do svých vlastních myšlenek. Každých asi pět minut se otevřeli dveře v čele místnosti a nevrlá sekretářka starší generace vyzvala jménem dalšího. Maminka postavila dítě na zem. Dala holčičce pár rad a pohrozila jí prstem, potom už zmizela za dveřmi. Byla nervózní z čekání, ale po půl hodině se místností rozlehlo její jméno. Tak konečně. Vstala a odhodlaně kráčela ke dveřím. Kdyby to jen nebylo tak důležité, naposledy si pomyslela a překročila práh dveří. V místnosti stál velký dubový stůl a za ním seděl muž. Byl ve věku asi třiceti let. Roztržitě listoval papíry, které byly nepřehledně rozmístěny po stole. Konečně zaregistroval, že je v místnosti někdo jiný. Vzhlédl od psacího stolu a podíval se na ni. Mlčky na sebe hleděli. V tu chvíli se jí vybavilo vše co se v noci odehrálo. Nepotřebovali slova, a přesto porozuměli jeden druhému...

Stála na rohu staré opuštěné ulice. Kolena se jí třásla. V kapse nahmatala obálku.Úlevně přivřela oči. Díky bohu stihla našetřit celých sto tisíc korun. Ani nechtěla domyslet co by se mohlo stát, kdyby nevyhrála pohovor a nezískala tak práci. Poslední naději, jak získat ty zatracené peníze. Teď už věděla, že to co se jí té noci stalo nebyl jen obyčejný sen, ba co víc nebyl to sen....díky tomu získala práci a stačila vydělat tolik potřebné peníze. Z myšlenek ji vytrhl klapot těžkých bot. Rozléhal se ulicí takovou silou, že slyšela přicházející osobu už z velké dálky. Připravila si obálku do ruky. Jen aby to už měla za sebou...Uslyšela za sebou hrubý, mužský hlas.,,Doufám, že máš ty prachy...!´´