Hon na vlkodlaka – Z pohledu jeho

Hon na vlkodlaka – Z pohledu jeho

Běžela jsem. Běžela tak rychle. Jako, ne, doopravdy, o život. Farko byl hned za mnou. Měli jsme výhodu. Les jsme znali. Dobře znali, ale jich bylo víc! Kde se tu vzali? Proč, proč nás chtějí zabít? Nemluvili, jen se hnali lesem v našich stopách. S každým nádechem byli cítit blíž a blíž. Ne, to se mi muselo jen zdát. Nejsou tak rychlí, nemohou být. Nebo snad já zpomaluji? Náhle mě z přemýšlení cosi vytrhlo. Zakňučení plné zloby, ale... také bolesti. Co se stalo? Nejistě jsem zastavila s pohlédla za sebe. Farko si lízal nohu. Ach ne! Uvízla mu v železech. Ti parchanti!
„Pomůžu ti!“ vyslala jsem k němu svou myšlenku. On se mi však jen tvrdě a nekompromisně zahleděl do očí v odpověď.
„Nesmíš! Uteč, zachraň se!“ Znělo mi v hlavě. Ten hlas nešel umlčet.
„Proč? Proč to dělají?“ Sklopila jsem smutně uši.
„Vidí v nás zlo, hrozbu pro sebe. Teď ale už jdi, blíží se!“ Jeho pohled byl stále tak nekompromisní, až to bolelo. Bolelo u srdce.
„Zabijí tě!“ Zakňučela jsem.
„Ano. Ale tebe ne, BĚŽ!“
„Miluji tě, chci umřít s tebou!“
„Jestli mě miluješ, pak se zachráníš. A má smrt nebude marná. BĚŽ!“ Zavrčel.
Z hrdla mi unikl neurčitý zvuk značící silný nesouhlas.
„BĚŽ! BĚŽ! BĚŽ!“ Začínala mě z toho bolet hlava, ať toho nechá! Já neodejdu, nenechám tě tady!
„ Ale necháš! Chovej se alespoň jednou, jako skutečný vlk! BĚŽ!“ Četl mi myšlenky. Ne, to já je neudržela v hlavě.
Lidé se blížili. Byli blíž a blíž a „BĚŽ! UTEČ!“
„Tak dobře,“ zavrčela jsem. „Ale ne pro mě, pro tebe to dělám!“ Poslední smutný pohled do Farkových očí a ...

„Támhle jsou! Už je vidím!“
„Na ně!“
„Chyťte je!“
„Utíká! Střílejte, slyšíšte? Pal!“

Lidé, ta zvířata! Běžela jsem s větrem o závod. Dříve tak krásný les, jeho vůně, jeho tajemství, to vše bylo mi teď noční můrou.
Výstřel, další, a pak další. Jak déšť se na mě sypaly kulky. Minuly však svůj cíl. Ví vůbec kdo jsem? Že jsem vlkodlak? Neloví jen vlky? Blázním. Vesničané nemohou používat stříbro , jsou chudí. Ale... Ó můj bože! Celým lesem se nesl příšerný zvuk. To umíral další z nás. Můj Farko!
Nebyl čas na smutek. Jednoho mají, ale chtějí dva! Zazněl další výstřel. Tenhle byl však jiný. Střelec neběžel v zadu, stál přede mnou a... on mě zasáhl! Ani ne tak bolest jako překvapení mě donutilo zastavit. Střelil mě do nohy, už jsem nemohla běžet. Hleděla jsem na mého budoucího vraha. Seskočil ze skalky a rozvážně vykročil vpřed.
Nebyl jako oni, ti co mě honili. Své tmavě hnědé vlasy si jistě udržoval a i šat měl čistý. Snad nějaký bohatý lovec? Ale co tu dělá?
Jak se tak blížil, zmocňoval se mě strach. Ne ze smrti, ne z bolesti, ale z toho, že Farka zklamu. Chtěl abych žila a já tu jen tak sedím, čekaje na smrt. Ano dokonce i samotný můj vrah tak vypadal. Celý v tmavých barvách, černý plášť, jen místo kosy dřímal v ruce něco mnohem vražednějšího. A se stříbrnými kulkami.
Už byl u mě. Tak blízko, že bych mohla kousnout. Nedal mi však příležitost. Kožená bota mi hrubě dopadla na bok a přitiskla mě k zemi. Pak mi nabitou zbraň přiložil k hlavě. Neodvažovala jsem se hnout.
V tu chvíli přiběhl i zbytek mých pronásledovatelů.
„Sakra! My ale taky jednoho dostali!“ Promluvil jeden z nich k lovci.
„To vás šlechtí,“ pousmál se. „Chci svou výhru!“ O poznání zvážněl.
„Dostaneš půlku, je to fér.“
„Dostanu všechny své peníze a to hned!“ Lovec zněl naštvaně.
„Ale...“
„Tak já ho zase pustím.“ Zbraň se od mé hlavy začala vzdalovat. V tom pohybu byla naděje. Jak se ukázalo, marná naděje.
„Ne, to ne! Dej mu to!“ křikl někdo.
„Děkuji. Dobré účty dělají dobré přátele,“ usmál se lovec a cosi si schoval. Nejspíš mu zaplatili. „Prosím, je váš.“ Lovcova zbraň i noha zmizeli, vzápětí na to se však ozval výstřel. Byl tak ohlušující, tak blízko...

Ani to nebolelo. Náhle jsem prostě stála opodál a stále z vlčího pohledu sledovala, jak se mé tělo mění z vlčího v lidské. Odvrátila jsem zrak a nestačila se divit. Ač bylo krátce před zimou, zelenaly se kolem stromy. Ač byla zem pokryta spadaným listím, zářila snad všemi barvami duhy. Tak krásné květiny jsem ... „Tady jsem.“ ... Ten hlas přece... to je Farko! Otočila jsem se hbitě po zvuku.
„Farko!“ vyjekla jsem.
„Ano, jsem to já!“ Byl to on! Ve své vlčí podobě stál naproti mně.
„Co, kde to jsme?“ Nechápala jsem.
„To je posmrtná říše zvířat.“
„Ale my přece n...“
„Zemřelas jako zvíře, jsi zvíře.“
Rozhlédla jsem se. Opravdu. Stačilo jen pořádně se dívat. Na stromech a všude kolem byla i zvířata, jaké jsem nikdy neviděla.
„Miláčku?“ zavrněl Farko.
„Ano?“
„Pojď se honit!“ Přikývla jsem. Vždy jsme se rádi jen tak honili po lese.
Dnes jsem na chvíli přišla o svoji lásku. Ta chvíle se však jevila jako roky, ale teď jsme již spolu napořád. Vlastně bych tomu lovci měla děkovat.

„Děkuji, děkuji, že jsi mi smrtí vrátil život!“