Splněné přání

…
Náš příběh začíná ve světě možného i nemožného. Všechno, co jste si jen kdy představili se teď může stát skutečným, stejně tak jako se dají sny a fantazie zavřít do malé a tmavé skříně za dveřmi rozumu. Tak je teď společně pusťme zase ven a buďme dětmi. Věřme!
Existují spousty světů, světy fantazie i reality. Každý z nás v nějakém žije, ale každý v jiném a naše světy se navzájem prolínají. Možná, že svět, ve kterém se odehrává náš příběh, znáte. A jestli ne, tak doufám, že se vám bude líbit…
…
Laura už byla hodně ospalá, ale ještě před spaním si chtěla chvilku číst. Nevydržela to ale moc dlouho a už po pár minutách se propadla do divokých snů.

Temný vodopád se řítil směrem dolů do nedohledna. Zorničky jejích očí se při tom pohledu rozšířili a žaludek dával zběsile najevo svojí nevůli z potenciálního nebezpečí. Všechno se zatočilo, ztratila pevnou půdu pod nohama a začala padat, jako by ji nějaká neviditelná síla táhla skrz rozbouřenou vodu. Náhlý příval chladu ochromil každičkou částečku jejího těla a její uši byly mučeny hlasitým, kovovým pískotem. Cukla sebou a prudce otevřela oči…

Laura musela zamrkat, protože se probudila do ostrého denního světla, očividně bylo pozdní ráno nějakého teplého letního dne, z okna kupé rychle uhánějícího vlaku bylo vidět jen pár zelených stromků a travnatý porost promíchaný se špinavými šedými budovami, míhajícími se okolo. „Sen?,“ zašeptala si pro sebe Laura. Nevěděla, co dělá ve vlaku ani kam jede. V mysli se jí vybavoval jen matný obraz života mladé černovlasé dívky, která rozhodně neměla v plánu sedět za neznámých okolností v neznámém vlaku s neznámým cílem.
Jízda ubíhala pomalu a do kupé se začala bezhlesně vkrádat nuda a fakt, že Laura ani nevěděla, jak dlouho ještě pojede, přidával její nynější jediné společnici na síle. Po chvíli a po pár nervózních pohledech vržených směrem k okénku se Laura rozhodla porozhlédnout se po vlaku v naději, že jí třeba někdo prozradí, kam jede. Chvíli zápasila se záclonkou nataženou přes dveře a pak konečně, vítězoslavně vstoupila do jasné uličky. Ale nikde ani stopy po očekávaném ruchu, cestovním napětí a vzrušení. Vlak byl prázdný.
Laura se zmateně rozhlédla a znovu prošla celý vagón, aby si mohla být jistá, že nepřehlédla žádného zbloudilého cestujícího. Prošla i do vagónu vedle, dokonce i do toho dalšího. Během pár minut prohlédla celý vlak, ale nikde ani živáčka. Ani nechtěla pomyslet na to, co by ji čekalo v kabině řidiče, ale doufala, že k nejhoršímu nedojde. Hlavou jí vířili myšlenky, které se spojili v nepříjemnou tepavou bolest v oblasti spánků, tak Lily přitiskla hlavu na chladné okénko v uličce. Skrz matné sklo zahlédla cosi velkého, neurčité barvy, co se rychle přibližovalo. Konečně úleva, nástupiště se kvapem blížilo a vlak začal zpomalovat. „Takže přece jen to někdo řídí,“ usmála se a zamířila ke dveřím vagónu, aby mohla vystoupit hned, jak vlak zastaví. Neměla žádná zavazadla, jen malý batůžek s jídlem a nejnutnějšími věcmi na zádech, takže vystoupila rychle bez zbytečného zdržování. Jak se dalo čekat, byla taky jediná, kdo z vlaku vyšel.
Nástupiště bylo skoro prázdné, jen hrstka lidí posedávala znaveně na nádražních lavičkách, zabarikádována četnými kufry a batohy. Hodiny u stropu ukazovaly pár minut po jedenácté a jako jediný další okrašlovací prvek sloužil kamenný kohoutek s pitnou vodou a plakáty s trasami vlaků vylepené na stěně. Všechno nasvědčovalo tomu, že je to nástupiště v nějaké poklidné, malé vesničce, turisty ne příliš navštěvované, ale jistě s obrovským přírodním bohatstvím. Stačil jediný pohled na nedaleké lesy a Laura už slyšela šustění listů a křupání větviček pod nohama. Kdyby se tak mohla jít projít!
Ale jak se přes koleje přibližovala k čekajícím, neuniklo jí, že ji někdo pozoruje. Byla to drobná žena s krátkými hnědými vlasy a dolíčky ve tvářích, jak se usmívala. Laura se nemohla zbavit dojmu, že už ji někde viděla. Když přišla blíž, žena vstala. „Přesný jako vždy,“ pronesla slavnostním hlasem a mávla rukou směrem ke kolejím. Laura se ohlédla a překvapeně sebou škubla. Vlak už tam nebyl. Neslyšela vůbec žádné skřípání ani pískot, žádné známky odjezdu. Z ničeho nic nebylo po vlaku ani stopy. Žena však nevzrušeně pokračovala, „Jmenuji se Berta Bílá, mimochodem, můžeš mi tykat, a jsem dozor na zdejším internátě. Tam bychom se teď měli co nejdřív vydat, abych tě mohla ubytovat a seznámit s ostatními.. Doufám, že se ti tu bude líbit,“ s úsměvem dokončila svůj energický monolog. Laura na ni celou dobu co mluvila zírala s pokleslou bradou. Internát? Ubytovat? Seznámit s ostatními? Co se to tu proboha děje? Berta se na ni tázavě podívala. „Můžeme vyrazit?“ Laura jen kývla hlavou, aniž by se zmohla na slovo. Pak váhavé následovala Bertu, která vykročila křížem přes nástupiště.
Šly asi patnáct minut po široké polní cestě, až se za jednou zatáčkou vynořil obrovský komplex majestátních budov. „Tvůj nový domov,“ pronesla Berta slavnostně a ten úchvatný pohled opět připravil Lauru o všechna slova. Pokračovaly dál, směrem k největší budově ve tvaru U. Prošli hlavními dveřmi do útulně zařízené vstupní haly, pak se vydali po schodišti do leva, až stanuli před masivními, dřevěnými dveřmi. V jejich záhlaví bylo Lauřino jméno.
V dívčině mysli začal hlodat červík pochybností. Všechno tu bylo zvláštní a podivně známé. Napadlo jí to už když na nástupišti potkala Bertu a pochybnosti se začali stupňovat, když spatřila areál školy. Bylo by to tak krásné, ale nejspíš i strašné a docela děsivé, kdyby se její domněnky ukázaly být pravdivé, tak raději potřásla hlavou, jako by vyháněla otravnou mouchu a vstoupila do svého nového pokoje.
Vypadalo to tam skoro jako u ní doma, velká postel v rohu prosvětlené místnosti, žlutě vymalované stěny, skříň ze světlého dřeva a dubový psací stůl, všechno tak známé, ale zároveň cizí. Prošla po dřevěné podlaze k oknu a chvíli tiše obdivovala výhled na lesy. Pak pohlédla dolů na dlážděnou cestu, odkud se ozývali hlasy. Bavili se tam dva muži, jeden nižší a mladší a ten druhý vysoký s prošedivělými vlasy-a Lily ho poznala. Rychle vyběhla ze dveří a málem vrazila do Berty, která tam pořád ještě stála a potěšeně ji pozorovala. „Já…promiň, já musím…něco si musím nutně ujasnit,“ řekla kvapně a pokračovala v běhu.Před vchodem do budovy se udýchaně zastavila a chytila se za břicho. Ale musela rychle pokračovat. Když oběhla budovu, k místu kde bylo její okno, ještě tam stál, ale už sám. A čekal… na ni.
„Vítej Lauro , jaká byla cesta?“ zeptal se s neskrývaným zájmem.
„Do-dobrá,“ řekla stále ještě udýchaně. „Já…potřebuji nutně něco vědět.“
„A ty myslíš, že já znám odpověď?“
„Myslela jsem, že jestli ji někdo zná, budete to vy,“ tázavě zvedla obočí.
„Myslím, že je tu někdo, kdo ti dokáže odpovědět lépe než já,“ usmál se na ni, „a ty už určitě tušíš, kdo to je.“
Přemítavě se zamračila. „Ale jak…jak bych mohla vědět, co tu dělám a co bych tu měla dělat?“
„Když si člověk něco moc přeje, může se to splnit, proto musíme být na svá přání opatrní. To co si přejeme nemusí být nutně to, co potřebujeme, ale někdy nám život přichystá překvapení. Tak jako tobě. Ovšem na to, co bys tu měla dělat ti nemohu dát odpověď, to je pouze na tobě.“
„Takže je to skutečné? Vážně jsem tady?“
„No pokud vím, tak ano,“ zatvářil se pobaveně. „A teď, pokud dovolíš…,“ a chystal se k odchodu.
„Mohla bych vám položit ještě poslední otázku?“
Kývnul hlavou.
Jestli je to vážně tak, jak říkáte, pak…vím, co se bude dít, znám budoucnost, a ne moc hezkou budoucnost. Myslíte, že jsem tu pro to, abych něco změnila?“
„Řekl bych, že odpověď najdeš tam, kde to všechno začalo,“ řekl tajemně.
Laura se hodnou chvíli dívala jak odchází.
…
Jako malá bývala Lily často zavřená ve svém pokojíku a čítávala dětské knížky. Ke svým desátým narozeninám dostala knihu „Splněné přání“. Četla ji stále dokola a všude ji brala s sebou, proto doufala, že tu bude i tentokrát.

Když jí muž zmizel z dohledu, váhavě vykročila zpět ke svému novému příbytku. Berta už byla pryč, jen na stole ležel lísteček se vzkazem, kde ji najde. Ale toho si Lily nevšímala. Celá napjatá dorazila k posteli, na které ležel její příruční batůžek. A byla tam. Knížka jejího dětství. A na první stránce s věnováním, které vídala po každé, když znovu začala číst, ale nikdy mu nepřikládala velkou pozornost.
Stálo tam: Na svá přání musíme být opatrní, protože nic není nemožné. Pro L. Pozoruj a piš.
Už už chtěla knížku zavřít s ještě větším pocitem zmatenosti než předtím, ale upoutalo ji cosi podivného. Z první stránky její knížky totiž zmizela podstatná část textu. Prolistovala i zbytek, ale nikde ani řádky. „No páni!“, řekla si jen, popadla zápisník a tužku a vydala se ven. Teď už to bylo všechno jasné. A Laura už tomu uvěřila.

Splněné přání
Napsala Laura

Kapitola 1.
Náš příběh začíná ve světě možného i nemožného. Všechno, co jste si jen kdy představili se teď může stát skutečným, stejně tak jako se dají sny a fantazie zavřít do malé a tmavé skříně za dveřmi rozumu. Tak je teď společně pusťme zase ven a buďme dětmi. Věřme!
Existují spousty světů, světy fantazie i reality. Každý z nás v nějakém žije, ale každý v jiném a naše světy se navzájem prolínají. Možná, že svět, ve kterém se odehrává náš příběh, znáte. A jestli ne, tak doufám, že se vám bude líbit…
…