Černá kočka

Ležím na okením parapetu svého "bývalého" pokoje a jen tak si lenoším. Sem tam se převalím na bok nebo stulím do klubíčka. Sluníčko mě šimrá lehce po tváři a mě je dobře. No dobře, v rámci možností a že ty možnosti opravdu nejsou
moc velké...No posuďte sami. Co může taková "kočka" jako já dělat? Hmmm? Tak maximálně lovit myši..fůj! Teď si asi myslíte, že to měla být nějaká náramně vtipná slovní hříčka, ale opak je pravdou. Jen těžko se dá uvěřit tomu co se mi stalo. Znuděně si olíznu tlapku a nahlédnu zavřeným oknem do pokoje. To byla moje milovaná postýlka a támhleto můj stoleček, můj počítač a mp3 přehrávač. Už jsem se s tím docela smířila, ale při pohledu na postavu sedící za psacím stolem by mi vyhrkly slzy do očí. No ano, říkám to správně "vyhrkly" ovšem v tom případě, že by kočky brečely, což jak mi je dobře známo nedělají. Osůbka vstane od stolu, přejde na druhou stranu pokoje a lehne si do postele. Teď se nabízí otázka co to jsem asi za úchyla pozorovat mladou holku, jak se chystá k polední siestě, ale to můžete vyloučit.Vlastně jen pozoruji ehmm "samu sebe". Vím, že to zní trošku ujetě, ale aby jste pochopili ta černá kočka co se tu rozvaluje na parapetu to jsem já normální mladá holka a ehmm ta osoba co je teď v mém pokoji to je zase ta zatracená černá kočka, co mi včera v noci přeběhla přes cestu. Vipadá to, že jsem se totálně zbláznila, ale věřte mi,
že až na to že jsem holka uvězněná v těle kočky jsem úplně normální. Ještě si olíznu malinko ušmudlaný ocásek a můžu se dát do vyprávění.Tak se pohodlně usaďte a pokud nepodléháte obvyklému stresu současné doby
vyslechněte můj příběh. (alespoň někdo...)!

Byl pátek, což jak známo úplně normální den, až na to že v kalendáři se blyštivě lesklo číslo 13. Pro "povahově"slabší čtenáře: byl pátek třináctého. Nikdy jsem si na žádné pověry nepotrpěla nu, ale uznejte, že když mi přes cestu
o půl noci přeběhla černá kočka nebylo mi nejlíp po duši. Ovšem to trochu předbíhám, pojďme se tedy vrátit na začátek. Jen těžko rozpoznat, kde to všechno začalo, a tak začnu večerem. Protože, jak už jsem zmínila, byl pátek
rozhodně jsem ho neměla v plánu strávit s rodiči. Rozhodla jsem se jít na kámošovu narozeninovou oslavu. No byla
to taková trošku zahradní párty, ale co to není důležité. Večer jsem se pořádně ohodila, což můj táta ohodnotil slovy:
"vypadáš jako k....(dokončení až po 22 hodině)! No a vydala jsem se na cestu. Když jsem byla na místě začalo se už
stmívat, ale to mi samozřejmě nevadilo. Počítala jsem s tím, že mě zpátky někdo doprovodí, abych nemusela jít po
tmě sama. V lepším případě doprovod opačného pohlaví. Párty probíhala senzačně. Po pár doušcích "tekutého zlata"
odpadly všechny zábrany a já se svíjela do rytmu hudby. Po několika málo okamžicích se ke mě přidalo několik kluků
z vyšších ročníků, což mi samozřejmě zalichotilo. Všechno bylo, jak by řekl Patrik v OKeji, a tak jsem se nevázaně
bavila až do posledního okamžiku. Asi ve tři čtvrtě na dvanáct mě z eufórie probral mámin pisklavý hlásek v mobilním
telefonu. Rozkaz zněl jasně: okamžitě domů. Když kluci zjistili, že se mnou už dnes v noci nic nebude nenápadně se vzdálili k jinému objektu (vysoká, štíhlá, blonďatá...) a já se mohla jít klouzat. Z doprovodu nic nebude to už bylo jasné.Stačilo sebrat odvahu a vydat se na cestu. Možná, že mi v tom pomohl ještě zbytkový alkohol, ovšem tím si nejsem tak jistá. V půli cesty přes park, jiná cesta k nám domů nevedla leda, že bych chtěla obcházet celé město, což jsem samozřejmě nechtěla, něco nepříjemně zašustělo po mé no myslím že levici (tím si nejsem jistá) a s rachotem se
blížilo ke mě. V tu chvíli byly i ty nejneposlednější zbytky alkoholu ty tam a já byla naprosto čilá. První co mě napadlo:utíkej, hlas kdesi hluboko v mém mozku zavelel, nohy se daly do pohybu a já utíkala, jak nejrychleji jsem mohla. Asi po dvou minutách mi došel dech, a tak jsem zpomalila. Teď už vím, že to byla osudová chyba. Šustění a posléze i prskání
se přiblížilo, pomalu jsem ztrácela dech...no prostě krve by se ve mě nedořezal. Napětí se stupňovalo, prskání se blížilo......a šup přímo přede mě vyskočila ze tmy černá kočka. Nejprve jsem vůbec nevěděla co to je. V té husté tmě ji vůbec nebylo vidět, jen zelená očka jí svítila jako lucerničky. S úlevou jsem se tiše rozesmála. Jen kočka uklidnila jsem se. V tu chvíli mě to ďábelské stvoření propichovalo zelenýma očima. V tu chvíli zářily nejvíc. To byl ten okamžik
...hned potom se otočila a jediným ladným skokem zmizela za stromem v uhlové tmě. Zbytek cesty probíhal už úplně normálně a k půlnoci jsem konečně dorazila domů. Potichu jsem zasunula klíč do zámku, vkradla se do bytu, po špičkách docupitala do mého pokoje a zalezla pod peřinu. Konečně to mám za sebou, pomyslela jsem si....ovšem to jsem vůbec nevěděla co mě ještě čeká ráno...

No a to je vlastně celý můj příběh. Ráno jsem se probrala a zjistila, že jsem to co jsem.....černá kočka. Bylo těžké se s tím vyrovnat, ale postupem času jsem si zvykla. Jediné co vám můžu slíbit, že takhle to nezůstane. Já přijdu na způsob, jak tu prokletou kočku vrátit kam patří...