"Obraz Ztracených"

Seděl a díval se na ten hypnotický obraz a pozoroval ho svýma modrýma očima. Už téměř tři hodiny z něj nespustil zrak a nevypadalo to, že by se i v dalších chvílích chystal odejít. Jednou však odejít musel, neboť muzeum zavírá za dvě hodiny. Nijak se tím ale netrápil, ba dokonce na nic jiného nemyslel, než na tu postavu malovanou olejovými barvami.
Celou svou duší se nyní upínal k jeho pohledu, jenž směřoval přímo na něj a v němž jako by očekával poselství nebo zázrak, který by dal jeho životu nový pád. Zapomněl na všechny potíže, na svět venku, na lidi, i na sám sebe. Jeho myšlenky vycházely z prázdna a do prázdna také mířily. Neuchycovaly se ničeho, pluly volně bez jakéhokoli důvodu existovat a mihat se v jeho hlavě. Byly zrovna tak prázdné a bez příčiny žít stejně jako jeho srdce, bijící čím dál rychleji.
Nehýbal se, nereagoval na posunky okolí a ani letmým pohledem na ně neodpovídal. Působil dojmem mrtvoly, chladné, ztuhlé a bez života, ztrácející jakýkoliv záblesk v očích. A přece byl živ! Pořád měl dostatek sil udržovat svůj pohled na očích toho druhého a věnovat mu tolik toho drahoceného času.
Kdyby se teď někdo postavil mezi něj a obraz, jeho mrtvolný vzhled by ožil a jeho myšlenky by nabraly nový směr. Ale to se nemohlo stát. Muzeum Umění bylo v tuto dobu prázdné, kromě snad několika strážních a pokladního, kteří si stejně hleděli svého.
Ten obraz nebyl na první pohled něčím zvláštní. Byla to jen neznámá postava muže ve vojenském obleku z devatenáctého století, podobný tomu, který nosíval Napoleon Bonaparte. V pravé ruce držel kord, jehož vrchol spočíval volně na kamenné podlaze. Levou ruku měl sevřenou v pěst a přiloženou k hrudi.
Měl černé rovné vlasy, které se nedaly rozeznat, jestli byly dlouhé či krátké, i když je mezi tím podstatný rozdíl. Jeho tvář nebyla ani hezká, ani ošklivá neusmívala se, však naopak nebyla ani zamračena. Nevydala jedinou známku smutku či radosti.
Na své obdivovače se díval velkýma hnědýma očima, které vrhaly vražedný pohled, jenž byl znát pouze v jeho očích a nikoliv v obličeji. Zornice měl zúžené tak, jako by se něčeho prudce lekl, ale celkový výraz v obličeji tuto doměnku každému vyvracel. Zářila z nich pomsta a nenávist, ale přece jen v nich bylo milosrdenství a upřímnost.
Neznámý malíř, který tento obraz namaloval, musel do svého díla jistě zapojit kus sebe, neboť obraz byl jako mozaika různých citů a příběhů, jenž v tomto spojení těžko dokázaly odhalit život obou jeho tvůrců. Sám obraz nenesl žádné jméno, které by jen trochu naznačily autora či jeho původ. V muzeu byl ten obraz znám pod přezdívkou „obraz ztracených“, která jeho povahu dobře vystihovala nikoli materialisticky, nýbrž abstraktně.
Muž sedící v křesle a dívající se na obraz nebyl první a zřejmě ani poslední, kdo mu podlehl. Dávno před ním tu sedělo tolik lidí obojího pohlaví i různého věku, s zájmem i s nezalíbením k umění a všechny stihl stejný osud, jaký brzo potká i on.
Další dvě hodiny uplynuly a on stále seděl nehybně se zrakem namířeným k obrazu. Byl posledním návštěvníkem muzea dnešního dne; stále se nechystal k odchodu. S ozvěnou kroků přišel strážný, který jako obvykle kontroloval, aby v muzeu nikdo nezůstal. Nejdřív na muže promluvil. Když po pár vteřinách nedostal odpověď, pohlédl mu do tváře a v jeho očích uviděl zrcadlově tvář toho vojáka na obraze za ním. Postavil se před něj, aby mu zakryl na obraz výhled. V jeho očích však stále zářila ta samá tvář, i když teď tam vůbec neměla být. Obličej muže na obraze se vtiskl do jeho očí jako barva na papír a nyní již nikdy nepůjde smýt dolů. Strážník na nic nečekal a aniž by zkontroloval cizincův tep, zavolal jiného strážníka.
„Zavolej sanitku, máme tady dalšího ztracence.“
„Mrtvý?“
„Ano.“ Strážníci odešli bez jakýchkoli obav, strachu či přemýšlení nad jeho smrtí. Věděli dobře příčinu a raději nechtěli na ni myslet.
Když přišli zdravotníci k mrtvole, označili za příčinu infarkt a mrtvolu z muzea odvezli. Muž na obraze měl stále ten samý pohled, jako před pěti hodinami.